Tím nápadem bylo dojet do Dakaru na nejmenším československém motocyklu JAWA 555 Pionýr, a to přesně v roce, kdy uplyne 30 let od startu prvního ročníku slavného závodu Paříž – Dakar (1979). S tímhle nápadem jsem se svěřil Jardovi Šímovi, který tam měl zrovna namířeno a akce „Na Pionýru do Dakaru“ byla na světě. Začaly tak přípravy na opravdové dobrodružství.
Výprava začíná
Podařilo se mi přesvědčit další dobrodruhy a nadšence: Vaška a Ervína, který dal k dispozici terénní automobil Mitsubishi Pajero s přívěsným vozíkem. Průvodcem výpravy byli pak manželé Lenka a Jarda Šímovi na motocyklu BMW F 800 GS.
V pondělí 19. ledna 2009 odjíždí od chebského autoklubu plně naložené Pajero s přetíženým vozíkem, ve kterém se tísní mimo další nezbytnou výbavu dvě Jawy 555 r. v. 1960 a jedna dospělá motorka, Jardovo GS. Necelých 46 hodin stačilo k tomu, abychom zastavili na Gibraltaru. Za necelou hodinu jsme z Algecirazu na africkém břehu v Ceutě, ale stále ještě na území Španělska. Po vyřízení formalit na hranici Maroka už Jarda netrpělivě sundavá svého bavoráka a uhání před námi.
Vzhledem k obrovskému provozu na severu Maroka sedláme Pionýry až ve městě Chichaoua a začíná velká zkouška strojů i jezdců. Po prvních nesmělých kilometrech se ručičky našich tachometrů ustalují na číslici 40 km/h. Ne že by mašinky nejely rychleji, ale naším úkolem bylo dojet, ne závodit.
V bivaku dakaristů
Slunce svítí, vítr fouká a my jedeme vstříc našemu dobrodružství. Projíždíme Agadír, město, které je dnes jedním z nejvýznamnějších turistických letovisek v Maroku. Celoročně je zde slunečné počasí. Město má mnoho hotelů, restaurací a zábavních podniků a tomu všemu odpovídá i čilý provoz. Stále jedeme v těsné blízkosti Atlantiku a pohled na něj nás často rozptyluje a vzrušuje. Následuje Tiznit a další den Guelmin, který je označován za bránu Sahary. Projíždíme Tan-Tan a pozdě v noci nás Jarda přivádí do opuštěného bivaku ve Smaře, který dříve využívali účastníci dakarské soutěže. Vkrádá se nostalgická vzpomínka, že právě v těchto místech bivakovali velikáni Dakaru, možná Gaston Rahier a další. Bylo to v době, kdy ředitelem soutěže byl Thierry Sabine. Celý komplex je z větší části zavátý pískem, ale jak nám prozradil místní hlídač, bude se obnovovat.
Následují další města, Laáyoune a Boujdour, kde si v místním kempu dopřáváme teplou sprchu. Jelikož je kemp na břehu Atlantiku, jeho hukot k nám doléhá celou noc.
Blížíme se k Dakhle, nocujeme u menších benzínových pump, ale nejsme sami. Celou noc nás hlídají toulaví psi. Na hranici Mauritánie nám zbývá cca 100 kilometrů, ale ještě předtím přejíždíme obratník Raka. Pohonné hmoty tankujeme do všech kanystrů a nádob, protože v Mauritánii někdy bývá o benzín nouze.
Jelikož opět dojíždíme pozdě v noci a můj Pionýr moc nesvítí, Jarda jede desítky kilometrů vedle mě a svítí mi na cestu. Vyřízení formalit na hranici Maroka a Mauritánie trvá neuvěřitelných pět hodin. Začíná snad nejhorší úsek – území nikoho mezi Marokem a Mauritánií. Délka asi pěti kilometrů je zkouškou všech vozidel. Nejvhodnější cestu si každý vybírá podle svého uvážení. Celý úsek je posetý vraky automobilů. Jen při našem průjezdu dva automobily prorazily olejové vany. S vyteklým olejem to pro ně znamenalo konec jízdy a jejich osud byl zpečetěn. Na tomto úseku hrůzy potkáváme i dva ještě větší blázny, než jsme my. Dva cyklisty, Němce a Korejce. Jeden jede do Kapského města, druhý kolem světa. Klobouk, vlastně pardon, přilbu dolů.
S oslíkem na dobrou noc
Projíždíme jednotvárnou Mauritánií, kde náš nejdelší denní úsek měří 291 km. Převážnou část země tvoří písečné a kamenité pouště, zbytek pak nepříliš úrodný Sahel. Písek, duny, velbloudi, vše bez jediného stínu. V Mauritánii žijí přibližně tři miliony obyvatel, z toho přes šest set tisíc v hlavním městě. Úředním jazykem je arabština, ale běžně se domluvíte francouzsky. Dne 6. 8. 2008 došlo v zemi k vojenskému převratu a byl svržen prezident.
