Tisíce zatáček na silnicích s nejrůznějším povrchem, dvě rundy a pár kol na okruhu Ascari, a k tomu slunečné počasí okolo 26 °C, to byly podmínky, za jakých jsme za dva dny najezdili na novém Super DukeRovi téměř 550 km, a vše v naprosto vražedném tempu se spotřebou od šesti do desíti litrů. Zadek mě nebolel, ale přivezl jsem si mozoly na rukou a bolest svalů, o kterých jsem naposledy věděl před mnoha lety. Poprvé mi bylo na motorce ze zatáček blbě tak, že jsem chtěl zastavit a pod španělským sluncem chcípnout, ale i přesto jsem si v tomhle stavu neodpustil z každé zatáčky za to vzít a poslat to do svíce nebo čmárnout na asfalt Dunlopův podpis. Ve městě na zrcadlovém povrchu jsme všichni driftovali jak pominutý a to vše pro radost. Když nebudete mít chuť, nemusíte tahat, vyražte na výlet s báglama, ale až vám rupne v kouli, dejte gas a užijte si famózní zátah jedinečného stroje, který dle KTM nemá ve světě žádnou konkurenci. Nejenom já si po těchto dvou dnech myslím, že na tom něco je. Jízda na Dukovi je totiž zážitek, který chcete prožívat pořád znovu a znovu.
Není to tak dávno, kdy se KTM vrhla z bláta a kamení i na silnici, a když přišla v roce 2005 s prvním Super Dukem, mnozí si klepali na čelo. Také se ale našlo mnoho těch, co právě po takovémto stroji toužili. V roce 2007 a později ve 2011 prošel velký Vévoda modernizacemi a byla to skvělá motorka, ovšem co nám mattighofenští naservírovali nyní, to se slovy těžko popisuje. Už jen samotné údaje znějí strašidelně, hlavně, když máte za sebou pár set kiláků na 150koňových Adventurech a víte, že to jede jako kráva. Ale tohle? Sto osmdesát koní a 144 Nm ve dvouválci, který umí na dvě stě za něco málo přes sedm vteřin! ? Bože, jak tohle poletí? Zvědaví jsme byli všichni a rozuzlení jsme se dočkali předminulý týden při jízdě zakroucenými horskými silnicemi Andalusie a rovněž na závodním asfaltu pohádkové trati Ascari, kde jsme měli možnost okusit dokonce ještě něco víc!
Pro habány i trpajzlíky
První dávku jsme dostali hned při příjezdu na hotel, kde se na sluníčku před recepcí vyhřívaly téměř tři desítky nově obutých DukeRů, čekajících zde na druhý den ráno. Nikdo z nás to nevydržel a všichni jsme se rozeběhli do sedel. První dojem? Krom toho, že už na fotkách se mi tahle mašina neskutečně líbila, musím říci, že naživo je ještě víc sexy a po vyhoupnutí se do sedla se mi úsměv na tváři ještě víc přiostřil. Taková pohoda, stupačky hodně nízko, pozice vzpřímená, zadek zafixovaný zadním sedátkem, k tomu stavitelné všechny páčky i řídítka, která jsou tak akorát do ruky. A stejně jak bylo v sedle dobře mně s mými 188 cm (tedy až na tu úzkou nádrž), tak se podobně cítili i mnohem menší jezdci, což mi přijde až podezřelé. Teď už jen stisknout startér, ovšem na to jsme si museli počkat až do rána, kdy každý z nás dostal na následující dva dny přidělený svůj stroj.
Klíček do zapalování, rychlé školení, co a jak se dá nastavit, seřídit zrcátka, páčky a můžeme startovat. Chrchlák vycházející z koncovky žádný strach nenahání a zanedbatelné vibrace spolu s plynulou, ale zároveň nekompromisní reakcí na plyn rozhodně nenasvědčují tomu, že bychom mezi nohama měli atomový reaktor. S jemným klapnutím jedničky vyrážíme od hotelu za naším průvodcem Sebastianem Sekirou (KTM R&D manager of street moto) ranní dopravou směr Ronda. Na úplně nové gumy nám bylo doporučeno nechat zapnutou trakci i ABS, což znamená jen otočit klíčkem a všechny systémy jsou aktivované.
