Cesta pro mě začíná trochu netradičně, když při prvním tankování potkávám známého, který má namířeno dodávkou do Mnichova. Déšť je na spadnutí, tak nakládáme moto a své první kilometry absolvuji až kousek za Deggendorfem. Nabírám směr Bodamské jezero. Přes Rakousko po hranici Lichtenštejnska přijíždím do švýcarského Churu, kde sjíždím na starou státní plnou zatáček, stoupání a klesání, nepřehledných horizontů a překvapení, co je schováno za další skálou. Zdolávám první průsmyk na tomto výletě, San Bernardino ve výšce 2066 metrů. Silnice je nahoru místy tak zamotaná, že i na motocyklu se jede na první stupeň a téměř kolem nohy. Klesám z průsmyku směrem na Bellinzonu a najíždím zpět na dálnici. Po pár kilometrech odbočuji na Locarno k jezeru Lago Maggiore. Po silnici č. 13 přijíždím na italské hranice a po strada principali č. 34 dojíždím do Cannero Riviera. Krátce se zastavuji u zříceniny hradu Casteli di Cannero, která zapadá do hlubin jezera, a poté nacházím kemp Lido za 12 eur. Dnešní zahajovací etapa měla 558 km.
Monte Bianco
Mířím do Verbanie. Po autostrádě č. A26 se spoustou tunelů a krytými terasami pokračuji po A4 a A5 až na sever do Aosty. Po více než 200 kilometrech přijíždím do Courmayeru a přede mnou se tyčí neuvěřitelně obrovská jižní stěna masívu Mont Blancu.
Pokračuji do vesničky Entrevés a zajíždím na parkoviště za 3 eura. Zakupuji lístek na lanovku, vlastně na tři lanovky za 35 euro. První část lanové dráhy začíná v La Palud ve výšce 1370 m a vystoupá do stanice Pavilon du Mont Fréty ve výšce 2173 m. Odtud už druhá kabina stoupá nad věčným ledem a sněhem do výšky 3375 m do Refuge Torino. Další menší kabinka mě vyveze do stanice Punta Helbronner do výšky 3462 m. Je to místo, kde přesně prochází hranice Francie a Itálie s nádherným výhledem. Všímám si, že odtud vede další lanová dráha do stanice Aiguille du Midi, až do výšky 3842 m, za 17 euro. Tato část lanovky nejezdí za špatného počasí a v zimě je úplně mimo provoz. Na délce 5000 metrů je lano jen dvakrát zachyceno, takže lanovka překonává celou dráhu v ohromném průvěsu. Rychlost je 7 m/s, a tudíž je dost času na kochání se nádherným výhledem na Mont Blanc, ledovec Valle Blance, žulové jehly a desítky dalších vrcholů kolem.
Na Aiguille du Midi (Polední jehla) je spousta vyhlídkových teras, dost zima a hlavně řídký vzduch, vždyť do výšky čtyř kilometrů zbývá jen 150 metrů. Uvnitř je ještě výtah na vrchní terasu, kde je přímý výhled na nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc (4810 metrů). Vypadá to, že vrchol je jen přes údolí, ale ve skutečnosti je to vzdálenost šesti kilometrů. Z Aiguille du Midi lze také sjet lanovkou do Francie do Chamonix. Jdu se podívat na západní terasu, kde je vidět na francouzskou stranu. Jsem ohromen, no spíš ochromen a začínají se mi podlamovat kolena, trpím totiž závratí, a teď koukám přímo do hloubky neuvěřitelných 2800 metrů do Montquart.
Jsem tady už dlouho a stále se nemůžu nabažit těch pohledů a scenérií kolem. V klidu dojdu k lanovce a jaké překvapení, zrovna odbavili poslední kabinku a je konečná. Nevěří mi, že chci na italskou stranu a nutí mě jet do Chamonix. Vysvětluji, že mám motorku v Entrevés v Itálii. Obsluha volá do mezistanice Punta Helbronner a po diskusi mě posílají v kabince na samostatnou jízdu. Na Punta Helbronner na mě po 30 minutách sólo jízdy čeká jen obsluha a horolezci. Dalšími třemi spoji se dostávám dolů do La Palud.
