Už docela dlouho se potíme před závorou a celník nás nechce pustit. Začínáme trochu protestovat, a tak se milostivě uvolí a můžeme začít vyřizovat potřebné papíry. Po nasbírání razítek už stojíme u druhé závory, u které musíme vyndat obsah kufrů. Prohlížejí velmi podrobně, co vezeme a proč.
Chceme vyměnit peníze ve směnárně na hranicích, směnárník je ale už čtyři hodiny na obědě, takže z toho nic nebude. Za hraničním plotem se nás rychle ujímají místní veksláci, ale nechtějí brát menší než stodolarové bankovky. Nakonec měníme 100 USD v 20dolarovkách za výhodný kurs a vyrážíme na cesty necesty Kazachstánu.
Je zataženo a díky tomu i snesitelná teplota. Cesta sice vede nedaleko Kaspického moře, ale samotný břeh je daleko za obzorem. Pouze dvakrát se přiblížíme na dosah, ale břeh je bahnitý a rozhodně se tam nedá koupat. Podél cesty je často nějaké kafé, ve kterém je možné se občerstvit. Navečer jsme již v Atyrau, na hranici Evropy a Asie. Tuto hranici tvoří řeka Ural a na mostě překračující řeku jsou nápisy Evropa a Asie. Zase okolo sloupu poskakujeme a voláme „jsem v Asii“ a „jsem v Evropě“. Zjišťujeme, jak často jezdí trajekt do Azerbajdžánu a Iránu. Prý skoro každý den.
Od Kaspiku do stepi
Při příjezdu do města tankujeme plné nádrže, před námi je mnoho kilometrů bez měst, a jedeme k řece. Na mostě zastavujeme a čekáme na Filipa s BMW. Po 20 minutách už nám to nedá a vracíme se. On již má zutou pneumatiku a lepí, malý hřebík udělal své. My najednou zjišťujeme, že oba naše mobily jsou pryč. Při kontrole na nás celníci zahráli dokonalou hru. Na celnici jsme to opravdu nečekali, byli prostě lepší než my.
Za úplné tmy si rozděláváme stan za městem při náletech komárů. Ráno zjišťujeme, že na plotě okolo budovy je cedulka „pozor radioaktivita“. Celý den se jaksepatří vydařil!
Asfalt pomalu mizí a děr je čím dál víc. Proto mnohokrát raději jedeme podél silnice ve stepi. Ta je bez písku, takže jízda po ujeté stepi je příjemná a dá se jet celkem rychle. Občas je ale cesta překřížena hlubokou rýhou, musíme mít oči doslova na stopkách. Vzdalujeme se od Kaspiku a teplota začíná stoupat. Kolem poledne je nesnesitelné vedro. Takto přijíždíme do města Makat a po dlouhém hledání objevujeme malou otevřenou restauraci. Ve stínu odpočíváme a popíjíme vodu. K jídlu mají jenom předražený biftek, ale v tomto vedru stejně nemáme had a je docela komické se dívat, jak pánové u vedlejšího stolu ve 40°C popíjejí pivo. Opít se takhle rychle a levně ze dvou piv jde asi opravdu jenom tady...
Ptáme se, jak se dostaneme na hlavní silnici směřující do Aktobe. Ukazují nám cestu mezi domy a my jsme nadšeni z nádherné asfaltky. Ta ale brzo mizí u obrovského podniku a hlídač na naši otázku, kde je hlavní silnice, jenom mávne někam do stepi. Prý tudy, tak 10 až 20 km. Jedeme po stepi a snažíme se udržovat směr. Cesta je samý hrbol a často se rozvětvuje. Po 15 km kupodivu opravdu najíždíme na hlavní silnici. Tedy lépe řečeno, na násep ujeté hlíny s kamením a nutnými kilometrovníky.
Setkání v pustině
V malém kafé si dáváme chladnou vodu a čaj. Najednou slyšíme zvuk motorek. Jdeme se podívat, na parkovišti stojí čtyři BMW – Van Berrockova parta. Vítáme se a plníme celé kafé. Majitelka jenom nevěřícně kouká, co to je. Uprostřed stepi, kde projede jenom pár aut za den, se potká osm Čechů na šesti motorkách. Asi si říká, že v Čechách musí být samí chudí lidé, když všichni jezdí jenom na motorkách. Ale proč jsou proboha všichni tady? Motorka se tady, stejně jako ve zbytku Asie, bere jako dopravní prostředek někoho, kdo nemá na auto.
Po cestě se potkáváme ještě několikrát a večer stanujeme jenom kousek od sebe. Od kafé, u kterého jsme rozdělali stan, vidíme v dáli světla mizící ve stepi. Stačily dva kilometry a dojeli by až k nám.
