Bylo to poměrně zdlouhavé rozhodování. Přece jenom termín BetaDriftDay se rezervoval tři měsíce předem a 129 eur je pro studenta naráz docela zátěž. Navíc jsem ani nevěděl, co na mě za tyhle peníze čeká. Z plakátu jsem se svojí znalosti němčiny nejdřív ani nerozlouskal, do kterého města jedeme. Den před odjezdem jsem vážně ještě váhal, ale nakonec jsem se rozhodl udělat si na Vánoce radost.
Základní znalosti
Musíme si říci, jaké jsme s naší partou měli do Beta Drift Day vstupy. Věděli jsme, že je to jednodenní šestihodinová akce v motokárové hale německého Marktlu, jezdit budeme na Betách 4.0 a celé nás to bude stát 129 „éček“. Předpokladem je, že s motorkou už nějakou chvíli jezdíme a jsme ve fázi, kdy se chceme zlepšovat, zrychlovat a zablbnout si. Nejvíce tahle akce osloví asi začínající motardisty a vyznavače sportovního vzpřímeného posezu (supermoto/enduro…) ale ani silničáři se neztratí, vyplaví pořádnou porci adrenalinu a hlavně zjistí, že supermoto je zdroj nekonečné zábavy. Takže nezbývá, než si do tašky sbalit kombinézu, boty, rukavice a helmu. V Marktlu případně vše za úplatu zapůjčí a nejedná se o žádnou šmelo výbavu. Kombinéza od Alpinestaru, na nohy Gaerne apod…
Šprechn zí dojč?
Příjezd k hale je trochu rozpačitý. Máme za sebou 360 kilometrů cesty a před námi stojí dřevěné cosi. No dojem není jiný, než když přijedete k motokárám do Letňan. Naštěstí se o kus dál rozléhá betonová budova, za jejíž dveře brzy bereme. Vycházíme schody na lávku, která se nese přes půlku tratě. Celá trať působí dojmem, který jsem naposled nabyl při návštěvě strašidelného hradu na Matějské pouti. Poměrně špatné osvětlení haly spolu s barevnými motivy a replikami na zdi je působivé a mít šest let věku, tak věřím, že se mi atmosféra haly bude vracet v nočních můrách :-). Naše dvorní fotografka Zuzka z nasvětlení haly nadšená taky moc není a práce zde bude opravdu těžká. Jsme tu ale od ježdění a naše kroky po lávce vedou do zařízeného baru, kde již čeká zbytek německy mluvící skupiny i se samotným a neustále usměvavým instruktorem Markusem Schinhärlem.
Brífink
Rychlým vyplněním formuláře se jménem a bydlištěm jsme nepodepsali prodej našich domovů, nýbrž ježdění na vlastní zodpovědnost. S tím bych rád poznamenal, že jsem se ještě pět hodin před samotnou cestou připojišťoval. Jednalo se o cestovní pojištění, samozřejmě vzhledem k charakteru akce to nejdražší a nejrizikovější z nabídky a ani to dle pojistných podmínek nebylo zárukou, že by mi pojišťovna pokryla veškeré případné výlohy. Zajímavě nastavený business. Pojištění na den vyšlo na 100 Kč. Zpět ale k brífinku. Z průvodního povídání zjišťujeme, že celá akce se bude skládat ze sedmi desitiminutových jízd. Motokárová dráha je natažena tak, aby byla zajímavá a sjízdná především pro supermoto v rámci možností haly. V druhé části rozpravy nás mechanik seznamuje s motocykly, na kterých budeme jezdit. Vzduchem chlazené třistapadesátky od Bety na první pohled vypadají docela dobitě a ani pohled na čítač motohodin s číslicemi přes 300 mth nemluví proti. Instruktor potom sedlá BMW G450X, na kterém demonstruje veškerou techniku. Také jsme upozorněni na fakt, že pokud motorku zahodíme, zaplatíme pět eur. Také pokud motorku zahodíme a nic se jí nestane, zaplatíme pět eur. No a v neposlední řadě pokud motorku zahodíme a podlehne destrukci na LEGO, zaplatíme taktéž pět eur :-). Celá trať je vybavena žlutými majáky pro případ karambolu a po trati se také neustále pohybují maršálové, kteří jsou připraveni hned pomoc. Prostě zajištění hodné mistráku.
První desetiminutovka
Sedáme na motorky, které si zběžně osaháváme, a já zjišťuji, že tlumiče tlumí, motor bručí a vše parádně funguje. Chvíli na to nás instruktoři pouští na trať. Všichni se na evidentně lesklém povrchu táhneme jak krávy na jatka, protože blyštící se dráze v otázce adheze nikdo vůbec nevěří. Vlastně tempo je dost otravné, předjet je prakticky nemožné, a když už se člověk přesype přes všechny jezdce, má je po chvíli zase před sebou. Po první jízdě sem se mlátil do helmy, že jsem nezůstal doma, že jsem vyhodil tolik peněz za něco, na čem se teď budu dalších pět hodin trápit. Tenhle pocit bych vám nikomu nepřál. Po dojetí panují v naší skupině trochu rozpačité dojmy, další dvě německé skupiny mezitím odjezdili svoji další jízdu a přišli jsme na řadu opět my. Beru si jinou motorku. Trochu jinak zabírá spojka, tlumiče jsou trochu vylítanější a motor má projev traktoru. Ovšem tempo celé skupiny se hodně zrychlilo a jízda už byla o něčem jiném. Bylo to asi i tím, že nás opustili dva Němci, kteří na motorce seděli evidentně poprvé. Instruktoři nás nabádali k tomu, abychom celou trať projížděli na dvojku. Pravdou je, že pokud jste chtěli, dala se jet celá trať bez sáhnutí na spojku opravdu na dvojku. Já to sice nedělal, ale já nedělám nikdy to, co se mi řekne.
