Moje hodná paní učitelka mi pomohla s výběrem školy a zavalila mě spoustou informací, rad a doporučení. Co může být lepšího než rada od člověka, který danou oblast zná? Škola měla začínat 22. května a s hostitelskou rodinou jsem měl dohodnuto, že přijedu 21. kolem poledne. Lístek na trajekt z Calais do Doveru jsem měl koupený předem, v Čedoku jsem za něj dal 1200 Kč.
Na cestu jsem vyrazil 18. května ráno. Protože jsem jel sám, bez spolujezdce, bylo na motorce dost volného místa a zadní sedlo mohly obsadit dva kartony piv a samozřejmě spousta dalších věcí pro kempink. Měl jsem dva dny na to, abych dojel do Calais, a jelikož jsou na západ od našich hranic krásné silnice, plánovala se cesta velmi dobře.
První noc jsem strávil v kempu u německého Rasttatu a druhý den mě čekal průjezd Francií do Calais, kam jsem měl dorazit v pátek večer. Francouzské dálnice jsou bezkonkurenční, ale mají jednu nevýhodu. Platí se zde mýtné a průjezd z Německa do Calais s poplatky přijde na 30 eur. O půlnoci jsem se nalodil a za necelé dvě hodiny mě barman probudil, že jsme v Anglii.
Přivítání od zlodějů
Zvláštní, nikoliv však nepříjemný pocit takto uprostřed noci přijet do cizí země s mizernou znalostí jazyka. Jestliže v Německu začalo foukat a ve Francii se přidal slabý deštík, tak Anglie mě přivítala silným větrem a deštěm, mlhou, chladem a samozřejmě jízdou vlevo. K tomu ještě tma a únava, zkrátka jsem koukal co nejdříve najít místo na přespání a pokračovat ráno. To místo se stříškou jsem našel až ve Folkestone před jedním obchodním domem. Byly čtyři v noci, a tak jsem rozbalil karimatku a ulehl.
Ráno jsem drobátko zaspal a probudila mě až ochranka, že chce otvírat obchod. Strážník byl zdvořilý, ani nepožadoval, abych odjel, pouze chtěl, abych nespal přímo před vchodem. Za tyto služby jsem ho odměnil plechovkou Plzně a poděkováním za nocleh. Vzápětí jsem však zjistil, že mi nějaký dobrák vykradl tankruksak. Naštěstí si odnesl jen toaletní potřeby a pár nepříliš důležitých drobností, ale i tak škoda dělala pár tisícovek. Přivítání na ostrově tedy nic moc.
V Anglii pršet umí
Další noc jsem strávil v moc pěkném kempu přímo na pobřeží. Tak parádní trávník jsem v kempu ještě neviděl a všude kolem pobíhali králíci. Pro počasí, jaké panovalo druhý den ráno, existuje spousta výrazů a nejslabší je, že nebylo příliš přívětivé. Stan jsem musel balit v kombinéze a v nepromoku s přilbou na hlavě. Po odkolíkování mi stan málem odletěl do moře, nebýt živého plotu kolem kempu, tak by tam skončil. Do Paigntonu, místa, kde jsem měl strávit příští měsíc, to bylo už jen 100 km, a tak žádné extra balení. Věci jsem na motorku prostě naházel a přidělal, jak se dalo.
V hustém dešti při 10 °C jsem v neděli po poledni dorazil do Paigntonu. Na mapě vypadá jako vesnice, ale ve skutečnosti je to poměrně velké město. Rozhodně příliš velké na to, abych svou ulici našel tak, že všechny projedu. První oslovený mi směr poradil dobře, ale všichni ostatní byli turisti, a tak se hledání Alta Vista Road stalo první lekcí angličtiny. Po hodině hledání jsem totálně promočený dorazil na místo určení. Už po přivítání jsem věděl, že moje rodina bude skvělá, a také byla. Krásný dům 200 metrů od pláže, slušný pokoj s balkonem jen pro sebe, to byly první velmi příjemné dojmy.
Za Římany
Zmiňované špatné počasí trvalo jen první týden a zbylé tři byly pro cestování jako stvořené. Jízda vlevo je možná problém pro auta, ale na motorce to žádný problém není. Jen vyjíždění z vedlejších ulic a přecházení přes cestu může být poněkud nebezpečné, protože auta k mému překvapení vždy přijížděla zprava.
