Zpestřením cesty bylo, když na červené v Olomouci vyskočila Dorka ze sajdy a pobíhala mezi auty. V Beskydech Dáša prohlásila, že má sajdy plné zuby a předala mi ji. Dojeli jsme na hranici do Makova a úspěšně ji překročili. Ani pes nikoho nezajímal.
Slovensko mi připomnělo staré časy. Auta ve dne nesvítí, v obci se může šedesát a chodce na přechodech nikdo nepouští. Utíkalo to hezky a utíkalo by to víc, kdyby se kolem Žiliny usilovně nestavěla dálnice.
Hraniční byrokracie
Ve středu ráno prší, a protože je Leoš patřičně drsnej, pohrdnul naším čtyřmístným stanem a spal venku pod celtou. Když patřičně nasákl, vstal a vytáhnul nás ze spacáků. Sbalili jsme mokrý stan a vyjeli.
S pár zastávkami jsme úspěšně dojeli na slovensko-ukrajinské hranice. Poslušně jsme se postavili do fronty a po chvíli na nás celníci volali, ať jedeme dopředu. Tak jsme všechno předjeli, Slováci nás odbavili, Ukrajinci zkontrolovali čísla rámu a techničáky, napsali malou bumážku a poslali nás dál. Tam jsme vyplnili další papír, namalovaná a patřičně komisní celnice nás pasově odbavila a když nesehnali veterináře, tak nás i se psem pustili na Ukrajinu. Hned za čárou byla směnárna, tak jsme si opatřili hřivny a vyrazili. Jenže po sto metrech závora a museli jsme odevzdat tu malou bumážku. To už bylo všechno. Konečně na Ukrajině.
Zamířili jsme na Užhorod, který působil dojmem obrovské roztahané vesnice. Silniční provoz? Žádné pruhy ani jiné čáry na silnicích ani na křižovatkách, kruháky obrovských rozloh, na nichž není přednost, ale jde v tom jezdit. Nikdo se nikam netlačí, nespěchá, takový zvláštní pohodový styl.
Natankovali jsme benzín 92 oktanů za 4,30 hřivny, Leoš si vysekal ztvrdlé bahno ze spojkového automatu, já mezitím sehnal mapu a mohli jsme opustit město. Kus za ním jsme odbočili ze silnice a našli místo na spaní na louce mezi poli.
Hrady u Solotvina
Protože ráno nepršelo, Leoš nás vytáhl ze spacáků až po osmé. Jeli jsme na Mukačevo. Ve městě plno lidí, hustý provoz a spousta rozjásaných děvoček a malčiků ve školních uniformách – poslední školní den. Jeli jsme vesnicemi s malými, převážně zděnými a celkem úhlednými domky, všechny měly nad bránou a dvorkem baldachýny obrostlé vinnou révou a všechny byly omotané žlutými trubkami se zemním plynem.Všechno to vedlo vzduchem.
V každé vesnici je pár krámků s potravinami, co jsou otevřené denně do deseti, a kofe-bary, kde se dá najíst. Jeli jsme dál na Iršavu, kde jsem chtěl vyhledat obec Deškovice, protože se tam narodila moje babička. Po prohlídce rodiště předků a setkání s příbuzenstvem jsme zakempovali u řeky Tisy. Ráno jsme pobalili a pokračovali se zastávkou na jídlo na Solotvino, slané jezero. Míjeli jsme nedokončené baráky, ale tohle nebyly baráky, to byly vily až hrady a většina těch paláců byla rozestavěná a jen na několika málo z nich se pracovalo. Nepotkávali jsme skoro žádné motorky, jen spoustu nových padesátkových skútrů. Bylo komické pozorovat, jak kličkují mezi dírami. Řídili je převážně mladíci, dvanáctiletí, bez přileb...
Jezero jsme našli, ale bylo to spíš několik propojených rybníčků. Nebylo nejtepleji, a tak se koupali a matlali černým bahnem jen dva odvážlivci. My jsme to vzdali, hlavně proto, že to jezero připomínalo skládku. Ta země měla poznat svoz odpadu dřív než PET flašky.
