Náš „pozimní protiabstinenční“ výlet do italské Kampánie začíná nakládáním Riciho BMW K 1200 a mého Moto Morini Corsaro do Vivara. Vyrážíme z Prahy směr Rozvadov, Villach, Bologna, Neapol až do Sorenta, kde si chceme ráno kolem deváté hodiny najít ubytování. I letos (r. 2008 - pozn. red.) je při odjezdu z Prahy lepší počasí než v Itálii, kde prší a teplota se drží kolem 6–8 stupňů. Stejná situace nás loni trochu šokovala, ale teď zůstáváme v klidu. Předpověď je příznivá a my věříme, že ráno bude líp.
Kdo hledá, najde
Konečně dorážíme do Sorenta. Projíždíme městem, civíme jak puci na mandarinky rostoucí volně na ulici a hledáme příhodné ubytování. Jak později zjišťujeme, ve zdejších končinách se takřka nic jiného než citrusy (hlavně citrony) ani nepěstuje. Jsou všude a obřích rozměrů. V Sorentu se nám nic nepozdává, a tak se rozhodujeme pokračovat dál po pobřeží.
Objíždíme poloostrov s hezkým výhledem na Capri a Neapolský záliv a míříme na Amalfskou riviéru. Hned od moře se zvedají skály, ve kterých je vytesána kvalitní silnice. Odpoledne se konečně ubytováváme v hotelu San Francesco v Maiori a těšíme se, jak ráno vyrazíme. Ne že by po cestě nebylo dostatek ubytovacích kapacit, ale jsme trochu vybíraví, chceme mít motorky v garáži a auto přinejmenším na hotelovém parkovišti. Sehnat na zdejším skalnatém pobřeží hotel, který má garáž a kolem sebe trochu placu, chvíli trvá.
Seznamovací jízda
Ranní nadšení při pohledu na modrou oblohu nás opouští při pokusu o nastartování Káčka. Baterka je slabá (před odjezdem ji měli v servisu nabít, ale…) a bavoří elektronika odmítá pochopit, že chceme nastartovat a odjet. Ale protože jsme kluci šikovní a nabíječku máme s sebou, dáváme baterku dobít a já mezitím vyrážím na průzkum okolí.
Vracím se po naší včerejší trase až do Marina di Campone. Zima byla dlouhá a vzadu mám novou gumu, takže se jen kochám. V klidu si užívám krásnou cestu s fantastickými výhledy na městečka zasazená ve strmých skalách. Otáčím zpět do Maiori a mířím po pobřeží na druhou stranu. Bomba! 20 kilometrů až do Salerna zatáčky a zatáčky, jedna za druhou, po cestě jenom jedna pidivesnice. Většinou jedu na dvojku, občas trojka, jiná rychlost nehrozí, prostě motorkářův sen.
Vracím se zpátky. Baterka je už v pohodě, a tak Riciho hned tahám na ten svůj objev. Obloha se sice trochu zatáhla, ale pořád je slušných 16 stupňů. Rici, pravda, nesdílí až tak úplně moje nadšení, bavoří Káčko je přeci jen stavěné na trochu jiné cesty, ale stejně se při dojezdu do Salerna zubí do helmy. Průjezd Salernem je pekelný zážitek. Doprava v jižní Itálii je vážně věc. To se nedá vyprávět, to se musí zažít. Loni jsme z toho byli nejdřív trošičku vykulení, ale když si člověk zvykne a dokáže se přizpůsobit, je to docela prča. Na značky ani na přednosti se nekouká, zkrátka, kdo potřebuje, ten jede, a kupodivu to tu funguje.
Zpátky se chceme vrátit ze severu přes hory, ale při pohledu na černočerný mrak, který visí nad průsmykem, se „bohužel“ musíme vrátit stejnou cestou. Corsaro vrtí vejfukama a jedeme se zase mlátit z ucha na ucho.
Ukojené choutky
Jsme ranní ptáčata a sluníčko nás neopouští. Přes den máme 20 stupňů. Přes průsmyk Valico di Chiunzi (1145 m), který máme takřka „za barákem“, jedeme na Monte Cassino. Cestou měří carabinieri rychlost, ale všichni proti blikají jak šílení, takže kolem nich proprdláváme předpisovou rychlostí. Před Monte Cassinem mě řidič Golfa, kterého chci na dvouproudovce předjet, vehementně varuje před automatickými radary před námi – miluju Italy.
