Průjezd Bratislavou je díky vybudovanému tunelu oproti letům předchozím procházkou růžovým sadem. Bez stání, čekání, předbíhání, vysvětlování či vybalování jsme v Maďarsku. Evropa udělala díky Schengenu velký krok dopředu. Maďarskem projíždíme po okreskách a postupně necháváme za zády města jako Mosonmygyarovár, Györ a Balatonfüred. Není ještě ani šest a už projíždíme pobalatonské vesnice. Ubytováváme se v kempu za malou vískou Batacsonytomai s čerstvými 457 km na počitadlech.
Následující den nás vítá nebe bez mráčků. Balíme saky paky a platíme za kemp. S cenou 40 eur za tři osoby, motorky a stan nás ani ve snu nenapadá, že jde o nejdražší a nejhorší ubytování za celou naši dovolenou. Sedáme na Bigy a stoupáme úzkou cestou na nejvyšší místní kopec (asi 220 m), odkud si to ženeme dál na Kesthely, Marcaly a na přechod Barcs.
Jako doma
Jsme v Chorvatsku, respektive v jeho horní části. Projíždíme krajinou, která není členitější než česká Vysočina, přes město Daruvar a zastavujeme v následující vesnici. Trochu se divíme, že na nás místní mluví česky. Bodejť by ne, když jsme zastavili v jedné z mnoha českých vesnic, kterých je v této části Chorvatska povícero. Místní tvrdí, že tu jinak než česky nemluví a kdo tam prý Čech není, tak alespoň česky rozumí. Dokonce zde mají i kulturák, který se jmenuje (jak jinak) Český dům. Dáváme si lahodně studené nealkoholické pivo Staročeško a vyrážíme dál na cestu. Okolní teplota nekompromisně stoupá.
Po poledni přejíždíme řeku Sávu a vjíždíme do Bosny přes přechod Bosanska Gradiška. Je poznat, že jsme už v jiném světě. Domy kolem cest jsou postaveny v architektonickém stylu, který si ještě nikdo nedovolil pojmenovat, krajina mění ráz a kolem cest voní pečené jehněčí. Plníme nádrže po hrdla a zanedlouho projíždíme městem Banja Luka a dál uháníme kaňonem kolem krásné, peřejnaté a nezkrotné řeky Vrbas. Absolvujeme malou objížďku kvůli rozpadlému tunelu a vjíždíme do města Jajce. Po dnešních 470 km se nám už ani dál nechce, jsme uvařeni zaživa. Ubytováváme se v soukromí. Za cenu 12 eur za osobu využíváme jak lednici a rohovou vanu, tak i TV snad se 60 programy. Vegetíme, vaříme, jíme a pijeme slivovici se svým ubytovatelem. V noci to začíná mlátit všude kolem nás. Přišla kiša (bouřka).
Na cestě rájem
Den je jako vymalovaný. Balíme se, platíme, odmítáme pozvání na kávu a vyrážíme se podívat na vodopády, které jsou nedaleko samotného centra města. Voda řeky Pliva padá asi 20 m do vod Vrbasu. Obdivujeme zajímavě řešené kaskády mnoha potůčků s malými dřevěnými mlýnky a vydáváme se dál proti vodám řeky Vrbas. Po necelých 100 km stoupáme na vrchol, kde se nám v dáli chlubí krásnou blankytnou barvou jezero Jablaničko. Připadáme si jako v ráji. Ke klikaté silnici prosekané ve skalách se na dlouhou dobu připojuje královna všech řek – Neretva. Krásná průzračná řeka známá svou modrozelenou barvou okouzlila již nejednoho turistu. Obzvláště v kombinaci s ostrými bílými skalisky vytváří takové scenérie, při kterých se člověku tají dech.
Průběžně střídáme pravý a levý břeh a zastavujeme na předměstí Mostaru na oběd. Dáváme si plieskavicu, ke které kromě smažených brambor přikusujeme bílý chléb. Ceny v hospodě jsou stejné jako u nás. Balkánská hudba z rádia dolaďuje už tak skvělou atmosféru. Na předměstí Mostaru jsou ještě neopravené rozstřílené a polorozpadlé domy z války. Dále nás čeká prohlídka starého centra včetně znovuopraveného starobylého mostu, spojujícího křesťanskou a muslimskou část města. Při odjezdu nás zdržely nájezdy místních cikáňat na naše peněženky i trpělivost.