Večerní rozhovor s místním mužem napovídá mnoho o životě lidí. Jsou šťastni, že mohou budovat něco nového a věří, že bude dobře. Alespoň ty cesty kdyby tu byly lepší.
Velká změna
Cesta do Aktobe utíká rychle, povrch je asfaltový a celkem bez děr. Ve městě tak jsme již kolem poledne. Aktobe je centrem severozápadního Kazachstánu a tomu odpovídá i dopravní ruch a množství obchodů. Nakupujeme nějaké zásoby a vyměňujeme peníze na zbytek cesty normálně v bance a vyjíždíme směrem na Aral. Je to dva roky, co jsme tudy projížděli a asfaltová cesta vedla jenom kousek za město. Dnes nás čeká velké příjemné překvapení – jedeme po nádherné asfaltové cestě, která by mohla konkurovat německým dálnicím. Trasu, kterou jsme minule urazili za celý den, dnes jedeme tři hodiny a večer zastavujeme u známého kafé. Stany si stavíme na stejném místě a jdeme se najíst. Nezměnila se ani bouda kafé, ani díra v zemi sloužící jako lednička.
Pěkná cesta pokračuje ještě pár desítek kilometrů a pak se začíná zužovat a po chvilce končí. Už je tu zase stará známá rozbitá cesta plná výmolů a děr. Podél nejde jet, protože je tam vrstva písku, a tak nám nezbývá než se trpělivě proplétat mezi dírami a hlubokými kolejemi. Máme ale štěstí a teplota leze v poledne sotva na 40°C a fouká vítr, který příjemně osvěžuje. Cesta se za dva roky nezměnila, jenom těch kafé nějak ubylo. Tohle trvá naštěstí jenom 200 km a již se blížíme k Aralu.
Bude Aral zachráněn?
Do města Aral přijíždíme v podvečer a již na první pohled vidíme velkou změnu. Stojí zde nová hlavní brána a několik dalších a celé město září neonovými světly rozvěšenými na každém baru, jichž je tu plno. Sehnat vodu je ale problém a daří se nám to až v místní škole. Prý je z dobré studny a skutečně je dobrá a chladná. Naše pochybnosti se místní kluci snaží zahnat tím, že před námi vodu pijí. Po společné fotografii jedeme ještě ke břehu jezera, na jehož dně hoří několik ohňů. Ve městě spát nechceme, a tak odjíždíme k nejbližšímu kafé. Při výjezdu jsme ještě zastaveni policií a notnou chvíli vyslýcháni, odkud a kam jedeme, a hlavně se musíme registrovat. A tak již za úplné tmy, kdy kolem nás několikrát těsně proběhne kráva, dojíždíme ke kafé na břehu jezera.
Dvacet kilometrů za Aralem je odbočka vpravo vedoucí k přehradě na řece Syrdarja a také to poslední, co je možné z Aralu vidět blízko cesty. Díky přehradě chtějí dostat vodu až na břeh samotného města a pokud vše půjde podle plánu, tak bude staré břehy ve městě Aral omývat voda za několik let. Jezero nebude sice zachráněno, ale alespoň nebude město zaplaveno pouze pískem.
Do Turkistánu
Po slušné asfaltce jedeme do Bajkonuru. Před dvěma lety nebylo do města možné zajet a od té doby se změnilo alespoň to, že vojáci povolí vstup na tři hodiny na prohlídku kosmického městečka. Za tuto službu požadují vstupné ve výši 10 USD. My ale pouze krátce nakoukneme a jedeme do Turkistánu.
Turkistán je centrem kazašského islámu a mauzoleum Kuži Ahmeda Yasaui je největší památkou Kazachstánu. Přestože mají být jeho kopule vidět z dvaceti kilometrů, tak my je vidíme sotva na kilometry dva. K branám mauzolea zamíří každý Kazach alespoň jednou za život a všichni se zde chovají velmi důstojně a slavnostně. Je velmi brzo ráno a už je celkem spalující vedro.
Naše cesta pokračuje dál na východ do města Šimkent, u kterého jsou obrovské doly. Vždyť také kolem jedné skládky hlušiny projíždíme. Její výška si v ničem nezadá s kopci u nás na Vysočině.
Za městem odbočujeme do hor a naposled tankujeme benzin. Podél cesty je několik pramenů chladné vody, u kterých zastavujeme a ochlazujeme, teplota stoupá hodně nad 40°C.
Příjezd do města Saryaghash na hranicích s Uzbekistánem je zajímavý - mumraj, žebrající děti a troubící auta. Máme pocit, že konečně vjíždíme do té pravé Asie.