V jiné dimenzi
Protloukáme se obdobou pražské jugospojky, trochu mě čílí tvrdý a necitlivý přepínač blinkrů, ale dá se na to zvyknout. Parádní naopak je, že v tunelech se pomocí senzorů automaticky aktivuje k dennímu LED DRL svícení (daylight riding light) i hlavní reflektor a já se jen těším, až za to budu moci pořádně vzít. DukeR sice umí i pomalou jízdu a být neskutečně hodný, což v kombinaci s pohodlnou jízdní pozicí v sedle znamená i jisté cestovatelské vlohy a rozhodně se nemusíte bát ani městského provozu (na Rain mód máte k dispozici jen 100 opravdu sametových koní), já ho chci ale opravdu naštvat a vidět, jak se umí rozohnit, takže za jízdy přepínám ze standardní palivové mapy Street na nejostřejší program Sport.
V horách začíná být tempo konečně hodně rychlé a v prvních zákrutách na ještě novotou smrdící gumy až vražedné. Dávám plný plyn a pode mnou se začíná otevírat sama pekelná brána. Motor LC8 s objemem 1,3 litru (mimochodem, s hmotností 62 kg se jedná o nejlehčí big twin na světě), pocházející původem ze superbiku RC8 R, táhne jak ďas. Ve 2500 otáčkách máte k dispozici už 100 Nm, ale co se začíná dít kolem sedmi tisíc, to je věc. Motorka letí jak prokopnutá, na dvojku i trojku jde přední kolo do oblak, a to jen plynem (samozřejmě, když o to požádáte razantním přidáním), přestože ho jemným zásahem zase vrací kontrola trakce zpátky na zem (Sport dovolí přednímu kolu víc do vzduchu než Street), a vy se jen vší silou držíte a nechcete polevit. Motor má takový průběh, že síly máte k dispozici pořád dost a na omezovač se dostanete maximálně omylem.
Přehledná a plná informací je přístrojovka se dvěma LCD displeji a analogovým otáčkoměrem převzatá z posledního modelu Adventure, kde nechybí ani ukazatel kvaltu. A na to, že je za ní vidět rovnou asfalt, není tlak náporového vzduchu nijak šílený. Dobře zde totiž fungují speciálně tvarované plasty v přední části a hlavně spodní kryt přístrojovky, kdy ani v rychlostech přes 200 km/h nemáte pocit, že by vám to mělo urvat hlavu.
Žádné laborování
Limitní otáčky motoru jsou tři až čtyři tisíce, pod touto hodnotou vás hlavně na vyšší kvalty bude vysloveně prosit o slitování. Na druhou stranu v jakémkoliv jiném režimu je reakce i na nejostřejší program Sport plynulá a bez cukání, což je u tak velkého twinu až zarážející. Vše má na svědomí dokonalá souhra techniky motoru a elektroniky využívající nejmodernějšího systému ride-by-wire, který dokáže číst pohyby vašeho pravého zápěstí, a odpovídající mapování na každý kvalt a každý mód. S tím je spřažená i kontrola trakce. Na nejvybavenějších moderních motorkách máte zpravidla X možností a nikdy nevíte, která úroveň by byla zrovna ta nejvhodnější. Tady to inženýři vyřešili přímo šalamounsky, ke každému módu (Rain, Street, Sport) přiřadili odpovídající trakci. Takže podle nálady a potřeb si zvolíte vhodný mód a k tomu máte míru zásahu protiprokluzu danou. Pokud si do toho ovšem nechcete nechat kecat vůbec, můžete trakci vypnout úplně, a pak je to jen na vás.
Přiznám se, já trakci zkusil jen chvíli, kvůli novým gumám a pak ze zvědavosti, ale jinak jsem celé dva dny jezdil bez ní, a to jak na silnici, tak i na okruhu, a neměl jsem sebemenší problém. Ba naopak. Užil jsem si daleko víc srandy a malování gumových čar na výjezdu ze zatáček nebo divoká wheelie mi přišla pořád tak nějak pod kontrolou, což je dáno perfektním podvozkem a jasnou odezvou celého stroje na jakýkoliv jezdcův úkon. Až zarážející pro mě je schopnost motorky žehlit nerovnosti a zároveň dávat tolik jistoty na pěkném povrchu, že se bez otálení a s chutí můžete pustit do objevování vlastních limitů. Rozbité i pěkné silnice, nevyklepe to z vás duši a zároveň se můžete těšit z absolutní stability a přesného řízení. Tolik důvěry umí dát jen málo motorek.