Cesta vede stále kolem Neretvy, těsně před hranicí s Chorvatskem uhýbáme směr Ljubušky a Čitluk, abychom zchladili naše rozpálená těla pod vodopády Kravice. Vodopády jsou to krásné, voda se tříští o kameny a vzniká tak osvěžující mlha. V tůni se koupe necelá stovka vřískajících Bosáňat a jejich rodiče si spokojeně lijí do hlav nápoje z místních kiosků. Koupel přišla vhod. Při výjezdu od vodopádů ještě obdivujeme zaparkovanou Š 1203 s českou značkou a odjíždíme směr Jadranské pobřeží. Opouštíme Bosnu a po krátké době se s námi loučí i Neretva, která se dál roztéká do desítek zavlažovacích kanálků ve své deltě.
Konečně moře
Napojujeme se na jadranskou magistrálu, projíždíme městem Neum a po necelé hodině jsme před odbočkou na poloostrov Pelješac, odkud míříme k dnešnímu cíli, malé vesničce Viganj asi 4 km za turistickým letoviskem Orebić. Stanujeme, vínujeme, mušulujeme, pivujeme, koupeme se, sluníme se, zkrátka dovolujeme se. Za pět euro na osobu za den včetně stanu, motorek, evropských toalet a sprch je to víc než slušné.
Cikády nám nedají spát. Ty však nejsou jediným zvířectvem na poloostrově. Dalším velmi rozšířeným druhem jsou psovité šelmy – šakali. Nejsou však zde od nepaměti. Je tomu asi čtvrt století, co zde byli vysazeni dle neznámého světového vzoru, aby pojídali zvláště zákeřný poddruh zmije obecné, která tu narůstá do hrozivých rozměrů a otrávila zde nejednoho psa, osla či batole.
Po snídani vyrážíme na malý výlet šotolinovými požárními cestami po vrcholcích poloostrova. Po pružné jízdě chladíme svá zaprášená ústa lahodným nanukem ve vesnici Lovište. Po příjezdu pro dnešek odstavujeme motocykly. Konečně se můžeme začít ustavičně věnovat konzumaci široké škály nápojů a lahůdek. Slunce nám nedovoluje zůstat v kempu, a proto převážnou část dne trávíme na oblázkové pláži hned vedle starověké katolické zvoničky obrostlé plevelnými kaktusy. Na pláži si nemůžeme nevšimnout bronzově opálených těl místních krásek. K večeru jsme spokojeně opojeni a s pocitem plně prožitého dne se odebíráme ke spánku, i když hladina alkoholu v krvi některých z nás několikanásobně překračuje únosnou mez.
Zpoplatněná ekologie
Rána jsme se opět nemohli dočkat. Po sbalení bagáže vyrážíme směr jihovýchod. Po cestě zastavujeme na několika vyhlídkách a i přes velmi vysokou teplotu vzduchu věnujeme skoro hodinu Dubrovníku. Ve velmi hustém provozu se ani na chvíli neztrácíme. Na jednom parkovišti nás překvapil um německého motorkáře, nikoli však na MZ či BMW, ale na oranžové KTM 690 SM. Při pokusu zdolat zákeřný, asi sedm cm vysoký obrubník se mu povedlo srazit jak sebe a svůj stroj, tak i dvě vedle zaparkované Vespy.
Po shlédnutí Dubrovníku a motardového vystoupení se vydáváme do Černé Hory. Hranice zdoláváme bez dříve avizovaného ekologického poplatku 10 eur. Co nás zde zaujalo, nebyly jen překrásné siluety vrcholů, ale i ceny, které nepřekračují české hodnoty. Policisté hlídkují všude, ale nestavějí nás, a tak projíždíme s čistým štítem.
Mnoho energie nám ubírá nekonečné objíždění kotorské zátoky (Boka kotorska), kde se po úzkých silnicích vyšplhala naše průměrná rychlost až na kosmických 20 km/hod. Příště je lepší využít trajekt. Pak bychom ale nespatřili přistávající a vodu nabírající vrtulový hasičský speciál Sikorski se dvěma rotory nad sebou.
Po odjezdu ze zátoky se nám podařilo v kopcích spatřit i ohniska požáru, která vrtulník hasil. Jedeme dál kolem drobného ostrovního městečka
Sv. Stefan. Projíždíme městy Bar a Dobrá voda a stavíme v letovisku Utieha, kde smlouváme o cenu 40 eur/den/apartmán, což se nám daří. Ubytování je to věru luxusní, včetně TV a klimatizace. Ne nadarmo se naše ubytování jmenuje „President 1“.
Je libo delikatesu?
Čeká nás celý volný den a můžeme se věnovat vodním hrátkám. Pláž je od samého rána přeplněná dohněda opálenými těly černohorských dívek, jejichž plná ňadra, dlouhé nohy, lačná ústa a hladové pohledy přitahují naše oči víc než tryskové supervýkonné vodní skútry prohánějící se po mořské hladině. Pěkný holky jsou tyhle Černohorky. Už po třech dvoulitrových lahvích piva Nikšičko mi dochází, že sem vlastně patřím a že tam u nás na Hané jsem hrozně nešťastný...
