Vyrazili jsme na cestu ve třech, já, ona a naše patnáctiletá XRV Afričanka. Neměli jsme cestu předem naplánovanou a čas nás také netlačil, tak jsme si mohli naplno užít tu zelenou placatou zemi. Vysmátí, vykulení, překvapení i nemile, ale absolutně spokojeni. Vybrali jsme si cestu přes Francii a krásnou chaotickou Paříž, jež nám stála v cestě na západ do francouzského přístavu Cherbourg. Odtud odplouvají každý den lodě, které vás vysadí v městě Rosslare na jihu Irska. Tato cesta je alespoň podle mého soudu lepší než jet přes Británii, navíc jsem z těch, co královny prostě nemusí. Užíváme si cigaretku s lahví francouzského vínečka na palubě a máme spoustu času.
Guinessova kniha piva
Bylo jaro, všechno po celém ostrově kvetlo a vonělo. Bohužel (a dobře mi tak) jsem nevěnoval Africe před cestou dost péče, a tak mi to po ujetých asi patnácti stech kilometrech vrátila. Skončili jsme s rozšrotovaným ložiskem zadního kola a ohlodaným řetězem v irské škarpě, a tak jsme dojeli 150 km do Dublinu na plaťáku. Tam jsme si nějaký čas pobyli a díky dobrým lidem se nám podařilo vydělat si na ten nejdražší řetěz, co jsem kdy měl. Irský mechanik se třemi prsty všechno šmahem vyměnil a cesta mohla pokračovat. My jsme zatím zažili hlavní město, jak se patří, i když to vůbec v plánu nebylo.
V reklamách slyšíte „drsná země, jemná whisky“. To je pravda, až na to, že ji tu pije tak každý dvacátý. Je tu spousta starých destilerek, známých po celém světě. V Dublinu je možno navštívit Old Jameson destillery, ale to ani moc nedoporučuji, je to hodně předražené. Ochutnat vám ale dají.
To takový Guinness všude teče proudem. Tento nápis je vlastně asi to nejčastější, co v Dublinu uvidíte. Černočerné pivo s věčnou pěnou, dokonce i místní lékaři ho prý doporučují těhotným ženám pro lepší tvorbu mateřského mléka. Já ho doporučuji všem, i bezdětným. Záleží však na místě, kde si ho necháte natočit. U českého piva to také bývá znát, ale u Guinnesse je to rozdíl jako louže a studánka.
Dublin je jiný
Lidé jsou opravdu drsní, alespoň tak vypadají. Na chlapíkovi přes padesát let už je sakra vidět známka drsného severského deště a větru. Na lidech se kromě drsné přírody podepsala hlavně bouřlivá historie. Této zemi zkrátka nikdo nic a nikdy zadarmo nedal, s výjimkou EU. Ta tu řádí dostatečně, něco dala a spoustu vzala. Ruka moderní Evropy je vidět a cítit všude a Irsko se oproti dávné minulosti hodně rychle staví na vlastní nohy. Dublin je toho zářným příkladem, jako už většina hlavních a velkých měst. Je sice velikým turistickým lákadlem Evropy, ale musíte se hodně dobře dívat, abyste zahlédli tu krásu drsného města, co zažilo už dost nepokojů, náboženských konfliktů, bojů za nezávislost a jiného krveprolití.
Dublin žije v bouřlivých oslavách hlavně na den svatého Patrika, což je oslava nezávislosti země. Je tu veselo ažaž, tento svátek opravdu stojí za to. Celé tři dny se tu všichni smějí a tancují a celá země se otřásá do poslední cihly ve zdi.
Dublin je lepší navštívit uprostřed týdne, jinak se připravte na souboj motorky se stovkami turistů na každém přechodu ve městě. A tak radši vyrážíme do toho Irska, kde lidé jsou opravdovější a život je rozdílnější nežli v hlavním městě, tam, kde je opravdu na co se podívat.
Po opačné straně
Jízda z centra na konec Dublinu je nekonečná. Autobusů, taxíků a motokurýrů je tu jako hub po dešti, zkrátka chaos. Mimochodem ti kluci, co tu rozváží na motorkách poštu, určitě nechávají každé ráno mozek doma. To se musí vidět.
Konečně je klid a jedeme. Jezdí se samozřejmě vlevo a dá se na to zvyknout poměrně brzy. Komu dělá silniční provoz problémy, má ulehčeno od křižovatek, protože těch je v Irsku jak šafránu. Když jsou, tak mají semafory umístěné na protější straně. Pozor na kruháčích, také na druhou stranu. Potkal jsem po cestě Litevce s tuning Golfem, co se vřítil vpravo. No jo, zvyk je železná košile a motorkáři aby měli křídla.