Záruka jen s Dunlopy
Když už jsme u podvozku, vše je postaveno na tuhém příhradovém rámu, který váží i s podsedlákem pouhých 9,2 kg! Na odskoku a kompresi odděleně laditelné vidlice a plně stavitelná centrální pružicí jednotka s rychlou i pomalou kompresí nesou značku WP a jedinečná je i poprvé v historii KTM použitá jednoramená hliníková kyvka. Ta nejen dobře vypadá, ale se stejnou tuhostí, jakou vykazuje dvojramenná na RC8 R, můžete lehce vyměnit kolo anebo pomocí excentru velice pohodlně dopínat řetěz. Vše pak dolaďuje fungující tlumič řízení a hodně slušné pneumatiky Dunlop SportSmart2, které byly vlastně přímo na Duka ušité a veškeré elektronické fičury jsou na tyto pneumatiky z výroby nastavené. To vás momentálně sice hodně limituje (jak nás upozornili inženýři z KTM, s jinými pneumatikami prý nemusí vše fungovat v tak dokonalé souhře), na druhou stranu, jak na silnici, tak i na okruhu jsem s těmito pryžemi neměl jediný problém, přestože bychom věděli o trochu komfortnějších pneumatikách s obdobným gripem.
Další revoluce v ABS
Ještě je tu ale něco, a to něco jsou brzdy. Ukrutné monobloky Brembo M50, které se montují na největší sériová zvěrstva, jako je např. Ducati Panigale. Dají se jemně dávkovat, famózně brzdí a snad nikdy nezvadnou. Ve standardním módu koušou pod příkazy antiblokovacího Bosche, můžete je ale naplno ovládat jen vy sami deaktivací ABS, anebo je tu třetí možnost, Supermoto ABS. A tohle je program, nad kterým kroutili hlavou i zkušení závodníci. Tento mód vám aktivuje kontrolu ABS pouze na předku, takže se zadní brzdou si můžete blokovat kolo a dělat smyky, jak se vám zlíbí, ale co víc, při aktivovaném ABS SM módu se můžete pustit i do stoppie, a to už je úplný úlet. Navíc o zapnutém ABS ani nevíte, žádné kopání do páčky nebo pocit, že by to mělo dělat něco jiného, než to dělá, a tak drtivá většina jezdců jezdila právě se Supermoto módem celé dva dny, a to i na okruhu!
Téměř dokonalý
Tisíce zatáček na silnicích s nejrůznějším povrchem, dvě rundy a pár kol na okruhu Ascari, a k tomu slunečné počasí okolo 26 °C, to byly podmínky, za jakých jsme za dva dny najezdili na novém Super Duku R téměř 550 km, a vše v naprosto vražedném tempu se spotřebou od šesti do desíti litrů. Zadek mě nebolel, ale přivezl jsem si mozoly na rukou a bolest svalů, o kterých jsem naposledy věděl před mnoha lety. Poprvé mi bylo na motorce ze zatáček blbě tak, že jsem chtěl zastavit a pod španělským sluncem chcípnout, ale i přesto jsem si v tomhle stavu neodpustil z každé zatáčky za to vzít a poslat to do svíce nebo čmárnout na asfalt Dunlopův podpis. Ve městě na zrcadlovém povrchu jsme všichni driftovali jak pominutý a to vše pro radost. Když nebudete mít chuť, nemusíte tahat, vyražte na výlet s báglama (pod sedlo se vejde lékárnička a malá svačina), ale až vám rupne v kouli, dejte gas a užijte si famózní zátah jedinečného stroje, který dle KTM nemá ve světě žádnou konkurenci. Nejenom já si po těchto dvou dnech myslím, že na tom něco je. Jízda na Dukovi je totiž zážitek, který chcete prožívat pořád znovu a znovu, a je to téměř dokonalý stroj. Téměř proto, že nás všechny do jednoho rozčilovalo vracející se standardní nastavení po vypnutí chcípáku nebo klíčku, což je z bezpečnostních důvodů (v budoucnu by to měl řešit dokoupitelný štekr, který dokáže uložit poslední nastavení) a neplánovaný quickshifter v bohatém příslušenství PowerParts, protože přesně tohle Super DukeRovi chybí k absolutní dokonalosti.