Co bude dál?
Po dojetí druhé jízdy jsem si myslel, že nás takhle nechájí jezdit celý den a z poměrně optimistického dojmu druhé jízdy se mi opět začaly zatmavovat moje růžové brýle. Jenže po druhých jízdách se nás konečně ujal Markus Schinhärl. Na svém G-éčku demonstroval veškeré své poznámky, kdy zatížit které kolo, kdy se zapřít do vnější stupačky, kdy držet motorku v zatáčce pouze na noze apod. Po této rozpravě jsme si prošli celou trať, vyznačili body, odkud najíždět do zatáčky, kdy držet plyn atd. Mimochodem jedna důležitá rada, která v instruktáži zazněla „Řešení veškerých krizových situací, se kterými se setkáte, je plný plyn“. Zní to možná trochu utopisticky, ale je to tak. Nevejdete se do zatáčky, zatáhněte za plyn a motorka se vám v náklonu zavře. A naopak, zavře či utrhne se vám motorka v náklonu moc? Zatáhněte za plyn, utrhněte ji úplně a otočte si ji kolem nohy… A takhle bychom tu mohli být dlouho. Stejně dlouho, jako trvaly veškeré debaty v každém úseku trati při její analýze. Instruktoři nám pak pro další jízdy vymezili v zatáčkách páskou pouze efektivní stopu, do které jsme se následně při jízdách trefovali. Základem je být ideálně už na začátku zatáčky nasměrován přímo na její výjezd tak, abychom mohli co nejdříve jet opět „full-gas“.
Zase sami
Po dvou jízdách s vyznačenou ideální stopou a další instruktáži jsme jeli opět na čisté trati a zase to vypadalo, jako když vypustíte slepice z kurníku. Kam zavál vítr, tam se jelo. V dalších jízdách, když už nám pomalu docházely síly, mezi nás vlítli ještě mladí instruktoři (jeli také na Betách) a vždy jednomu či dvěma jezdcům diktovali tempo a hlavně opět stopu. Celá naše česká „grupe“ se k mému údivu rozjezdila takovým způsobem, který jsem nechápal. Ze začátku to vypadalo fakt nic moc a ve výsledku se jezdili takové náklony a i akcelerační drifty v zatáčce, že jsme všichni zářili štěstím :-). Nemá cenu dál rozpitvávat detaily, protože s blížící se poslední jízdou jsme všichni hledali jenom pití, něco k jídlu a sbírali poslední zbytky sil na další jízdu. Sedm jízd se nakonec ukázalo jako sakra vyčerpávajících.
Indoor?
Indoor supermoto je hodně specifická a zábavná disciplína. Vše je vzhledem k charakteru tratí mnohem pomalejší, techničtější, fyzicky náročnější a časové rozdíly jsou tím pádem mnohem větší. S tím ale souvisí i zlepšování se, které nespočívá ve stahování desetin, ale celých sekund na kolo. Pokud si chcete s partou udělat super výlet, zajezdit si a něco nového se naučit, doporučuju právě tuhle akci. Znáte ten pocit, když se radujete z dobrého rozhodnutí? Přesně tenhle pocit podpořen tunou zážitků mě teď hřeje z německého Marktlu :-).
Marktl
Marktl je městečko v hornobavorském zemském okrese Altötting nedaleko Mnichova. Je znám především jako rodné místo papeže Benedikta XVI a místní jsou na to patřičně hrdí. O tomto faktu jsem se přesvědčil hned po zastavení na náměstí při hledání haly, kde visí plakáty, ze kterých i pro anti-němčináře křičí nápisy „Benedikt je náš“, a tak i neznalý člověk nabude kulturních vědomostí :-).
Beta 4.0
Bety jsou u nás snad kromě trialu velice nepopulární motocykly. Ne proto, že by byly špatné, ale prostě jde u nás o málo (spíše vůbec) propagovanou značku. Beta 4.0 je osazena vzduchem chlazeným jednoválcem o objemu 350 cm3. Je to motor z produkce Suzuki, který dříve poháněl stařičkou DR 350. Výfuková soustava připomíná trochu baseballovou pálku, ale pro účely hromadného ježdění má tu výhodu, že ji lze jednoduše opravit a připevnit takřka kamkoliv. Motocykly jsou nízké, lehké a konstrukčně jednoduché a to je pro tyto účely velice důležité. Jezdilo se na normálních lepivějších silničních pneumatikách (PilotPower, Qualifierky…), které se rychle zahřejí, což je v hale na kluzkém povrchu velice důležité. Dávkování brzd bylo řekněme poněkud slabší, ale opět vyhovující pro adhezní podmínky. Jakákoli kousavá brzda by znamenala jasný výdělek pět eur :-).