Na parkovišti je jen můj bike a zavřená závora. Tu otevírám žetonem, který jsem dostal při příjezdu. Najíždím na silnici N90 přes průsmyk Colle di Picollo San Bernardo. Podél říčky Dora di La Thuile v průsmyku ve výšce 2188 m překračuji hranici do Francie. Je večer a malý provoz, povrch je fantastický a nic tedy nebrání závodní jízdě na doraz. Zatáčky mají úžasný poloměr a je do nich v klesání dobře vidět, a tak se dá jet i v protisměru a dobře předjíždět. Ze silnice č. 90 v Bourg-St. Maurice odbočuji na jih na silnici č. 902 a po „Route des Grandes Alpesn„ mířím do Val d’Isére, kde nacházím nocleh v kempu za 6,50 eura. Dnešní cesta – 360 km.
Monte Carlo
Se svou GSX zdolávám nejvyšší průsmyk v celých Alpách a tím je Col de l’Iseran ve výšce 2770 metrů. O hodinu později zdolávám další průsmyk, Col du Mont Cenis ve výšce 2083 metrů. Přejíždím opět hranice zpět do Itálie a v Suse najíždím na autostrádu A32 do Turína a dále na A6. Přijíždím do Cúnea, kde obdivuji patrový viadukt. Nahoře vede silniční doprava a uvnitř železnice. Pokračuji přímo na jih, pod průsmykem Colle di Tenda se dostávám znovu do Francie a přes průsmyk Col des Banquettes přijíždím na pobřeží Středozemního moře.
Cesta po těchto okreskách je úžasná, povrch dobrý, pneu sedí, a tak si opět užívám. Jen mě mrzí, že jsem v Sospelu neodbočil na sever přes legendární průsmyk Col de Turini, kde se jezdí rychlostní vložka při Rally Monte Carlo. Přes Menton přijíždím do Monte Carla. Modré moře, jachty, Casino, Ferrari a okruh Formule 1. Parkuji v přístavu přímo „na trati“ a jdu na prohlídku okruhu. Procházím celou trať a jsem mnohdy překvapen, jak některé úseky ve skutečnosti vypadají. Nevynechal jsem ani prostory depa. Ještě si dávám v sedle GSX dvě kola na trati Grand Prix, ale policie slyší vytočený motor a zakročuje. Dělám ze sebe troubu a odjíždím bez ztráty kytičky. Je opět večer a jedu hledat kempování. Nacházím příjemný kempík Plateau des Chasses v Mandelieu u Cannes za 15 euro. Dnešní cesta – 518 km.
Verdon
V příjemném teple se vydávám na cestu francouzskou riviérou a chvíli po deváté jsem v St. Tropez. Je zde plno turistů a je problém zaparkovat i mašinu. Nacházím skulinu mezi auty, náhodou přímo u slavné četnické stanice. Nezdržím se dlouho a odjíždím z města. U St. Maxim si dávám odpočinek a koupu se v moři. Poté na sever po D25 do Draguignanu, dále po D955 přes vojenský prostor až na vyhlídkovou silnici ke Canyon du Verdon. Přijíždím k první vyhlídce, Balcon de la Mescla, a pode mnou se otevírá pětisetmetrová propast kaňonu. Přejíždím 110 metrů dlouhý most přes vyschlé koryto řeky Artuby ve výšce 180 metrů. Stavím u každé další vyhlídky a stále se nemohu vynadívat do více než půlkilometrové hloubky. Přijíždím až k přehradní nádrži Lac de Ste – Croix, kam Verdon vtéká. Barva Verdonu je až kýčovitá, ale skutečná. Jedu po severní vyhlídce a odbočuji na vnitřní vyhlídkovou silnici Routes des Crétes vedoucí po kraji skalních srázů, která umožňuje zhlédnout kaňon na čtrnácti vyhlídkových bodech.
