Když jsme cestou z Íránu projížděli ve východním Turecku kolem nádherných gruzínských kostelíků, vzpomněli jsme si, že jsme před naším odjezdem z Čech zaslechli něco o tom, že by v dohledné době (píše se rok 2005) mohla být zrušena vizová povinnost do Gruzie. Říkáme si, že po nedávné revoluci by se země mohla více otevřít světu, a tak píšeme domů SMS, aby nám to zjistili. Dostáváme odpověď, že prý to snad od 15. června možné je. Dnes je sedmnáctého! Informace je to ale neověřená, na webových stránkách MZV vůbec nic takového není a na ministerstvu samotném je sestra asi 50x přepojována, než jí nějakou informaci vůbec někdo poskytne.
Přijíždíme do města Hopa, které je kousek od turecko-gruzínských hranic, a rozhodujeme se, že zítra ráno se podíváme na hranice. Nemáme co ztratit, přinejhorším nás pošlou zpátky. Ještě na turecké straně nám celník, který mluví rusky, zjišťuje u kolegů vše potřebné. Můžeme jet dál. O tom, že byla zrušena vízová povinnost, opravdu vědí! Na gruzínské straně nás odbavuje celník, který sloužil v Čechách na vojně. Moc se mu u nás líbilo a k nám má pochopitelně velmi vřelý vztah a pomáhá nám zařídit vše potřebné. Platíme pouze povinné ručení ve výši 6 USD, žádné další úplatky, a cestu do Gruzie máme volnou. Jsme zřejmě první turisté z EU, kteří této možnosti využili.
Na přechodu ještě měníme dolary na místní měnu, gruzínský lar. Hranice jako by nebyla jenom hranicemi států, ale i počasí. V Turecku krásně svítí slunce, ale pár metrů za hranicemi začíná hustě pršet. Proto zastavujeme hned v Batumi, největším městě autonomní oblasti Adžárie se zajímavým etnikem Lazů.
Podél pobřeží
Celkem pěkný asfalt končí při vjezdu do města a dlážděné ulice jsou plné hlubokých kaluží. Zastavujeme v centru a na radu policisty v pláštěnce se jdeme najíst do malé restaurace. Jsme velice mile přijati majitelem a jeho pomocnicí a dostává se nám nadstandardní obsluhy. Po dlouhém pobytu v muslimském světě si s chutí dáváme vepřový guláš, pivo a čaj. Stále hustě prší, a tak se dáváme do hovoru s lidmi v restauraci. Začíná koloběh dotazů na to, odkud jsme a kam jedeme. Z jejich slov je cítit smutek nad tím, jak se zde těžko žije, zajímá je situace u nás a stále porovnávají. Nemají to opravdu lehké, průměrný plat je asi 50 USD a vycestovat mimo zemi je pro většinu lidí prakticky nemožné.
Do všech států je potřeba vízum. Třeba cesta do Moskvy i s úplatky vyjde na 500 USD. A tak nostalgicky vzpomínají na éru Sovětského svazu, kdy měl každý práci a cestovat mohl tisíce kilometrů bez toho, že by potřeboval nějaká víza. Tento smutný rozhovor ukončují až sluneční paprsky a my můžeme konečně vyrazit. Hned za městem jsou vysoké hradby, za kterými se ukrývá botanická zahrada. Těchto zahrad je zde několik a největší je na vrcholu průsmyku nad městem. Kopce jsou porostlé bambusem, který nám připomíná přerostlé přesličky. Z vrcholu kopce je nádherný rozhled na okolní krajinu a krásné pobřeží.
Turistické centrum
Přímořské letovisko Kobuleti je známé svými plážemi u Černého moře. Připomíná nám pobřeží Jadranu těsně po válce. Promenáda je sice plná restaurací a obchodů, ale hned za nimi jsou rozpadající se paneláky. V obrovských mnohopatrových socialistických hotelích postavených u pláží se rekreovali turisté z celého východního bloku. Dnes se hotely rozpadají a jen několik pater využívají chudí jako byty. Pláže u hotelů jsou nádherné a celkem upravené, jenom ti turisti stále nějak chybí. Ani místní se nekoupou.
Jedeme dál podél pobřeží a povrch hlavní cesty na Soči tvoří asfalt prokládaný šotolinovými úseky. Na rozdíl od ostatních šotolinových cest jsou tyto úseky tvořeny vrstvou nádherných oblázků, ve kterých skoro nejde jet. Navíc od protijedoucích vozidel odletují kameny rychlostí střely. Ani se nedivíme, že u aut vidíme tolik rozbitých čelních skel.
