Je to tady a já s nachystanou a plně naloženou požíračkou kilometrů a hmyzu vyrážím vstříc dálnicím i očekávanému dobrodružství a zážitkům. Nevím, jak dlouho pojedu, ale cílem je dorazit do setmění do kempu v maďarském Makó na druhém konci této rovinaté země plné papriky, guláše (segedínský – podle jejich města Szeged), klobás a dalších skvělých pochutin.
Zahřeju „býka“ a pomalu běžíme z Rokycan přes Prahu, kde musím navléct drtič mrazu, jinak by teplota 7-10 °C drtila mě, a dál klasicky Brno, Bratislava, Rajka, Mosonmagyarovar, Györ, Budapešť, Kecskemét, Szeged, Makó.
U nás, myslím tím v Česku a u bratrů Slováků, dálniční známku nepotřebujete, stejně tak v Rumunsku a ani bulharská strana ji nepožaduje. I když mají na každé silnici značku, že ji musíte mít. Ale je v tom malý háček, prodávají se jen na hlavních poštách velkých měst a na pumpách OMV, které jsem tam stejně neviděl. Ale zpět, ještě tam nejsem, dálniční známku jsem kupoval jen v Maďarsku (stála osm evropských na čtyři dny).
Maďarská pálenka píše
Celou cestu se mi jelo fajn, naprosto bez problémů a bez poruch, sem tam si zastavím na kafčo a oddychnout. Mám štěstí a jedu před deštěm. Zatím jen slabě mrholí, takže nemusím vyndavat igelitové návleky na brašny. V podvečer přijíždím do kempu v Makó, který je na začátku města. Dlouho jsem tu nebyl, a tak jedu po paměti. Přejet most a hned za ním je sjezd doleva, dál je to snadný, podle značek podjet most a ještě kousek, cesta končí přímo před recepcí. Tak, to by bylo. První etapa cesty za mnou.
Jdu se podívat, kde je kdo, majitelka kempu mi jde naproti, zdravíme se (německy) a za mě a plácek pro stan chce pouhých pět eur nebo 1300 HF. Sedí tu nějaký chlap a po chvíli se od něj dovídám, že je to Bulhar, a tak se náš rozhovor dál odehrává v bulharštině. Majitelka na uvítanou nalévá jejich domácí pálenku a oba je udivuje, že jsem se vydal tak daleko na motorce sám. Chce mi nalít ještě jednou, ale unavený se loučím a jdu stavět stan a osprchovat se. Mají tu bungalovy, velkou chatu s pokoji, sprchy, WC, bazén a dokonce i zahradní gril. Naprosto vyčerpán, jdu spát, ale celou noc ne a ne usnout, takže jsem spal tak dvě hodinky. Abych přejel přes Rumunsko za světla, vstávám asi v půl šesté, ale sbalení všech věcí a osedlání koně mi zabralo ještě hodinu.
Rumunskem pomalu
Je mlha a na silnici, která vede k přechodu a je zkratkou do Timisoari (Temešvár), musím odbočit na kruháči ještě před Makem, jenže to jsem zjistil až po půl hodině hledání odbočky na Kiszombor. Na hranice je to jen kousek, přede mnou je asi pět aut. Nechci předjíždět, abych nedělal nějaké rozruchy a rumunští celníci si nezačali vymýšlet detailní prohlídky nebo nechtěli nějaký ten úplatek, jako to bylo za komančů obvyklé. Ale co to, že by změna? Jeden ze zmíněných si mě volá dopředu a po prohlídce pasu mě pouští přes čáru.
Jedu dál na Čanad po nové silnici a je vidět, že zkratka se vyplácí, je tu slabý provoz a dobrý asfalt. Za touto obcí je hustá mlha a potvora se táhne dobrých 30-40 km. Jedu pomalu a neustále si musím otírat plexi, zkouším jet s otevřeným, ale to mám hned mokrej ksichtík. Ve městě Timisoara se napojuji na hlavní tranzitní tah a pokračuji na Lugoj. Jedna rada pro ty, co se do země Drákuly vydají: ve městech nejezděte podle značek („transit kamion“), ale pokud to jde, pořád směrem do centra. Objížďky pro kamiony vedou po okrajích měst a silnice jsou v dezolátním stavu. Mnohdy hrozí, že si motorku můžete vážně poškodit, protože opravy ani havarijní stav není označen.
V Lugoji projíždím přímo přes centrum, kde zrovna probíhají nějaké slavnosti a všude voní grilované lahůdky. Stojí zde pódium a hraje hudba, lidé se baví a nebýt toho, že jsem teprve v polovině cesty a není kde zastavit, určitě bych se zde porozhlédl a něco z toho, co dřív běhalo a teď to voní na grilu, ochutnal.
Kawa žere další kilometry a dostávám se do Karpat. Hrůza, silnice je vyfrézovaná a nikde žádné značení ani omezení, zpomaluji a snažím se vyhnout hlubokým drážkám v silnici, které by mě hned přilepily na asfalt nebo okolní skály.