Zvláštností na anglických silnicích je, že i čtyřproudovky mají naprosto běžně kruhové objezdy a umí docela slušně zbrzdit dopravu. Silničky mezi vesnicemi jsou tak úzké, že se tam stěží vejde jedno auto. A potkáte-li někoho, nezbývá než couvat. Kvalita asfaltu je ve srovnání s Českou republikou dobrá, ale také ne všude. Díry v silnicích nemají, jen ty záplaty jsou občas podobné jako u nás.
Svůj první výlet jsem směřoval do Bathu, který je považován za nejkrásnější město jižní Anglie. Jeho perlou jsou římské lázně postavené v prvním století, kam jezdili bohatí Římané. Areál lázní je téměř celý zrekonstruovaný a vskutku nádherný. Ve městě je velké množství budov v římském stylu postavených z pískovce, a proto má celé město tak historický nádech a zajímavou architekturu. Výlet to byl pěkný a natrénoval jsem si při něm navlékání a svlékání nepromoku.
Na konci světa
Být v Anglii a nevidět Londýn, to by byl hřích. Proto jsem ho navštívil se svým bratrancem, který tam občas prodává na trhu. Za osm hodin jsem zvládl skutečně jen ty nejznámější památky, jako Tower Bridge, parlament s Big Benem či Buckinghamský palác.
Z pohledu motorkáře byl nejkrásnější výlet na Land’s End, vzdálený 220 km od Paigntonu. Toto místo můžu každému doporučit. Je tam krásná příroda se skalními útesy a hlavně je to nejzápadnější bod Anglie. Navíc cesta k němu vede přes Cornwall, což je oblast známá výrobou cideru, 5-7procentního nápoje z jablek či hrušek. Další specialitou tohoto místa je cream tea, což je výborná sladká pochoutka prodávaná snad všude. Toulal jsem se ale i jen v okolí Paigntonu, kde jsou také zajímavá místa – např. keřovitý Dartmoorský národní park s volně se potulujícími ovcemi.
I trajekt může být příjemný
Měsíc uběhl jako voda a už jsem pomalu začínal plánovat cestu zpátky. Přestože Francie má krásné cesty, placení mýtného mě donutilo zpáteční trasu změnit. V sobotu 17. června jsem naložil na motorku všechny věci včetně dárků pro mé blízké a s pocitem, že jsem pro sebe udělal něco dobrého, vyrazil na zpáteční cestu.
Z Paigntonu jsem jel podél pobřeží, což byla zdlouhavá, ale zajímavá cesta s několika zastávkami u míst s hezkým výhledem. První noc jsem strávil v kempu u Pevensey za 10 liber, ale tentokrát kemp nebyl nic moc. Druhý den v poledne jsem dorazil do Doveru, kde mi před odjezdem trajektu zbylo trochu času, abych se podíval na zdejší pevnost a skalní útesy.
Lístek na trajekt přímo na místě mě stál 40 liber. Na trajektu byla směnárna s překvapivě výhodným kurzem, a tak jsem zbylé libry vyměnil za eura. Když je hezké počasí, jakože bylo, tak je cesta na palubě trajektu příjemným prožitkem.
Francii objíždím
Z Calais jsem zamířil k belgickým hranicím a jel směr Dunkerque, Verne, Tournai až k vesnici Berceu, ve které jsem strávil noc. Cena za kemp byla více než dobrá, protože majitel chtěl pouhá tři eura. Na pětieurovku mi ale nebyl schopen vrátit, a tak jsem měl pobyt zadarmo.
Další cesta směřovala přes Lucembursko, s krátkou zastávkou v Lucemburku, na Saarbrücken, Pirmasens, Landau a do Karlsruhe. U Pforsheimu jsem snad dvě hodiny hledal kemp, protože mě zmátly vedlejší cesty, které byly širší než silnice 1. třídy u nás. Tady mě zastihl krátký déšť, jediný na cestě zpět. Němci jsou vášniví kempaři a tomu odpovídá i vysoká úroveň kempů. Cena 10 eur za noc je za skvělé služby celkem přiměřená. Pak už následoval jen svižnější přesun Německem na Rozvadov a zpět do Prahy.
Za celou dobu jsem se svou Hondou VFR najel přes 5000 km s průměrnou spotřebou 5,7 l/100 km a samozřejmě bez sebemenší závady.