U Koločavy
Od jezera jsme se vydali do Koločavy. Paláce zmizely, nastoupily domky a teď už i roubenky. Projeli jsme Vodicu, z cesty zmizel asfalt a začala stoupat. Na mapě žlutá silnice se proměnila v obyčejnou, hodně rozjezděnou lesní cestu. Jeli jsme po ní dál a zase začalo pršet. Vyjeli jsme na vrchol a cesta už byla samé bláto a hluboké koleje plné vody. Sjezd byl příšerný. Klouzalo to moc a po levé straně cesty hluboká stráň. Se sajdkárou jsem sebou sice nemohl plácnout, ale co chvíli jsem zůstal viset na rámu loďky a vytlačit celé to monstrum byla dřina. Nakonec jsme to sjeli. Co mi hlava nebere, bylo, že v půli cesty dolů na Dubove stála chalupa, u ní nejen Lada Niva, ale i obyčejný žigulík a o kus níž mikrobus Mercedes. My jsme měli co dělat, abychom jeli dolů, a jak se oni dostali nahoru, to nechápu.
V Dubovom jsme byli mokří a špinaví jak prasata. Motorky vypadaly jak po motokrosovém závodě a interiér sajdkáry díky zablácenému psovi taky stál za to. Chtěli jsme pokračovat na Koločavu, ale pak jsem si na mapě všiml, že zvolená cesta vede přes vesnici Komsomolec. To jméno už jsem někde viděl, a to v souvislosti s naprosto neprůjezdnou cestou. Byl jsem si to ověřit u místních a bylo to tak. Z Usť Čorný se do Komsomolce prý dostaneme možná, když bude sucho. Tak jsme to radši otočili a jeli přes Ulju a Dragovo. Po asfaltu.
Poblíž Vilšany jsme hledali místo na nocleh. Nic nebylo, jeli jsme údolím mezi prudkými kopci, každý rovný plácek byl využit na dům, políčko, oplocenou pastvinu a žádná cesta do lesa nebyla sjízdná. Zase začalo pršet, rychle se setmělo. Vesnice navazovala na vesnici, tma jak v pytli (pouliční osvětlení tady neexistuje) a situace nevypadala růžově. Projeli jsme Koločavou až do Sineviru a nic. Když jsme bezradně stáli v dešti a ve tmě na křižovatce, zastavil poblíž nás cyklista, zapálil si a vyčkával. Zašli jsme za ním, jestli o něčem neví. Věděl, nestál tam jen tak. Zavolal mobilem a už jsme jeli k rodičům jeho děvčete na nocleh.
V jedenáct večer ochotně ubytovali tři mokré zablácené jawaře ve dvou čistých pokojích s postelemi a peřinami. Jen se jim nezdálo, že sabačka nebude venku. Ptali se, jak moc byla drahá, že musí spát v domě. Nakonec o tom přestali přemýšlet a naúčtovali to za čtyři. Noc byla krásná, sucho, teplo, však to taky stálo sto hřiven.
Jídlo? Lepší nevědět...
Ráno jsme dostali sklenici čerstvě nadojeného mléka, s Dášou to málem seklo, tajně to svoje dolévala Leošovi. V plánu bylo Sinevirské jezero. Stoupali jsme po rozbité asfaltce horami, kolem jen roubenky, krávy, koně a ovce a gruzaviky se dřevem. Konečně jsme začali houfně potkávat motorky, Minsky a Iže, rozhrkané a čadící. Dojeli jsme k roubenému Kafe koliba a dali si jídlo. Jako vždy jsme objednávali a pořádně nevěděli co. Dostali jsme polívku s fazolemi, bramborami a masem, dobrá byla, jen to maso bylo i s kostmi. Ptali jsme se, z čeho že to je. Prý z telete. Nevím, jak to tele bylo staré, když mělo obratle 1 x 1,5 cm velké. My jsme to tipovali na kůzle, a nebo jsme sežrali psa a Dorka je kanibal. Pak jsem měl místní lidové jídlo, kukuřičnou kaši s brynzou a škvarky. No, snědl jsem to, ale příště už ne. Dáša mi prorokovala, jaké strašlivé následky to spolu s ranním mlékem zanechá na mém zažívání, ale nestalo se nic. Asi je v brynze taky ten bifidus esencis.