OKRUHOVÉ ŠÍLENSTVÍ2
Sportovní podvozek, krvelačné brzdy i masakrální výkon motoru, kde jinde to chcete lépe vyzkoušet než na uzavřené trati? Součástí testování tak byla i návštěva Ascari Race Resortu. Tohle místo je jako z pohádky, vila, parčíky, je tu ukryta jedna z nejzajímavějších a nejdražších sbírek automobilů, nechybí vydlážděný paddock ani boxy a vše dotváří úžasná a náročná trať plná horizontů, klopených zatáček a smrtících šikan. Se svými 5425 m je Ascari nejdelší španělskou tratí a 2x25 min, které jsme dostali na „našich“ DukeRech, byly nezapomenutelným zážitkem.
Technici přes noc všem motorkám přestavěli podvozky a upravili tlaky v pneumatikách, to abychom si jízdu na trati náležitě užili, a musím říci, že i v daleko extrémnějším zatížení jsem zažíval stejnou jistotu jako na silnici. Vysedání, broušení sliderů a výjezdy ze zatáček ještě v náklonu po zadním na trojku byly doslova onanií, a když už jsme si mysleli, že nemůže být nic víc, dostali jsme každý tři kola na racebiku 1290 Super Duke R vyšlechtěném z katalogu PowerParts (viz boxík Je libo pár doplňků): 192 koní na klice, 147 Nm krouťáku a hrůzu nahánějící dunění a prskání z kompletního otevřeného systému Akrapovič s řádně namodralými koleny od spalujícího žáru vycházejícího z nitra válců. Upravené mapy, nahřáté slicky Dunlop KR a pro tuto trať nastavený povozek, což zabralo testovacímu jezdci Jeremy McWilliamsovi dva dny práce, a mazej.
Reakce motoru na volnoběh je daleko zuřivější, na trati se ale tento rozdíl vytratí a racebike jede sice dravěji, nicméně hodně podobně jako sériovka. Posaz je přísně závodní, oproti sérii, kde se musíte opravdu soustředit s nohama na špičky, abyste si je neubrousili kvůli nízko položeným stupačkám, se tady můžete pokládat do zatáček až na ucho a pořád zbývá velká rezerva. Nejúžasnější je ale naprosto jemná kontrola trakce, která vám při plném plynu ze zatáčky dovolí počmárat zem, ale jinak drží rozzuřený dvouválec na hranici maximální efektivity, přičemž vaše jediná starost je trefit tu nejlepší stopu a nepodělat se moc brzo. Jak nám říkal ráno Thomas Kuttruf, PR manažer, tohle je ta pravá The Beast a její řev připomínající americkou Corvettu mi bude v uších znít ještě hodně dlouho. Jen ten quickshifter mi tu prostě chybí!
JE LIBO PÁR DOPLŇKŮ?
Spolu s představením nového modelu má KTM již připraveno bohaté příslušenství z katalogu PowerParts, ze kterého si můžete svou bestii přestavět až do třech různých biků.
Za první „stage“ považuji Style verzi, kdy si pár díly přetvoříte DukeRa do opravdové stylovky. Stavitelné lámací páčky, řada karbonových doplňků, kryt zadního sedla nebo koncovka od Akrapa, radost pohledět.
Touring setem můžete DukeRa ověsit trojicí textilních kufrobrašen, do kokpitu nainstalovat držák GPS (pro Garmin), vše to schovat za velký větrný štítek a můžete vyrazit, kam je libo. Dvoustupňové vyhřívané hefty vám zpříjemní chvilky za řídítky, stejně jako ergonomická sedla, a pro bezpečnost je v nabídce alarm nebo vychytaný RoadLok, což je pevně montovaný zámek předního kotouče, který máte kdykoliv k dispozici.
To nejlepší z nového DukeRa ale dostanete ve formě Racebiku, který díky kompletnímu závodnímu systému Akrapovič EVO s vyjímatelným dB killerem, závodnímu vzduchovému filtru a přemapování disponuje na klice výkonem 192 k a krouťákem 147 Nm. Ergonomicky jde o čistokrevného závoďáka, za což můžou stavitelné závodní stupačky a sedlo, další díly v nabídce pak zahrnují chrániče páček, zubaté kotouče, řadu karbonových a titanových dílů, podepisujících se na šetření hmotnosti, grafický racing kit, a opravdovou chuťovkou je čistě závodní plně stavitelné odpružení WP. Hodně nás ale baví i ty oranžové ráfky, upozorňující na krásné letmo uložené kolo. Zkrátka The Beast Ready to Race, se kterou natrhnete na okruhu p*del plno sportařům na kapotovaných strojích.
Technická data KTM 1290 Super Duke R zde
Video