Leje a leje, až začínám mít strach, že to může být na dlouho. Volám Chavimu s Matesem, že asi chca nechca budeme muset vyrazit. Řešíme několik možností, nakonec vítězí návrh koupit nepromoky a vyjet co nejdřív. Po očíhnutí cen nepromoků u nás vyrážíme zbaběle autem hustým deštěm do Němec. V Polu sice mají dobré ceny, ale také v neděli zavřeno. Voláme kámošovi, co má barák nedaleko hranic a dálnice, kde domlouváme mejdan a nocleh. Na devátou ráno jedeme na nákupy a hurá domů.
Start z Bíliny
Přijíždějí Drahošáci s Matesem, ale odjezd se opět odkládá. Chavimu dře gumu šroub a Matesovi nejdou blinkry. Nakonec vyrážíme až kolem 17. hodiny. Bereme to na Cheb s dnešním cílem dojet co nejdál. Vzhledem ke špatnému značení na opravované dálnici v Německu si zajíždíme a místo na Francii míříme na Holandsko.
Při jednom tankování se dáváme do řeči s Japoncem na neuvěřitelném harleji. Cestu má naplánovanou kolem světa a blatník motorky popsanej ze zemí, kterými projel. Chce od nás něco česky, tak mu píšeme na blatník, že je dost dobrej. Chce vědět, co to znamená a když odjíždí, mává nám a volá „doost dobrééj.“
Za tmy to zařezáváme u benzínky, kolem pěkná louka a záchody nonstop. Ráno si všímám zadního ráfku Matesova XVS zadělaného od oleje. Zřejmě netěsnící simerink v kardanu. A pak že jsou kardany bezúdržbové.
Do servisu za hranice
Valíme to po dálnici, míjíme Freiburg a dorážíme do Délementu ve Švýcarsku. Kardan teče Matesovi víc a víc. Ptám se týpka v autodílně, kde by se to dalo opravit. Posílá mě na druhý konec města. Nacházíme Honda servis, simerink nemají, nicméně nám dávají mapku a posílají do Yamahy v asi 20 km vzdáleném Moutieru. Hoši v Yamaze jsou ochotní, ale simerink taky nemají. Nevzdávají to a vedoucí volá nejdříve do dalšího servisu Yamahy, potom svoji dceru, která mluví super anglicky (ještě, že máme sebou Draka Lénu, jinak by nám to bylo stejně prd platný), a ta nám sděluje, že v Sursee součástku mají a pokud budeme chtít, ještě dnes to opraví.
Cestou do Sursee se daří Matesovi přehlédnout policistu v šedé uniformě, řídícího dopravu a vjíždí do křižovatky přes zjevný signál „stůj“. Policajt Matese vzteklými gesty žene pryč a ten poté tvrdí, že si myslel, že je to popelář.
Během hodiny je kardan v cajku a otáčíme to zpět na Francii. Jsme pořád ve „Švajcu“, u jezera de Joux a noc je na spadnutí. Nacházíme krásné místo na nocleh přímo u vody i s ohništěm. Probíhá noční koupel a usínáme, jak kdo padl, pod širákem u ohně.
Motorky zakopat
Ráno nás budí kapky, nastává zběsilé balení, ale než stačím vytáhnout nepromok, je po dešti. Drahošáci je však pro jistotu oblékají a i když už nezaprší, vzhledem k nadmořské výšce jsou nepromoky překřtěny na neprofuky a hodí se výtečně tak jako tak.
Po nádherných horských zakroucených silničkách opouštíme Švýcary. Hltáme kilometry, míjíme Valence a v rámci rychlejšího přesunu najíždíme na dálnici.
Před Montpellier sjíždíme z hajveje a hledáme nocleh. Problémem je, že jsme ve vinařské oblasti a tudíž nikde ani kousek volného trávníku pro unavené pocestné. Zkoušíme najít kemp podle mapy, ale ten byl zrušen před rokem. Kolem půl jedenácté v noci jsem již tak unaven, že zapomínám Lenku na náměstí nějakého městečka. Naštěstí si na prvním kruháči uvědomuji, že je motorka nějaká lehká. Vracím se zpět a s vyčítavým pohledem a pár fackami pokračujeme dál. Máme toho všichni dost. Chavi navrhuje spát uprostřed kruháče. Zamítnuto! Nakonec nacházíme krásný kus trávníku u nějakého opuštěného parkoviště. Rychlá káva a hurá do spacáku, hlavně usnout dřív než Chavi a jeho dieslovej agregát v krku.
Noční atmo klidu nám zpestřují postřikovače trávníku, mezi nimiž jsme si večer nevědomky ustlali. Ráno sušíme věci a razíme k moři. Náš pátý den dovolené provází nechutné vedro. Ve Frontignanu skáčeme do moře, ale dlouho nás to nebaví. Z Frontignanu přejíždíme po úzké šíji do Agde. Několikakilometrovou pláž lemují karavany. Připomíná mi to lepší uprchlický tábor.
Na jedné z benzínek si Chavi prohlíží moji zadní gumu a nachází plátno. Míříme do Beziers pokusit se najít pneuservis. Ptáme se několika místních a jsme posláni do Bhútánu. Máme štěstí, cestou míjíme značkový motoservis a za půl hoďky a o 220 euro lehčí mám vystaráno. Vlastně Mates má, protože terminál nechce vzít Léně naši společnou kartu.
K večeru konečně dorážíme do Carcassonne, kde se shledáváme s Dankou a Václavem, kteří vyráželi již před námi, ale autem. Platíme 16 éček za dva lidi, stan a motorku v moc příjemném kempu s bazénem a barem a kopeme velkou díru, kam zahrabáváme motorky. Nechceme je nějakou dobu ani vidět!
