Konec května 2008 byl pro malé království Nepál přelomový. Po 239 letech končí království a vzniká republika. Přijíždíme sem v této značně napjaté době.
Hraniční přechod z Indie je opravdu škaredý a celníky musíme po hodině čekání budit. Odbavení je ale rychlé a za půl hodinky již stojíme u celníka na nepálské straně a vypisujeme žádost o vízum. Po zaplacení 30 USD jej bez problémů dostaneme, potvrdí nám karnet a před námi je Nepál. Směnárna je naštěstí na hranicích a po předešlých problémech v Indii měníme na celý pobyt dostatek nepálských rupií.
Údolní oblasti země se nazývají teraje a prochází jimi hlavní silnice zemí. V terajích můžeme nahlédnout do života místních lidí, turisté sem moc nezabloudí, protože většinou míří do hor. Kromě běžného života sledujeme i způsob těžby opálů v místních řekách, které se po dešti změní z vyschlých na bouřlivě prudké za několik okamžiků.
Cestování po těchto většinou přímých cestách je namáhavé kvůli silnému provozu a lidé, auta i dobytek se různě proplétají po silnici v neskutečném chaosu.
Královskou silnicí do Káthmádú
Plánovanou zkratku přes Sindhulimadi nám místní rozmluví, že prý tam není silnice. Vydáváme se tedy po silnici z Hetaudy vedoucí podhůřím Himalaye. Byla vybudována teprve v roce 1951 a byla první silnicí vedoucí do královského města Káthmándú a nazývá se „rádžpáth“ - Královská cesta. Prvním autem, které ji projelo, byla králova limuzína. I když název je honosný, jedná se o úzkou klikatou silnici, převážně vyasfaltovanou, která překonává několik průsmyků. Za Hetaudou, která je v podstatě jedním velkým tržištěm, začíná silnice stoupat a nabírat nadmořskou výšku. Klikatí se v mnoha serpentinách a nabízí úžasné pohledy. Nalézt ve vesnicích u cesty něco jako restauraci je ale problém a jediným místem, kde se dá najíst, je vesnice Daman. Zde v jedné oprýskané místnosti jíme nudle s omáčkou nevalné chuti a s výbornou usměvavou obsluhou. Jen kousek za vesnicí je vyhlídka Everest Panorama, ze které má být vidět právě nejvyšší hora světa. Zamračená obloha nám takový výhled ale sabotuje.
Po projetí této silnice najíždíme na hlavní tah do Káthmándú. Nádrž máme už skoro prázdnou, a tak hledáme pumpu. To se ale ukazuje jako obrovský problém – benzín nikde není! V předešlých dnech jsme neměli nejmenší problém při tankování, a tak nás tato informace překvapuje. V celém městě nelze koupit palivo a jen před pár pumpami jsou dlouhé fronty. Mají tu ale jen naftu. Po velkých problémech nakonec objevujeme jednu pumpu, kde benzin prodávají, ale pouze 5 litrů na motocykl. Vystojíme dlouhou frontu, umluvíme pumpaře a dostáváme 30 l. Hlavní město Káthmándú nás moc nenadchlo, bájné město je dnes zamořeno smogem a obrovským provozem.
Naším cílem je Jiri, místo začátku horolezeckých výprav na Mt. Everest. Káthmándú opouštíme pozdě v noci za dopravního kolapsu. V koloně uvízla skoro na hodinu i houkající sanitka a nikdo nejeví snahu ji pustit, všichni jedou pouze dopředu a nikdo neuhne ani o centimetr.
Na dohled Mt. Everestu
Cesta do Jiri odbočuje z hlavní silnice směřující do Číny a její šířka je sotva na jedno auto. Počet zatáček je vysoký, a když zrovna není zatáčka, tak je brod. Cesta je sice asfaltová, ale ubíhá strašně pomalu, skoro pořád jedeme na jedničku. Projíždíme několika údolími, která byla donedávna odříznuta od okolí a mnohá z nich byla malarická. To ale dnes naštěstí již nehrozí. Při posledním klesání se před námi otevírá hluboké údolí, na jehož dně je město Jiri.
Po příjezdu a zaparkování na „náměstí“ se kolem nás shromažďuje několik nahaněčů z hotelů, které odmítáme a prohlížíme si „město“. Všude kolem jsou samé modré horolezecké sudy a v obchůdcích je možné zakoupit stará lana, boty, bundy apod. Cesta k Mt. Everestu začíná rozbahněnou silničkou, kolem které je mnoho restaurací, a pokračuje někam daleko do kopců. Jiri, to je město na konci světa, do kterého míří horolezci z celého světa.