Dostáváme se do Nouakchotu, hlavního města islámské republiky Mauritánia. Město s nepředstavitelným dopravním chaosem. Jarda nás za řídítky svého bavoráka bezpečně vede spletí přecpaných městských ulic. Jsme v islámské zemi, kde se většina obyvatelstva k islámu hlásí, a pravidelně tak slyšíme výzvy k motlitbám.
Některé naše noclehy jsou kouzelné. Spíme u jedné malé vesničky, vlastně je to pět nebo šest jakýchsi domečků. Děláme sousedy ke stromu přivázanému oslíkovi. Občas zahýká, ale nám to nevadí, jsme utahaní. Místní nám přinesli nádobu s vodou a pro případné přespání venku i rohož, čehož využil Vašek a spal vedle oslíka na rohoži.
Naše vítězství
Po hrázi řeky Senegal dojíždíme na hranici Senegalu do Ndiago. Jízda po hrázi je další zatěžkávací zkouškou vozidel. Není se kam vyhnout, jedna díra za druhou. Na motorkách to ještě jde, ale chudák Ervín s autem a vozíkem jede jako po moři.
Přijíždíme do Senegalu, nejzápadnějšího státu Afriky, kde je úředním jazykem francouzština a hlavním městem Dakar. Jelikož je opět noc, spíme přímo na hranici v obchůdku s občerstvením, kde nás nechala majitelka. V noci jsme opět nebyli sami, společnost nám dělaly pro změnu myšky, které přes nás vesele běhaly. Tam se to ale tak nebere.
Následující den se naše rozechvění zvyšuje. Slunce pálí a teplota šplhá ke 35 °C, blížíme se k cíli naší cesty. Ta očekávaná chvíle je tady. Je prvního února a ve 20:30 jsme právě dorazili na pláž Růžového jezera (Lac Rose). Místo, kde býval cíl velké soutěže a kde při skončení tekly na oslavu vítězů vždy proudy šampaňského. Cítíme stejnou radost jako vítězové. Naše mašinky to dokázaly, úkol je splněn, zvítězili jsme!
Vrhli se na nás prodejci suvenýrů a jsou neodbytní. Pochopitelně neodoláme a nakupujeme drobné dárky, samozřejmě po nezbytném smlouvání. Spíme v kempu, přímo na břehu Růžového jezera. Slavná pláž je tu již druhým rokem opuštěna. I když, vlastně ne. Letos zde byl dojezd soutěže „Africa Race“, což byla jakási náhražka Dakaru.
Po prohlídce Dakaru, hlavního města a námořního přístavu Senegalu míříme ulicemi tohoto velkoměsta na ambasádu Mauritánie, kde potřebujeme vyřídit naše zpětná víza.
Zatímco si Šímovi pobyt v Dakaru ještě prodlužují, naše mašinky putují do vozíku, loučíme se s Dakarem a Růžovým jezerem a nabíráme zpáteční směr k domovu.
Po projetí všech hranic jsme opět v Maroku. Před Dakhlou začal být Vašek nervózní, že ho svrbí ruce a že zpáteční cestu absolvuje na Pionýru. Tomu říkám dobrodružné srdce.
Byli u toho
Velký dík patří Jaroslavu Šímovi, bez jehož rad bychom celou jízdu absolvovali s obrovskými obtížemi. Jeho několikaleté zkušenosti z Dakaru jsou neocenitelné a patří mu náš obdiv k jeho motocyklovému umění. S profesionální bravurou nás neomylně provedl úskalími dlouhé cesty a zejména složitými peripetiemi na hraničních přechodech.
Vašek Houfek, nadšený dobrodruh a zručný mechanik, si po celou dobu užíval kontakty s domorodci. Jakmile zahlédl u silnice hlouček dětí nebo dospělých, byl ochoten ještě za jízdy z Pionýra seskočit a běžet si s nimi popovídat.
Velký výkon odvedl i Ervín Baláž, který cestu absolvoval za volantem doprovodného vozu. Vyznamenal se zejména při zpáteční cestě, kdy se jeho denní výkony pohybovaly od 800 do 1250 kilometrů, přestože jeho zdravotní stav nebyl nejlepší a navíc se neustále zhoršoval. Bezprostředně po dojezdu domů byl hospitalizován.
Za svou osobu musím poděkovat mým dvěma kamarádům – mechanikům Jiřímu Žofajovi a Zdeňku Nesvedovi, kteří dokonale připravili moji mašinku. Celou cestu jsem absolvoval bez poruchy. Ironií osudu bylo, že až na Růžovém jezeře, tedy v cíli cesty, jsem píchl zadní pneumatiku.
Skončila zkouška jezdců a velká cesta malých motocyklů, které urazily vzdálenost téměř 2500 kilometrů. Celkový počet kilometrů autem z Chebu do Dakaru a zpět činil 13 500 km.