Po uveřejnění výzvy na internetu okamžitě vznikla žhavá diskuse. Lidi se přihlašovali a odhlašovali tak dlouho, až se počet členů výpravy ustálil na čísle šest: hlavní navigátor a ředitel zájezdu Martin, Danek s Radkou na tandemu, vynálezce výletu Heki, Ota (jediný zástupce značky Jawa) a na závěr já, samozvaný mechanik a tlumočník.
Gazdovská slivovice
Ráno si musím přivstat a začít skládat motor, pístní kroužky přišly poštou až teď. Když přehlédnu stržené závity, zalomený závitník v bloku motoru (je tam doteď), rozbitou ruku atd., šlo všechno jako po másle. Emzetu po měsíci a půl poprvé nakopávám v 17.45 a na 18.00 je dohodnutý sraz na benzínce v Žilině, takže nechávám motor běžet, přivazuju spacák a vyrážím. Cesta na pumpu se mi zdá nekonečná (5,5 km), poslouchám motor a prosím ho, aby to nějak vydržel.
Asi v 18.15 slyším zběsilé prskání zweitaktů. To je moje skupina. Následuje podávaní rukou a formální seznamování, protože osobně znám jen Hekiho (kterého jsem i tak viděl jen jednou), ostatní jen podle nicku z MZ fora. S trošku zvláštním pocitem nasedáme na motorky a razíme směrem na Liptovský Mikuláš.
V obci Liptovská Teplá máme dohodnuté ubytovaní – už 14 dní vytrvale prší a na změnu to nevypadá. Privátek je hezký, motorky pod střechou, pan domácí milý, cena 200 Sk osoba/noc taky dobrá, a tak platíme rovnou za celý týden, vybalujeme a sušíme věci.V dědině je z nás celkem dobrá atrakce, tak se rozhodujeme seznámit se s místními. Lepší místo než krčma neexistuje. Otvírací doba do 22.00, přicházíme 22.30, vítají nás, jsme přece bratři Slované a taky platící zákazníci. Asi po deseti minutách si k nám přisedne jeden z místních, už značně v náladě. Má dneska šťastný den, vyhrál větší sumu peněz a celá krčma pije na něj. Okamžitě je na stole litrovka Gazdovské slivovice a na privát se vracíme kolem třetí ráno...
Kde sehnat zvon?
Se snídaní nespěcháme – naše kroky opisují mírnou sinusoidu a odjezd odkládáme na neurčito. Po menším briefingu se rozhodujeme za dnešní cíl zvolit Demänovské jeskyně. Cesta je příjemná, meteorologům předpověď nevychází, je slunečno, sem tam malý mráček, takže ideál. Rozhodování, kterou z jeskyní si prohlídneme, je velmi těžké, takže se jde do Ledové i do Jeskyně svobody. Po vstupu pod zem mi padá čelist. Při pohledu na velikost stalagnitů, -titů či -nátů a s vědomím, že rostou rychlostí 1 mm za tři roky, jsem si připadal jak Alenka v říši divů.
Kupujeme pohlednice na památku a točíme zpátky. Samotná prohlídka trvala asi dvě hodiny, ale když připočteme čekání ve frontě a handlování ceny parkovného, tak už moc času nezbývá. Stavíme ještě v marketu kvůli nákupu něčeho dobrého na večer (pan domácí nám poskytl senzační zahradní posezení s grilem). Kufr jedné motorky je zaplněný skoro výhradně pečivem, kufr druhé motorky výhradně pivem. To jsme ještě netušili, že se z této zacházky stane jízda pravidelnosti...
U pivka a kuřátek posedáváme dlouho do noci. Jenže nastává problém. Sociální zařízení naše motorkářské zažívání nějak nepřekouslo. A to doslova. A když člověk musí, tak holt musí... Kus větve z nedaleké jabloně se zdál jako super náhrada absentujícího zvonu, jenže nepovedlo se, zlomila se. Zkoušíme ještě jeden – větší kus, ale opět marně, a tak jsem dostal za úkol sehnat zvon. Vysvětlovat sousedům o půl jedné ráno, že potřebujete půjčit zvon, doporučuji každému, zvláště když od vašeho příbytku doléhá řehot kamarádů... Záchranou se nám stává znovu krčma, kde nám zvon půjčují. Hladina uvnitř WC je však příliš vysoká, a tak improvizujeme s igelitovou taškou. Super nápad, jen škoda, že měla díru... WC je však opraveno a den zachráněný.
Spišský hrad
Dnešní cíl: Spišský hrad. Pro ušetření času hojně využíváme dálnic, sem tam okusíme dokonce i rychlejší pruh. Přijíždíme ke Spišské Kapitule, pár fotek, pár otočení plynovou rukojetí a už jsme konečně pod hradem. Šlapat se nám nechce, a tak jedeme k hradu blíž, z druhé strany. Na parkovišti znova dohadujeme parkovné a hurá na prohlídku. Muzeum, mučírna, běhání po hradu, zajímavosti z dějin, všechno bylo fajn.
Cestou z hradu dostává Dankova MZ racingový zvuk konkurující i mému laďáku, způsobený uvolněným spojem kolena výfuku a tlumiče. Provizorně opravujeme pomocí kamene a kusu dřeva. Pokračujeme směr Levoča, kde si prohlížíme krásné náměstí. Ani se nám nechce odjet, ale blížící se muži zákona nás přece jenom rozpohybují (přece nebudeme platit parkovné).