Cesta do Soči je nám odepřena již u města Zugdidi, protože zanedlouho začíná autonomní oblast Abcházie a právě zde se vedly boje o odtržení zdejšího území. Dnes tuto hranici hlídají ruští vojáci pod patronací OSN a velice neradi tu vidí jakékoli turisty.
Do vnitrozemí
Otáčíme se a jedeme po hlavní trase do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Cesta je pěkná a okolní krajina úchvatná. Okolní kopce jsou nádherně zelené a vesnice jako vystřižené z ruských pohádek. Když se chceme zastavit na jídlo, máme velký výběr takzvaných kafé, ve kterých je tradičních ruských a gruzínských jídel, co hrdlo ráčí. A ta výzdoba! Kde jinde je možné vidět ruského bohatýra střílejícího na veverku a nad jeho hlavou Babu Jagu vznášející se v koši?
Z hlavní trasy odbočujeme a směřujeme na skalní klášter Vardzya v kraji Meschetie. Tento klášter ležící u tureckých hranic patří k největším turistickým magnetům Gruzie.
Protože čas, který jsme si vyšetřili na Gruzii, se krátí, otáčíme se a míříme zpátky do Turecka.
Levanovy narozeniny
Jedeme podél tureckých hranic zpět na Batumi. Odbočili jsme z hlavní trasy a jsme až zaraženi chudobou místních lidí. Přitom jsou ale stále hrdí a velmi přívětiví a hostům by dali i to poslední, co mají. O tom se přesvědčujeme při krátkém zastavení na parkovišti. Chceme jen doplnit zásoby pitné vody. Přichází k nám muž a ptá se, odkud jsme. Říkáme mu, že z Čech a on hned, že jsme „braťja Slovani“ a že Čechy mají velmi rádi. Zve nás na svou oslavu narozenin. Když byl mladší, jezdil závodně na kole, byl i na dvou olympiádách.
Dozvídáme se, že v Československu byl, když jezdil za SSSR Závod míru a postupně nám představuje celou rodinu. Ihned nalévá vynikající gruzínské víno, je skvělé, ale taky velmi silné, a ochutnáváme i vyhlášený gruzínský koňak. Já odmítám, protože musím řídit, ale Alenka má smůlu. Takže na stole hned stojí demižon vína. Kromě něj se objevuje i hromada šašliků, což je velmi chutně opečené maso na rožni, a začíná hostina. Postupně tedy připíjíme na bratrství, na cestu, na zelený semafor atd. Vždy s okázalostí Gruzíncům vlastní. Nakonec jsme pozváni na příští rok na dovolenou k nim domů a následnou prohlídku celé Gruzie, vždyť bratr je velitelem policejní stanice.
Gruzie a zbraně
I když je v Gruzii mezi lidmi velké množství zbraní, je zde až na několik oblastí celkem bezpečno. V případě jakýchkoli problémů je nutno začít s lidmi komunikovat, a to platí i u policie. Ve chvíli, kdy se s námi začnou bavit, stáváme se jejich hosty a těm se nesmí ublížit. Často policie kontrolovala vozidla, ale když vidí nás, jenom třeští oči. Když jim máváme, jen nevěřícně zírají s otevřenou pusou. Jen někteří za námi vyjeli v autě a když nás dohnali, dlouho nás sledovali obdivnými pohledy. Když nás policie už zastavila, přátelsky nás přijala a samozřejmě následovaly nezbytné otázky odkud, kam, spotřeba atd.
Zpět do Turecka
Jsme opět v Batumi a jedeme na hranice. Na cestu se nejdříve vybavujeme v prodejně alkoholu. Vodka, víno, koňak a další lihoviny jsou velmi levné, a tak nakupujeme zásoby na cestu domů. Na hranice přijíždíme v době střídání směn, bohužel musíme čekat až do tmy. Jsme překvapeni množstvím lidí, kteří přecházejí do Turecka. V nedalekém závodě na zpracování čaje je jediná možnost zaměstnání a i přes nízké výdělky je pro Gruzínce zajímavá. Další početnou skupinou jsou prostitutky jedoucí do islámského Turecka za prací. Prý jsou velmi žádané. Takže až tito všichni projdou, dostáváme se na řadu i my. Do Turecka vjíždíme až hodně po půlnoci.
Protože jsme na prohlídku Gruzie měli jenom chvíli, jen jsme do této země nakoukli. Gruzie si ale zasluhuje delší prohlídku, vždyť zde stála bájná Kolchida, místo, kam jel v řecké mytologii Iásón hledat spolu s argonauty zlaté rouno. Jsou zde nádherné kostely, unikátní etnika a hlavně nádherná příroda. Tak snad příště.