Horský masiv kolem Monte Cassina a zejména klášterní vrch byl za 2. světové války přeměněn na klíčový bod bránící postupu spojeneckých vojsk po vylodění na Sicílii na sever Itálie. Ke klášteru dorážíme ve 12:20. Mniši ovšem ve 12:30 zavírají a jdou se modlit. Smůla. Alespoň cesta z města ke klášteru stojí za to. Serpentiny jako v Alpách, skvělý povrch. Cestou do Caserty, kde je „Neapolské Versailles“ – královský palác, rezidence o rozměrech 247 × 184 metrů, která má 34 schodišť, 1790 oken a překrásnou zahradu – si prohlížíme válečné muzeum s pár kousky bojové techniky. Tím jsou částečně ukojeny mé historické choutky. Palác je skutečně neuvěřitelný, ale na prohlídku bohužel není čas. Zavírají v 16 hodin. To je úskalí návštěvy památek mimo sezonu.
Cestou zpátky si užíváme italskou dopravu ve městech a nestačíme zírat. Principessa ve Smartu s troubením předjíždí v protisměru, i když proti ní jede městská policie. Prostě jihoitalský standard.
Před průsmykem měníme hledí, nahoře je trochu mlha, 10 stupňů a hlavně všudypřítomní toulaví psi.
Podle navigací
Přes mé oblíbené zatáčky míříme skrz Salerno podél moře na jih. Stavíme na pláži a fotíme. Posíláme obrázek modré vymetené oblohy nad mořem domů, ať je trochu potěšíme. V Praze je podle zpráv hnusně a zima. Po průjezdu Agropoli začíná motorkářská nirvána: parádní a prázdná silnice po pobřeží, nahoru dolů, zatáčky a zase zatáčky – 60 km špičkového svezení a krásných panoramat.
Míříme do Sapri. V Caprioli netrefuju výjezd z města, ale není proč litovat. Stoupáme „alpskou silnicí“ do Forie a pak padáme zpátky k moři. Začíná nás trochu tlačit čas, a tak vypouštíme plánovanou horskou SS18 (na mapě vypadá docela zajímavě) a valíme po rychlejších silnicích zpátky. Po dálnici se nám, teda hlavně mně, moc nechce, a tak jedeme trochu bokem, do kopců. Hledáním benzinky ztrácíme další čas. Pumpy dle mé navigace sice nacházíme, ale přes nápis „aperto“ je zamčeno a nikde ani noha (je 16:30). Poté, co už sjíždím kopce bez motoru, natrefujeme náhodou v Aulettě na minipumpu. Máme kliku, že stařík je raději v práci než doma se signorou. Beru zavděk dálnicí (tříproudá E45 – Rici s „Bohoušem“ si jen chrochtají) a letíme na hotel, než bude tma a zima. Přeci jen jsme oblečeni letně, na 20 stupňů.
Autem do minulosti
Vyrážíme do Pompejí. Cesta nevypadá nijak lákavě, vede údolím skrz města, a tak jedeme autem. Stejně, courat se půl dne v kožených hadrech s myšlenkami na osamocené motorky na parkovišti – nic lákavého. Pompeje procházíme celé odpoledne.
Žádné obrázky ani televizní dokumenty nemůžou nahradit ten pocit, když stojíte přímo na místě a nasajete atmosféru. Skvělé, vřele doporučuji.
Poslední svezení
Jedeme do hor. Salerno – Bellizzi – Rovela. Tady začíná parádní 15kilometrový úsek lesem. Představte si asi tak třikrát lepší trasu než z Liběchova na Dubou. Pokračujeme po okraji Parco Regionale Dei Monti Picentini. Naprosto opuštěnou krajinou se motáme mezi popadaným kamením a kravskými lejny. Taky zážitek. Nechtěl bych tady píchnout. Dojíždíme k našemu dnešnímu cíli, Lago di Conza. To je trochu zklamání, protože jezero je jaksi průmyslové, ale cesty kolem to naštěstí vše vynahrazují. Dáváme si pozdní oběd z vlastních zásob na naprosto opuštěné benzince, která nám připravuje další překvápko. Venku ve stojanech jsou nijak nezabezpečené plechovky s olejem. To si u nás, kde se kradou i manometry od kompresorů, nedokážu vůbec představit. Rici chce protáhnout Káčko, a tak svištíme po „sedmičce“ směr hotel. Ačkoliv je silnice super, jako všude je věčně omezená rychlost. Ta se v Itálii ale stejně nedodržuje, takže drandíme po italsku. Corsaro zřejmě někde zaslechlo, že se zítra jede domů a začíná dávat najevo, že se mu nechce. Zlobí dobíjení a chvílemi si škytne (to je stejně z těch rychlých rovných silnic, Rici). Protože jsem chytře nechal nářadí na hotelu a s sebou nemám lautr nic, nezbývá mi nic jiného, než se jen modlit, ať vydrží. Povedlo se. Na hotelu dotahuji minus na baterce a je to v pohodě.
Zítra nás čeká už jenom úmorných 1800 km cesty domů. Ale stálo to za to. Příští rok vyrazíme rozhodně znovu. Že by Basilicata?