Jídlo za babku
Ve vytoužené sprše zjišťujeme, že to bezva opálení je ve skutečnosti špína. Házíme se do gala a vyrážíme na večeři do největšího hradního města v Evropě, Carcassonne. Vzdálenost zhruba čtyř kilometrů si dáváme pěšmo, což je po několika dnech sezení v sedle zážitek.
Všichni se těšíme na pravou francouzskou specialitu a vybíráme si z jídelníčku pouze ve francouzštině. Teď již vím, že La cannare není kanárek, nýbrž kachna a že cassulet jsou fazole s klobásou. To, co jsem si dal já s Vencou, ani nedokážu vyslovit, ale 16 euro za sedm kousíčků masa a hromádku opečených brambor nás drobet vyvedlo z míry. Při placení jsme také vrchnímu řádně vynadali, ovšem česky a s úsměvem, takže si to asi k srdci moc nevzal. Po jídle vyrážíme na procházku úzkými uličkami s obchůdky a lákadly pro turisty. Za nejlepší považujeme ty s dobrotami, takže místo suvenýrů na památku si raději nacpáváme břicha.
Vracíme se do kempu a ve stanech upadáme do kómatu. V noci mě budí neuvěřitelné zvuky ze stanu za námi. Spí tam blonďatej Holanďan a Chavi proti němu zlehka oddychuje. Chystám se na něj s holýma rukama, ale naštěstí únava vítězí a usínám.
Sobota je dnem naprostého odpočinku, většinu času trávíme u bazénu a večer vyrážíme opět do města. Tentokrát nacházíme výbornou hospůdku s přijatelnými cenami. Pivo na přání dokonce dostávám v tupláku, což ostatní turisty, kromě německých, přivádí v úžas. V kempu zjišťuji, že Holanďan je pryč, čímž si zachránil život.
Kdepak rybu
Ráno se s námi loučí Venca s Dankou a odjíždějí domů. Odpoledne balíme zase my a odjíždíme k jezeru Lac de Salagon. Pro mě osobně jedno z nejhezčích míst za celou cestu. Krajina s rudou hlínou a nízkými stromy mi trochu připomíná Afriku a jezero tak průzračné, že z něj, samozřejmě po převaření, pijeme i vodu. Rozbíjíme tábor na břehu vedle místních rybářů. Přicházejí k nám a něco nám nabízejí. Zprvu jsem se domníval, že by to mohla být ryba a sbíhají se mi sliny, nakonec to jsou ale kameny na ohniště, jelikož žádnou rybu zatím nechytili. A tak to zůstalo až do našeho odjezdu.
Loučíme se s krásným krajem a táhne nás to zase k moři. Odpoledne dojíždíme do Palavasu. Voda je studená a všude mraky lidí, takže nás to nakonec baví ještě míň než ve Frontignanu. Dálnice a hltání kilometrů tak na sebe nenechají dlouho čekat. Míříme na Canyon du Verdon. U města Tourves sjíždíme a hledáme kemp, ale zase neúspěšně. Vybíráme si místečko nedaleko silnice. Oheň, večeře, kávička a hurá do hajan.
Sen o dršťkové polívce mi přerušuje zvuk motoru. Mžourám na hodinky, jsou asi dvě hodiny ráno. Zastavilo u nás auto s týpkama v uniformách. Sdělují nám, že jsme na soukromém pozemku a máme jej okamžitě opustit. Na jakýkoliv pokus o domluvu nereagují. Tedy balíme, ale velmi zvolna. Chavi jde sekuriťáky natočit s kamerou. Na jeho prosbu: „Plís, uno foto bojs,“ se chlapíci nepochopitelně naštvou a dávají nám ultimátum pět minut. Chavi odmítá a bojuje za deset minut. Nakonec odjíždíme za dvacet a po kilometru zapadneme na malé odpočívadlo. Holky na ten kousek ani nevylezly ze spacáků, takže jenom padají z motorek a pokračují v započatém.
Místo řídítek kormidlo
Na plánovanou obhlídku známého kaňonu se nedostalo, protože po přejetí řeky Verdon kdesi před malou obcí Quinson bylo vše jinak. Verdon nám totiž okamžitě učaroval svou smaragdově zelenou a naprosto průzračnou vodou, že jsme se rozhodli, strávit zbytek dne zde.
Na břehu nacházíme půjčovnu všemožných plavidel a za 60 euro se naloďujeme na pětimístný elektromotorový člun. Vybaveni svačinou, vařičem a nezbytnou kávou si užíváme tříhodinovou projížďku. Střídáme se poctivě u kormidla a na zpáteční cestě kotvíme u malé jeskyně nad našimi hlavami. Mates nachází jakýsi červený jíl a natírá si celé tělo. Vypadá jako australský domorodec a nechává se fotit lidmi z okolních plavidel. Malým překvapením pro něj je, že to z něj nejde dolů. Večer si dáváme v příjemné restauraci na terase přímo nad řekou výbornou pizzu a pár piv na dobrou noc.
Po noclehu na pumpě kdesi u Oyonaxu (bezvadnej park připomínající spíš kemp než benzínovou pumpu) nás čeká poslední cíl ve Francii, vodopády Cascade du Herisson. A po vodopádech? To už máme namířeno domů. Za zmínku stojí snad jen Matesův ztracený lísteček na dálnici, kdy po něm chtěla paní v budce asi 27 euro, jinak že neotevře závoru. Naštěstí Matesovi postačil jeho šarm podpořený napuchlým rtem po bodnutí vosou a s úsměvem Angeliny Jolie si vydobyl volnou cestu. Poslední noc jsme opět strávili v Německu na pumpě, kde jsme si neodpustili malou zakončovací oslavu a pak už jen nekonečná německá dálnice a odpoledne tatarák v Mostě.