Cestuje se tu dobře. Silnice jsou dobré a jede se v poklidu. Některé hlavní tahy jsou podobné dálnici Praha - Poděbrady, někdy i horší, takže nic pro zmrzlináře, kteří se perou s časem. Endurista má však stále úsměv na rtu a hlavně díky XRV jsme mohli vidět v přírodě a horách něco více než němečtí důchodci v karavanu. Na silnicích a dálnicích je spousta pevných kamer měřících rychlost, takže v zrcátku uvidíte v průběhu dne spoustu blesků. Policie s výraznými nápisy GARDA na dveřích má velmi oblíbenou hračku, takzvanou speed gun. Rychle změří a pokud někdo odmítne zastavit, vyřítí se za ním rozzlobený Pan European s anténkou na kufru.
Trochu problematická je rychlá orientace podle rozcestníků. Údaje o všem na silnicích jsou ve dvou jazycích, takže dvojnásob informací najednou a člověk má dost práce se při jízdě rychle zorientovat. Rychlost je udávána v mílích, ale vzdálenosti na rozdíl od Anglie v kilometrech, takže žádné složité počty při jízdě.
Země je placatá
Bereme to po Irsku okružní jízdou a pořád je na co koukat. Při cestě z východu na západ je to dle mého soudu docela monotónní. Kruhové objezdy, rovinky, kravičky, ovečky, stále stejná pohádka. Hodně je toho k vidění v malých městech, kterých je nespočet. Všude je neskutečné množství barev, každý dům zbarvený jinak, každé dveře jiné. Je to tak kýčovitě přebarvené, že po chvilce se vám ten naprostý originál nakonec zalíbí. Nejkrásnějšími domy jsou opravdu všudypřítomné „Irish puby“, hospody a restaurace. Jen v Dublinu by člověk potřeboval dva roky, než by prošel všechny, a stejně by to možná nestačil, o vesnicích ani nemluvím.
Projíždíte-li skrze vnitrozemí, jen málokdy jedete nahoru a dolů. Irsko je doslova na okrajích rozkousaná zelená placka. Říká se, že se po neskutečném množství vodních kanálů dá na hausbótech prokřižovat celý ostrov. Lidé na lodích často žijí a tráví několik let cestou sem a pak zase tam. Stejně jako všudypřítomní karavanoví lidé, gypsies, podél silnic po celém Irsku. Všude je rozeseta spousta usedlostí a farem, kde žijí lidé ve větším poklidu od měst. Na každém rohu narazíte na tzv. B&B’s, což je anglická zkratka bed & breakfast, postel a snídaně, tedy skromné ubytování. Zaplatíte, spíte a snídáte. Irská snídaně vám zaplní žaludek na celý den. Klasická mini „bébéčka“ se pohybují od 20 do 50 eur za noc, ale není problém sehnat i za sto. Jsou zde také klasické kempy a ty jsou českému bikerovi bližší. Němec s batůžkem, Čech s kufry 45 litrů plných konzerv, spacáků a stanů, však to znáte. Motorka je adventure a teplou postel mám doma. Co do divokého nocování venku je Irsko bezpečná země, ovšem s tím problémem, že je zde snad každý kámen v soukromém vlastnictví. Takže hledat a hledat.
Kameny a ovce
Vydáváme se směrem na sever, kde leží město Sligo, které stojí za zastavení. Na sever odtud je dle mého ta nejdivočejší a nejhezčí část ostrova, county Donegal. County znamená hrabství, něco jako u nás okres. Lidé jsou tu velmi hrdí na vše, co se jich samých týče. Je to takový ten drsný kamenný kraj, kde sem tam vyroste trochu zeleného. Ovce a horské kozy si však způsob obživy najdou všude. Pozemky farem se rozkládají třeba na plochách několika set hektarů a ovce si tu žijí svou osobní svobodu v nesvobodě, přec lepší než JZD. Všude mezi nedostupnými kopci je rozseta spousta malých domů většinou jen z kamene. Tam je radost si tak bzučet na dvojku a jen koukat a koukat. Támhle si najít místo, kde se dobře kouří, tady si něco vyfotit...
Je škoda každého dne, který tu končí. Až na jednu věc. Zaručené repelenty, které zabírají v malarických oblastech Afriky, vám tu nepomohou. Na některých místech ostrova se vyskytují minimušky zvané midges. Ty vás přivedou k šílenství. Říká se, že na ně platí déšť, nebo když je člověk opilý. Fakt nic nezabírá a přeji pevné nervy.
Na každém kroku něco
Kdokoli tuto krásnou zemi navštíví, nebude do smrti litovat. Nepopisuji veškeré možné přírodní krásy nebo historické památky, záleží na každém a podle jeho gusta. Můžete zažít výlet lodí na moře za delfíny v malém městečku Dingle v jihozápadním Irsku nebo navštívit absolutně pohádkový kraj v národním parku hrabství Kerry se spoustou malebných jezer jako např. Lough Leana, na kterém příroda vytvořila 30 ostrovů, přičemž na jednom z nich stojí opatství z 9. století. Je toho zkrátka hodně k vidění. Vyražte a nechte se vést cestou necestou nebo využijte třeba knižního průvodce. Nebo třeba těchto pár řádků, ve kterých jsem se snažil dát černé na bílé vše, co si myslím, že by snad mohlo další motorkáře na cestě do Irska zajímat a jak jsme to vše viděli my. Hodně šťastných kilometrů a čau někde na silnici.