Nad parkovištěm u jezera byla budka, kde chtěli hřivny, abychom mohli jet dál. Jezero bylo hezké, celkem malé, plné mrňavých rybiček. Nějak se nám nechtělo jít na procházku kolem jezera a za další přírodní krásy se nám už taky platit nechtělo, tak jsme to otočili a jeli zpět do Koločavy. Tam Dáša neomylně zaregistrovala český nápis hospoda. Byla to ta bývalá četnická stanice. Majitelka s námi vyslala svého syna, aby nám ukázal Olbrachtovo muzeum v místní škole. Ptali jsme se, kolik dětí chodí do školy, že je tak velká – asi tisíc do jedenácti tříd. Tak jsme se ještě zeptali, kolik lidí tam žije. Osm tisíc. A to je Koločava na jejich poměry prdel...
Vrátili jsme se do Sineviru a pokračovali na Mižgirji a přes Volovec na Turku. V Turce při nákupu jsme byli pro místní atrakcí, očumovali nás jak exoty. Opustili jsme město a kus za ním na louce postavili stan. Už máme ujeto celkově 1038 km.
Na Dukle
Protože celou noc pršelo, naše ranní ptáče Leoš vstávalo už někdy kolem šesté. Oznámil nám, že jede napřed, a zmizel. My jsme ještě chvíli poleželi, v klidu sbalili a vyjeli. Po nějakých třiceti kilometrech jsme ho dojeli, na krajnici na sluníčku se sušil. Společně jsme pokračovali na Starij Sambir a přes Chiriv na ukrajinsko-polskou hranici. Koupili jsme dětem bonbony, motorkám plné nádrže laciného benzínu a jeli do Polska. Hranice šla rychle, jen Ukrajinci se zadrhli nad mým pasem s čipem, polská celnice hledala kartóny cigaret i ve stanu (vezli jsme dohromady asi jen pět krabiček), pak marně sháněli čtečku čipu na psa a když nesehnali, tak nás pustili do Polska. Ujeli jsme pár kilometrů a Leoš zastavil u restaurace. Byla nóbl, stály u ní Mercedesy, Corvetta, Cadillac a naše zablácené Jawy. Leoš se snažil objednat univerzální smažák, ale úplně se nezadařilo. Přinesli nám grilovaný oštiepok – uzený sýr, s nějakou rybízovou marmeládou a listem salátu. Moc dobré to bylo, ale jaksi to nebylo na najezení. Pak jsme jeli na Dukelský průsmyk.
Protože Leoš neměl podrobnou mapu Polska, trochu jsme kufrovali. Motali jsme se po vesničkách a já si zase mohl na sajdě umotat ruce. Když jsme konečně koupili mapu a našli směr, rád jsem sajdu předal Dáše. Projeli jsme na Slovensko a dojeli do Údolí smrti, kde jsem oblézal tanky, hlavně německý PzKpfw IV.
V pondělí jsme jeli přes Dunajec zase do Polska s tím, že to bude do Ostravy kratší. Příšerný provoz se spoustou kamionů ale žádnou časovou úsporu nepřinesl. Nakonec vše dobře dopadlo a my přes Vadovice a Bialsko-Bialou dojeli do Těšína na hranice. A pak se už jenom jelo a jelo, až jsme byli v jedenáct večer doma. Dáša celý den řídila sajdu a pokořila můj rekord z Elefantů v počtu ujetých kilometrů za den. Jednak tvrdila, že na sólovce usíná, a potom taky, že přišla na nový efektivní způsob řízení sajdkáry. Něco na tom bude, protože jsem jí v zatáčkách u Skřítku pomalu nestačil. Celkem jsme ujeli 1748 km s průměrnou spotřebou od 4,2 l (Tomášek) po 5,5 l/100 km (Dášenka).