Padá rozhodnutí, že zpátky to střihneme přes Tatry. Scenérie, která se nám ukazuje a kterou jsem znal jen z televize, mi vyráží dech. V Tatrách jsem byl, když mi byly asi čtyři roky a pamatuji si jen to, jak jsem se jedné krásné noci počůral. Teď, ještě po dvou letech od stromové kalamity (v r. 2008), je to ale depresivní pohled...
Agresivní zvuk Dankova výfuku dával najevo, že naše oprava nebyla moc úspěšná, a tak ještě několikrát šroubujeme po cestě. Situaci se nám daří s konečnou platností vyřešit až večer pomocí těsnění vyrobeného z kusu plechovky od piva.
Až na vrchol
Pro velký úspěch vyrážíme nazítří opět do Tater. Věřte tomu, že orgasmus ze zatáček se tady dá zažít i na emzetě a Jawě. Parkujeme vedle hotelu ve Starém Smokovci, ochotná recepční nám dokonce hlídá přilby i kufry. Po pohledu nahoru začínám mít pocit, že nás čeká víc než jen procházka – ta hora nad námi je totiž Lomnický štít. V zájmu ušetření peněz jdeme pěšky, kam až to jde (Skalnaté pleso). Všechny ty potůčky, vodopády, překonání dvou vegetačních pásem – nádhera. Výstup je poměrně náročný, motoobuv není na vysokohorskou turistiku to pravé.
Na dolní stanici lanovky ždímáme trička, platíme 550 Sk a doufáme, že se s námi neutrhne jako v padesátých letech. Počasí nám ale nepřeje, viditelnost je tak 50 metrů. V kavárně na Lomničáku si dáváme zasloužené pivko a croissant. Nakonec se i mraky krapet roztrhají a my můžeme obdivovat snad nejkrásnější výhled, jaký jsem kdy viděl.
Čas pobytu nahoře je z kapacitních důvodů omezen na jednu hodinu. Sestup pěšky dolů je snad ještě těžší než výstup. Unavení, ale šťastní se znova pouštíme do zatáček, slunko svítí, nemůžeme si přát víc.
Zastávka v Hypernově, privát, sprcha, něco sníst. Pan domácí nám při příjezdu řekl o Teplém prameni v blízké vesnici. Je to pod lesem, voda jako v Bešeňové... Nevím, v které hlavě se vzal ten nápad, abychom jeli jen v plavkách a přilbách. Že budíme pozornost, o tom nemá smysl mluvit. Na konci druhé dědiny mi to nedá, vstávám do stupaček a posunuju plavky ke kolenům. Potlesk, smích, pískot... Domácí nelhal, voda je cítit po síře a je teploučká. Relaxujeme a asi nám měkne mozek, protože přichází vize jízdy zpět úplně naostro. A jak jsme řekli, tak jsme opět udělali. Lidi v dědině se na nás zjevně připravili, je jich tu plno. Znova ovace, pískání, děvčatům jsme se líbili. No a nepostavte se do stupaček...
Velké finále
U snídaně si pomalu začínám uvědomovat, že to bude poslední den strávený se super lidmi, které jsem si oblíbil. Soustředím se radši na dnešní akci – Banská Bystrica a muzeum SNP. Jedeme přes Donovaly, parádní zatáčky, kopečky... Muzeum procházíme křížem krážem, fotíme letadla a tanky a nejvíc nás samozřejmě zajímají palné zbraně.
Po prohlídce nás napadá, že by nebylo špatné ochutnat slovenské jídlo připravené někým jiným než námi. Místní parenicu nebo halušky vážně doporučuju. Ale... Nevím, čím to bylo. Snad jídlo, snad ta termální siřičitá voda, ale večer začíná pravé peklo. Celou noc trávím na WC, co nejde horem, musí spodem, ukrutnou bolest břicha střídá bolest hlavy.
V sedm ráno si s krvavýma očima říkám, že to nemá smysl, balím věci, podávám smutným spoludobrodruhům ruku a vyrážím směr Žilina. Prší, je mi zle a chci být co nejdřív doma. Cestovním tempem 110 km/h předjíždím pár aut, když pociťuji prudkou nevolnost. Okamžitě stavím u svodidel a oceňuju výběr vyklápěcí přilby... Autaři si musí myslet, že jsem propil celou minulou noc. Na elánu mi to však neubírá, chci být už doma.
V Martině se dostavuje podobný problém, ale se střevama. O omezené funkci svěračů, když sedíte na motorce a nemůžete dát nohy dostatečně k sobě, radši ani psát nebudu. Blízká pumpa se mi stala útočištěm na dalších pět minut. Tímto děkuji Slovnaftu za excelentní výběr lokality pro tuto čerpací stanici. Tohle bylo vážně za pět dvanáct.
Pocity, kdy jedete po cestě, kterou dobře znáte, a jen odečítáte stovky metrů k tabuli označující vaše město, jsou fakt silné. Přijíždím domů, protůruji motor, aby sousedi věděli, že jsem už doma, obejmu mamku a jdu spát na 16 hodin. Večer už jen zkouknu esemesky od ostatních – všichni dobře dojeli. Přišel jsem jen o Oravský hrad a železnici na Vychylovce.
Na konec světa
Co říct na konec? Za týden jsme najeli kolem 1500 km s průměrnou spotřebou pohybující se od čtyř do pěti litrů (všechny MZ i Jawa). S jedinou poruchou, kterou snad ani za poruchu nepovažuji. Zjistili jsme, že i s větrem v kapse a se socialistickým dvoutaktem pod zadkem jde zažít spousta srandy. Stačí se jen nebát vyjet a vzít s sebou ty správné lidi. Já je našel. Tak příště až na konec světa. A potom na ten druhý...