Na švestky česky
Pomalu hory mizí a blížím se k Dunaji, který je hranicí mezi Rumunskem a Srbskem. Projíždím krátkými tunýlky, za kterými se pokaždé vynoří hezčí a hezčí panorama. Místy je řeka široká snad kilometr a protější břeh zdobí krásné hory s bílými vrcholky. Na rumunské straně vede po břehu železnice. Stavím na odpočívadle a něco do sebe cpu. Vedle staví rodinka domorodců a napodobují mě. Je tady jakási houpačka, na níž ti caparti dovádí, ležím na svém praseti a kochám se výhledem. Domorodci balí, tak k sobě volám ty dva sviště a dávám jim čokolády. Poděkování a jejich úsměv je mi odměnou, taky se tu potlouká nějaký pes. I na toho došlo a hltá kuřecí řízek, co mi zbyl z domova. Tu okolo projíždí tandem na enduru, takže bleskově balím a ženu čuně za nimi. Stavím je a zjišťuji, že je to párek Angličáků mířící do Constanty. Jedem dál společně, ale nějak se mě nedrží a spíš pozorují okolí, tak jedu dál sám na Drobeta Turnu Severin, Craiovu a Caracal.
Ve městech se snažím dodržovat rychlost, ale v Craiově na konci města, kde už skoro žádný provoz ani křižovatky není, přemýšlím o cestě a zapomínám se. A hle, najednou z auta stojícího v u křoví v dáli někdo vyletí a mává, abych zajel ke kraji. No kdo asi, tamní švestka si mě vybrala za svůj cíl k sestřelení. Takovej mladší polda na mě hned spustil, jestli mluvím anglicky a že chce doklady a jestli vím o tom, že jsem překročil „speed“. Všechno mi bylo jasné, jen co jsem ho zmerčil. Povídám mu: „Anglicky neumím, jen česky, a nevím, co chceš.“ Čekám na jeho reakci, ale on si jen bezradně prohlíží papíry i mašinu a pak odchází se vším do onoho auta, kde sedí další takovej, jen o dost starší. Mladej si nevěděl rady a starší si nechtěl přidělávat práci s cizincem, a tak jen mávl rukou, aby mě pustil. Poněkud posmutnělý policajt mi vrací doklady a já s oddechem mizím v oblaku prachu.
Polňačkou k celnici
Před Alexandrií „vyhazuji brzdící padák“, abych se posilnil. A když tak do sebe tlačím konzervu tuňáka, slyším za sebou rachot. Myslel jsem, že je to traktor, ale po chvíli u mě staví starší pár domorodců na Dněpru. Se zájmem se vyptávají, odkud jsem, kam jedu a na vybavení a kolik stojí. Dál jedeme společně, Alexandrií mě protáhli a za ní končili svou cestu u příbuzných.
Dál mířím na Giurgiu a do hranic mi zbývá asi 60 km. Potkávám dvě česká auta, která se nějak pomalu vlečou na to, že hranice není daleko. Předjel jsem je, aby si všimli mého CZ, a chvíli jim to trvá, než jim došlo, že mají jet za mnou. No, dorazili jsme do Giurgiu, ale nemůžeme najít cestu k celnici, pak se mi zase ztratili a po chvilce jezdění dokola jsem si odchytil taxikáře, aby mě navedl tam, kam potřebuji. Chyba byla v tom, že jsem zapomněl ještě před městem odbočit na polní zkratku, ale to jsem zjistil až na zpáteční cestě, kdy jsem tudy přejížděl.
Domů na jeden zátah
Konečně Bulharsko, země, kde se v pohodě domluvím. Přejíždím most přes Dunaj do Ruse a je mi divné, že nikde po mně nechtějí žádné poplatky, jen mě stále ženou dopředu k dalším a dalším stanovištím kontroly a je jim všem divný, že umím žvatlat po jejich. V tom fofru zapomínám na registrační kartičku, kterou by mi měli dát. Naštěstí mi to blesklo hlavou a u posledního celníka se domáhám informace, kde ji vzít, ten však tvrdí, že ji nepotřebuji. No co, tak jedu dál.
Na první lepší pumpě měním pár eur za leva jen na benzín a na jídlo, abych dojel do Varny. Je už kolem desáté večer a taky skoro nulový provoz. Hledám výpadovku na Varnu a pak to valím za mercedesem jedoucím stejným směrem. Na cestě je objížďka a v nějaký zdejší díře jsem špatně odbočil. Vracím se zpět asi 8 km, po objížďce konečně dálnice. S dřevěným zadkem přijíždím krátce po půlnoci „domů“, kde na mě už čekají.
Na zpáteční cestě fotím v Rumunsku velmi zajímavou vesničku Buzescu se stavbami, kde každý dům má střechu plechovou a své jméno. V Maďarsku jsem docela brzo a hodlám jet dál. Krásný pohled je na svítící Budapešť. Jen co jsem vyjel z obchvatu metropole, začalo pršet a nepřestalo celých 200 km, až na hranice. Díky odolnému oblečení s teplými vložkami jsem byl ale v suchu. Nakonec jsem to vzal nonstop, 1700 kilometrů za 25 hodin. Bez poruch a bez problémů.