Když jsem se konečně otřepal a zregeneroval svoji zchátralou tělesnou schránku po sajdkárkrosovém tréninku s mistry Rozehnalovými a zjistil, že už se mi přestávají samovolně rosit záda při pohledu na jakoukoliv motorku s drapáky, byla zima v plném proudu a já přemýšlel, jakým motocyklovým sportem budu pokračovat ve svých pokusech o "sebelikvidaci", když je všude jen bílo. Nakonec jsem zjistil, že právě v zimě toho lze z extrémních motocyklových "sportů" zažít úplně nejvíc. Náhodou jsem se potkal s Jirkou Matějcem, který mi začal vykládat o tom, jak teď závodí na sněhu a ledu v Poháru Drahanské Vrchoviny, ale že se tam jezdí hlavně motoskijöring. A bylo to upečený! Dostal jsem telefon na Pepu Prouzu, dlouholetého závodníka v motoskijöringu a nestora těchto závodů, a s ním jsem se dohodl, že mě klidně v rámci tréninku potahá po trati. Všechno bylo ale nakonec úplně jinak. Večer před závodní nedělí mi přišla strohá, ale ultimativní esemeska: "Blahopreji k nominaci do zavodu. Muj lyzar onemocnel, takze je to zitra cele na tobe! PP"
Když ptáčka lapají...
Jakékoliv zimní závody mají specifickou atmosféru. Tyhle se jely na poli za obcí Pamětice. Dobrodrůžo začalo už ráno, protože prokousat se přes hromady sněhu do místa určení a nakonec i k trati byl boj.
První, kdo za mnou přišel, byl hlavní pořadatel závodu Marian Klíč a povídá: "Ty už jsi to někdy jezdil, jo?" A já říkám: "Nee, jen jsem to viděl na fotkách a jednou v televizi." Marian znejistěl, na čele mu vyskákaly vrásky (asi se mu v hlavě utvořil obraz, jak návštěvu z ČMN nakládají v dřevěném penálu do černé dodávky) a odmlčel se. Načež povídá: "A helmu máš dobrou? Chrániče a tak, jo?" Říkám: "Jo, to mám." A on na to ne úplně přesvědčivě: "Tak to je dobře." A s vyděšeným výrazem ve tváři sednul do traktoru a jel připravovat trať. Celé to sledoval jeden strejda, který pak za mnou přišel a otcovsky povídá: "Neboj, to bude dobrý, synku." Hm, myslím, že asi něco podobného říkají bachaři odsouzenci, když ho přivazují na elektrické křeslo. Měl jsem z toho smíšené pocity, ale Pepa mě neustále uklidňoval, že to bude v pohodě a ujišťoval se, jestli si myslím, že jsem dobrý lyžař. Moc mi toho neřekl, jako co a jak bych měl dělat. Jen pár základních informací. Možná proto, aby mě ještě víc nevyděsil. V tu chvíli jsem ještě netušil, že lyžařské umění je v tomto sportu až na druhém místě. To hlavní je být magor a mít "papíry na hlavu".
Lyžování naruby
Do tréninku jsme najížděli celkem v pohodě, a protože bylo hodně sněhu, bylo vidět, že se všichni motorkáři včetně "mého" Pepy teprve seznamují s povrchem. V tu chvíli byl ještě čas soustředit se na všechny ty rady o napnutí a délce lana nebo na to, jak správně pracovat s lyžemi, najíždět do zatáček a podobně. Navíc byly mezi jednotlivými dvojicemi velké rozestupy, takže v klidu. Ovšem už při tréninku jsem začal chápat, jak univerzální je tento sport. Myslím co do kombinace jiných sportů a momentů překvapení. Motorky zapadaly nebo končily hluboko ve sněhovém mantinelu a musely se vyprošťovat. V mantinelu končili i lyžaři, kteří nezvládli zatáčku. Některé dokonce mantinel vyhodil daleko mimo trať. Zjistil jsem také na vlastní kůži, že když se vám při hodně vysoké rychlosti rozjedou lyže od sebe, jdete "na tlamu" podstatně rychleji a brutálněji než při sjezdu černé sjezdovky. Prostě bum prásk a je to! Další novinkou bylo, že když při tom neshodíte i svého tahače, tak on třeba vůbec nezjistí, že vás ztratil a ujede vám. Když slyší váš řev a zastaví, můžete ho "dobruslit", jinak to zjistí, až když vás míjí v dalším kole a vidí vaše jasná neslušná gesta.