Ráno se Aldy rozpovídal o tom, co se mu v noci přihodilo, tak jsme smíření s tím, že dnes budeme muset tento překrásný kus světa opustit. Zřejmě den předem udělal dietní chybu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Je rozhodnuto. Aldy není schopen jízdy a mně nezbývá nic jiného než jít na pláž, polehávat, rozjímat a snít o tom, jak krásné to bude, až se sem jednou přižením. Na doporučení paní domácí jedu navštívit asi 5 km vzdálenou rybí restauraci a dát si delikatesu – Prstaci. Jde o speciální, zvláště lahodný druh mušlí, který už asi většina smrtelníků nestihne okusit. Jsou to totiž mušle tak vzácné, že jejich lovení či pojídání je v Chorvatsku zakázané a nebude prý moc dlouho trvat a budou zakázané i v Černé Hoře. Nebylo to nejlevnější (13 eur), nebylo toho nejvíce (asi tři hrsti včetně schránek), ale mohu říct: mám splněno! Večer opět trávíme v opojení pivem Nikšičkem.
Zázračná medicína
Jak bude vypadat další den, si nikdo nedokáže představit, protože stavy některých z nás se mění z minuty na minutu. Odjíždíme kolem Skadarského jezera směr Nikšič. Využíváme tunelu, protože někteří z nás sedí na motorce jen silou vůle a na zákruty černohorských silnic fakt nejsme zvědaví. Za Nikšičem se kocháme překrásnými pohledy na jezera Pivsko oko a Pivsko ozero. Krajina kolem NP Durmitor je ještě hornatější. Mně je však jasné, že se na samotný Durmitor už letos nedostaneme, s čímž se těžce smiřuji.
Po necelých dvou hodinách jsme asi 20 m před bosenskou hranicí. Pod námi teče dravá řeka Piva, vedle které se táhne cesta plná zatáček, tunelů a vysokých mostů. Je zde také raftařská osada, která nabízí ubytování. Po pouhých dnešních 200 km si i já připadám, jako bych měl za sebou 1500 km, a shodujeme se na tom, že pro dnešek by to stačilo. U šotolinky vedoucí ke kempu stojí zaparkovaná helikoptéra, hlídaná vojákem. Z pokusu přemluvit ho, ať se s námi proletí a vyfotí, klaplo jen to focení.
Ubytováváme se a brzy uléháme, návaly horka se u mě střídají s hnusnou zimnicí. Po nějaké době se probírám a jdu se sprchovat studenou vodou. Cestou zpět mě odchytí majitel kempu a chce si povídat. Svěřuji se mu se svým problémem a on tvrdí, že mě vyléčí. Usedám ke stolu s jeho přáteli. Po minutě ve mně mizí, se slovy „živili sto godina“, panák zázračného nápoje Pelinkovac a ulevuje se mi. Nastává hodinové povídání o raftech, motorkách (sám má BMW GS 650 Dakar) a Land Roverech Defenderech, kterých má gazda (pan domácí) rovnou pět.
Drze se ho ptám, zda Defenderem ještě dnes někam jede, že bych jel s ním. On že né, ale že jestli se chci svézt, tak že mě sveze jeho čtrnáctiletý syn. Trošku váhám, ale nakonec usedám vedle drobného blonďáčka a jedeme po kamenité cestě kolem řeky Piva ke zchátralému lanovému mostu. Chlapec se otáčí, řadí redukci a po kilometru předává řízení mně. Je to takové velké enduro na čtyřech kolech, řekl bych.
Smrtka na rozloučenou
Ráno vyrážíme poměrně brzy, je nám podstatně lépe. Okamžitě přejíždíme do BiH, jedeme skrz Sarajevo a Tuzlu na chorvatský Vukovar. V jednom městečku Aldy zahlédl bosenského BIGa, tak zastavujeme na minipokec.
Krajina se v horní části Bosny mění a cesty jsou tu různé. Bílá skaliska již dočista zmizela a střídají je kulaté kopce s jehličnatými lesy, jak je známe u nás. Poslední desítky kilometrů Bosny nejdou přehlédnout cedule se „smrtkou“ – pozor minová pole. Průjezd horní částí Chorvatska netrvá déle než 90 minut. Vjíždíme do Maďarska, kde se asi po 150 km ubytováváme v holandském kempu, abychom ráno vyrazili na cestu stereotypní maďarskou krajinou přes Cece, Székesfehévár a Györ na Bratislavu. Za Břeclaví se loučíme a v Brně už jedeme každý jinak, někdo do Orlických hor a někdo po dálnici na Hanou. Po dnešních závěrečných 440 km jsme tak natočili celkově skoro 3000 km.