Opouštím kaňon a pokračuji přes Castellane, průsmyk Col de la Blache, k přehradní nádrži na Verdonu Lac de Castillon. Přes Colmars a Allos po D908 vyjíždím do průsmyku Col d’Allos ve výšce 2250 metrů. Jede se opět velice dobře, protože je téměř nulový provoz, takže se nebráním sportovní jízdě a užívám si to. Překonáním tohoto průsmyku se dosti mění charakter okolí. Z provensálského na typicky alpský svět. Sjezd k Barcelonnette je dosti ošidný a musím dávat pozor. Padající kamení na silnici zde není výjimkou. Nikde ani živáčka a strže, které padají hned za krajnicí bez svodidel do několika set metrů hloubky, na klidu nepřidají. Konečně se dostávám na hlavní silnici D900, projíždím Barcelonnette a kousek za Jausier nacházím kemp Champ Feleze v la Condamine – Chatelard za 7,30 euro. Dnešní cesta – 373 km.
Col de l’Izoard
Po silnici D902 stoupám serpentinami k průsmyku Col de Vars ve výšce 2109 m. Vyhlídkovou silnicí Église Romane sjíždím do údolí do městečka Guillestre. Mířím na Briancon a zanedlouho vjíždím do nádherného přírodního parku „Parc Regional du Queyras“. Jedu podél řeky Guil až téměř k zámku Queyras, ale před ním odbočuji na sever a stoupám do průmyku Col de l’Izoard do výšky 2360 metrů. Kolem cesty jsou obrovské kamenné svahy plné hnědočervených skal, jehel a pyramid vytvořených ze směsi kamene a suti. Připadám si jako v pravěku, tak to na mě působí. Překonávám průsmyk a okamžitě se mění skalnaté hory v hory zelené. Projíždím Brianconem (nejvyšší položené město Evropy –1321 m) a pokračuji po N94 přes průsmyk Montgenévre na hranice Itálie. Po placené italské dálnici A32, přes Torino, A4 a A26 jedu až k jezeru Lago Maggiore, kde jsem kempoval první noc. Cesta po autostrádě je únavná a stojí asi 15 euro. Odpoledne dojíždím do kempu Lido u jezera. Dnešní cesta – 376 km.
Stelvio
Po břehu jezera se vracím do Švýcarska a přes Lugano kolem stejnojmenného jezera zpět do Itálie. Objíždím další jezero Lago di Como, které je hluboké až 410 metrů, a po silnici č. 38 přes Sondrio až do Bormia. Nad vrcholky Valtelliny je už dost zataženo a vypadá to, že se nahoře čerti žení. Začínám stoupat krásnými zatáčkami do průsmyku Passo dello Stelvio neboli německy Stilfserjoch. Průsmyk leží téměř na rozhraní švýcarské a italské hranice ve výšce 2758 metrů. Nahoře jsou spousty stánků s občerstvením a suvenýry. Sjíždím do údolí do Gomagoi a zdolávám 49 zatáček v převýšení 1900 metrů, kde se jezdí nejtěžší cyklistická etapa Giro d’Italia. Po silnici č. 40 se dostávám k jezeru Reschensee neboli italsky Lago di Resia, které bylo uměle vytvořeno v 50. letech minulého století. Pod hladinou zmizelo několik obcí včetně celé vesnice Graun im Vinschgau. V roce 1950 byla odstřelena vesnice i s kostelem, ale ten nespadl, a tak zůstal zachován jako pomník zatopené vsi. Přejíždím průsmyk Reschenpass a pokračuji na Landeck do Imstu. Rozhoduji se k překonání dalších průsmyků na silnici č. 314, Fernpass a Engpass. Přejíždím do Německa a poblíž Füssenu u jezera Forgensee nacházím kemp. Dnešní cesta – 439 km.
Cesta domů
Po zaplacení 10 eur opouštím kemp Magdalena a objíždím jezero Forgensee. Nechávám se vyvézt autobusem na kopec k Mariánskému mostu, odkud je fantastický pohled na zámek Neuschwanstein. Zámek, který je jak z pohádky, nechal vybudovat bavorský král Ludvík II. v letech 1869–1886. Na protějším kopci je zámeček Hohenschwangau postavený na středověké zřícenině Maxmiliánem II.
Opouštím pohádkové království a vyrážím klasickou cestou k domovu. Denní počítadlo v cíli ukázalo číslici 509 a celkově na tachometru za sedm dní přibylo 3133 kilometrů plných dobrodružství a nádherného svezení. Povedlo se mi překonat 13 horských průsmyků a překročit 17krát státní hranice. Možná se někomu může tento výlet zdát příliš hektický, ale když se nespí do oběda, lze to v naprosté pohodě absolvovat.