Kolo bez lyžaře se totiž samozřejmě nijak nezapočítává. No a pak jsem si musel zvyknout, že si neustále s někým přejíždím lyže a nohy, že si musím hlídat lano, aby mě v chumlu v zatáčce nezačala odtahovat nějaká jiná motorka někam, kam rozhodně nechci, a naučit se nevěřit ničemu. Třeba tomu, že když smažíte po dlouhé rovině, je všechno v úplném pořádku a nemůže se stát, že dílem okamžiku a jakoby zcela bezdůvodně je motorka na zemi i s řidičem a vy do té hromádky neštěstí ihned napálíte v plné rychlosti!
Bílé peklo
Jestli vám někdy někdo popisoval pocity lyžaře při motoskijöringu tak, že je to, jako když vám uteče kolečko pomy pod zadkem a vy se pak musíte až na konec vleku držet pouze rukama, protože nemáte dost sil se přitáhnout, je to celkem přesné. Ale v ostrém závodě ještě tak desetkrát horší. A protože jsem oba tréninky přežil, rozhodl Pepa, že do závodu nastupujeme. Start v chumlu byl peklo a já v duchu proklínal toho, kdo si od Pepka půjčil hrazdu se zástěrkou za zadní kolo a zapomněl mu ji včas vrátit. Ale je fakt, že ta zástěrka stejně nikdy nefunguje stoprocentně. Najednou helma plná bordelu, zas.aný brejle a všude jen řev a zmatek. Nalevo ode mě jsem jen podvědomě tušil, že se do sebe zamotalo několik motorek a lyžařů, ze kterých většina šla k zemi. Pepek je zkušený jezdec a spokojený dvaapadesátiletý pán, takže mě vůbec nenapadlo, že by se mu mohlo zatmět, že přestane myslet na to, že za sebou vláčí motoskijöringového začátečníka a že tomu začne nakládat. Bohužel pro mě, stalo se...
Všechno, co jsem si osvojil v tréninku, bylo najednou zase jinak. Nějaká kontrola lyží nebo toho, co dělá motorka, prostě vůbec nešla stíhat. Jediné, na co jsem se ještě dokázal soustředit, bylo udržet lano +/- napnuté a hlavně zvládat kolize s ostatními soupeři. Estetický efekt bych přirovnal k hrochovi vystřelenému z obřího katapultu. Ovšem stihnul jsem si vzpomenout na sajkárkros. Ve chvíli, kdy jsem zapomínal dýchat a chyběl mi kyslík! Hledání stopy za chvíli nemělo žádný smysl. Do zatáčky jsme třeba najeli vnitřkem, už už to vypadalo, že i vnitřkem vyjedeme a najednou jen vidím, jak Pepa prásknul bokem do vnějšího sněhového manťáku (k velkému nadšení diváků) a já šel ihned za ním, jakoby lyže snad neměly vůbec žádné kovové hrany. V tu chvíli jsem ještě netušil, že už opravdu žádné hrany nemají...
Třetí v malém finále
Přiznávám bez mučení, že jsem se v každé rozjížďce snažil naplno závodit první čtyři kola. Ty zbývající dvě do šesti výsledných už byly jen o tom udržet se, nespadnout a co nejméně kazit jízdu řidiči a brzdit nás. Už to prostě nešlo a s každou rozjížďkou ubývalo sil. Na druhou stranu, když jsem mrknul na soupeře, byli na tom hodně podobně. Jenže mě to bavilo a s každým kolem jsem získával nové zkušenosti, takže se nám v průběhu dne podařilo celkem sehrát, zrychlit a jet plynule, což je to nejdůležitější. Nakonec jsme se dostali do malého finále a kdybych vážil tak o 50 kg méně (tedy jako většina lyžařů, kteří v Paměticích startovali), mohlo to být asi i na finále velké. Každopádně ani v naší "třídě" jsme ostudu neudělali a podařilo se nám nakonec dojet na třetím místě! Byl to velký zážitek, na který jsem pak intenzivně myslel ještě tři dny v kuse. Ne že bych neměl co na práci, ale všechno mě bolelo tak, že soustředit se na něco jiného byl celkem dost velký problém.
Na závěr bych rád poděkoval výrobcům Kenny a Trimm, že jsem přežil bílé peklo bez zranění a ztrát na životech!
O tom jaké to bylo, co je základem úspěchu a na co si dát pozor, se dočtete v právě aktuálním vydání ČMN10/10.
A jako bonus na závěr: malý fotoreport ze závodů, při kterých se toto vše odehrávalo, včetně úplného úletu -
"motosnowboardjöringu" ...a zlomte si jazyk! :-)