Nocujeme vysoko nad městem na nádherné pláni společně s Francouzem Pierrem, který se vydal po Nepálu na indické 125, přejel přes hranice v přestrojení za Inda a chystal se na cestu do základního tábora pod Everestem. Jedl pouze jednou za dva dny a po nehodě na motorce nemohl dobře chodit. Společně jsme si udělali „hostinu“ – nudlovou polévku zapíjíme levným sikkimským rumem.
Ráno se nám při východu slunce nabízí na 10 minut nádherný pohled na vzdálený Mt. Everest, Lhotse, Lhotse Shar a Pyramida Peak vysoký 7123 m n.m.
Do Lumbini
Nabaženi pohledy na nejvyšší horu světa míříme opět do Káthmándú, ve kterém už není k dostání vůbec žádný benzin. Kupujeme o polovinu dražší na černém trhu, na několika místech po pěti litrech. Oproti našemu původním plánu musíme vynechat cestu k Annapurně. Při jedné zastávce potkáváme Klaudii z Vídně, která nás zve do kláštera v Lumbini, kde tři měsíce žila.
Městečko Lumbini je rodištěm Buddhy a leží nedaleko hranic s Indií. Seženeme tu i trochu benzinu. Pár kilometrů od hranic vidíme chumel lidí a skutečně zde prodávají benzín za normálních 80 rupií, oproti 120 až 150 rupiím na černém trhu.
S plnými nádržemi vjíždíme do Lumbini na návštěvu do jihokorejského kláštera. Přijíždíme právě na večeři, vítáme se s představeným i mnichy a dostáváme večeři o mnoha chodech. Ubytováni jsme v klášterní kobce. Večer se ještě procházíme v okolí chrámu a povídáme si s mnichy a ostatními poutníky, atmosféra je zde přímo mystická.
Ráno procházíme celé Lumbini a v posvátném Chrámu Májádévi si prohlížíme památný kámen, který je prý umístěný na místě Buddhova narození, a další místa spojená s jeho životem. Většina staveb je z betonu a i přes velmi barevnou výzdobu nás příliš nenadchnou. Nebýt možnosti nahlédnou do obyčejného života uvnitř chrámů, tak by na Lumbini nebylo nic úchvatného.
Národní park Bardia
Po úzké šotolinové silničce pokračujeme dále na západ a po překonání několika brodů stojíme opět na hlavní silnici vedoucí do Butwalu. Po cestě potkáváme dva Angličany na Enfieldech bezradně stojící nad ucpaným vzduchovým filtrem, hledají servis. Pomáháme alespoň radou, jak a co mají rozebrat a míříme do národního parku Bardia. Nabízí to samé, co mnohem známější park Chitvan, ale je výrazně levnější a mnohem méně navštěvovanější.
Cesta na hranice parku vede nádhernou přírodou po úzkých šotolinových cestách. Ubytováváme se v kempu, kde sice nejde elektřina a jsme jedinými hosty, ale starají se o nás přímo ukázkově. Však si za to nechají také pěkně zaplatit!
Na druhý den si objednáváme průvodce a ráno vyrážíme na cestu do parku. Před vstupem do pralesa jsme upozorněni, jak se máme chovat, když potkáme slona nebo tygra, prostě máme vždycky rychle utéct. Kolem nás i přes obrovské vedro pobíhají jeleni a prasata bradavičnatá. U vchodu do parku je domestikovaný nosorožec, kterého jako malého našli strážci parku, když jeho matku zabili pytláci, i několik krokodýlů a želvy.
Zpestřený odjezd ze země
Pokračujeme dále na západ a vesničky jsou více od sebe a jsou stále menší. Jde o seskupení několika chatrčí, ze kterých na nás místní nepohlížejí s příliš velkým nadšením. Rudá hvězda je vidět až příliš často a maoisti zde mají velký vliv.
Těsně před hranicemi s Indií je silnice zatarasena lidmi. Na druhé straně davu vidíme policejní auto, a tak očekáváme hladký průjezd. Uprostřed davu jsou přes silnici navázány na provaze kanystry a dav se na nás doslova tlačí a vzrušeně vykřikuje. Nechtějí nás pustit, protože si myslí, že je chceme předběhnout ve frontě na benzín. Přestože opakujeme, že jedeme do Indie, nátlak se stupňuje. Naštěstí jeden pochopí, že nechceme předběhnout frontu na benzín, ale jet na hranice a potom je nám umožněno projet. Rychle mizíme, zde jsme opravdu mohli přijít k úrazu.