Velkým městům se vyhýbáme a Istanbul vidíme jen z mostu klenoucího se nad Bosporskou úžinou. Klikatou silnicí vedoucí po hřebenech zvlněné krajiny přijíždíme k Černému moři do městečka Sile. Ráz pobřežní krajiny je jiný, než ho známe z Bulharska, spíše připomíná nám známé oblasti Středozemního moře. Cestou k Ankaře se vyhýbáme dálničním úsekům, přesto jsou silnice, po kterých jedeme, rovné, čtyřproudé, končící kdesi za obzorem. Připomínají úseky ze slavné Route 66.
S tureckou pohostinností se setkáváme hned při první bouřce. Zajíždíme k benzínové pumpě a i když netankujeme, obsluha nás zve na čaj. S díky přijímáme a přečkáváme bouřku nad šálkem tureckého čaje. Družnému hovoru sice brání jazyková bariéra, ale nad mapami Turecka a Evropy si řekneme vše.
Provoz v Turecku je tvořen větším dílem dodávkami a nákladními automobily, osobní doprava je zajišťována mikrobusy a malými autobusy. Soukromá osobní auta jsou zde zatím v menšině.
U solných plání
Při přejezdu jednoho z horizontů se nám naskýtá pohled na tetelící se vzduch nad velkou solnou plání jezera Tuz Gölü (v překladu doslova Solné jezero), které je druhým největším jezerem Turecka – 80 km dlouhé a 50 km široké. Zpočátku se zdá, že kvalita solného povrchu bude pro naše záměry ideální, nicméně zjišťujeme, že větší část solné plochy je překryta vodou. Protože je konec června, nedá se předpokládat, že by solné jezero úplně vyschlo a dalo se tak bezpečně přejet.
Za čtyřicetistupňového vedra odjíždíme dále na východ do Kapadokie známé svými zemními pyramidami a obydlími vytesanými ve skalách, kdysi osídlených prvními křesťany. Nejznámější tufové útvary se nachází v údolí Urgupu a Goreme.
Po odjezdu pokračujeme směrem k jihu. Cestou ke Středozemnímu moři míjíme zachovalé karavanseraje, pouštní hostince, které sloužily obchodním karavanám pro načerpání nových sil. Odpočinek a stín si dopřáváme v podhůří hor Ala Daglar vysokých 3750 m. Tentokrát dostáváme od místního pěstitele třešně.
Nejkrásněji na jihu
Prvních 100 km podél Středozemního moře projíždíme nově zastavěnou oblastí. Je to jedno velké město táhnoucí se podél moře v délce 90 km. Pokud totiž v Turecku něco staví, tak vždy ve velkém. Silnice se hodně rozšiřují a několikrát se nám stalo, že jsme museli jet desítky kilometrů po vrstvě čerstvě navezeného štěrku, motorka se v něm vrtěla a podjížděla, a to i při pomalé jízdě. Na řízení náročnější než na závodech za deště se závodním sidecarem.
Z našeho pohledu je nejkrásnější oblast jižního pobřeží Turecka od Silifke po Anamur. Zasahuje sem ještě pohoří Taurus a z horských silnic se otevírají úchvatné pohledy na pobřežní krajinu. Ubytováváme se v kempu pod arménskou pevností. Tato oblast ještě není zasažena turistickým ruchem. Ráno po probuzení zjišťujeme, že na pláži byly v noci želvy karety klást vajíčka.
Velký motocykl je tady vždy středem pozornosti, takže když si jedeme koupit chléb do vesnice, seznamují se s námi všichni členové a známí obchodníkovy rodiny.
Chyméra a Pamukkale
Naše cesta vede dále západně podél pobřeží, v Alanyi se jedeme podívat na starou pevnost na kopci, ze které je nádherný výhled. Proplétáme se mezi stovkami turistů, protože zde již začíná Turecká Riviéra. Přespání ve stanu na pláži nám nabízí majitel jedné restaurace. Místo nám vyhovuje, protože antické divadlo v Aspendosu, které chceme navštívit, je nedaleko. Ráno jsme prvními návštěvníky nejzachovalejšího antického divadla v Turecku.
Jedním z našich největších zážitků po cestě Tureckem je noční návštěva Chyméry, místa posvátného již v antické době, opředeného pověstmi a bájemi, kde ve skalních puklinách hoří ohně viditelné i z moře.
Opouštíme pobřeží a stáčíme se do vnitrozemí – na sever. Cesta jezerní náhorní plošinou nás přivádí k jedné z nejznámějších přírodních zajímavostí – travertinovým terasám s termální vodou. Toto místo nese jméno Pamukkale, což v překladu znamená Bavlněný zámek.
Že jsou Turci pohostinní, se potvrzuje v městečku Saraykoy. Při čekání na kebab nás oslovuje místní učitel a zve nás na jídlo a čaj. Tentokrát je domluva jednodušší, protože učitel umí anglicky a rusky.
Na motorce pomalu
Po přátelském posezení míříme k městu Selcuk, dříve nazývanému Efes. Kolem města se nachází mnoho antických památek, nejznámější z nich je Artemidin sloup, pozůstatek Artemidina chrámu, jednoho ze sedmi divů světa. Moře je zde mělké a kalné a ke koupání příliš nevybízí, proto odjíždíme dále a nakonec přespáváme v kempu za Ayvalikem.
K úžině Dardanely nám chybí už jen stovka kilometrů, když nás při předjíždění kolony nákladních aut změří policejní radar a dozvídáme se, že nejvyšší povolená rychlost v Turecku pro motocykly je 67 km/h. Pokutu odmítáme platit na místě, je nám vepsána do karnetu a na hranicích ji nakonec manželka usmlouvá s ředitelem celnice na polovinu. Při přejezdu centrálního Turecka jsme policisty téměř neviděli, zato na západním pobřeží stáli a měřili často.
Přes Řecko a Albánii
Po přejezdu úžiny Dardanely to máme již jen kousek do Řecka. Cestu si totiž chceme zpestřit přejezdem severní části Řecka a dále Albánií a Černou Horou. Řeckem přejíždíme z velké části po nedokončených neplacených dálnicích a naším cílem je Prespanské jezero u hranic s Albánií, kde přespáváme. Jezero obklopují krásné zelené hory, je zde množství vodního ptactva a hojně ho využívají rybáři.
Ráno vjíždíme do Albánie, bezproblémový vstup do země naruší jen půlhodinový výpadek počítačové sítě na celnici. Několikrát přejíždíme horské hřebeny, albánské hory jsou nádherné a neopakovatelné svými barvami díky nerostům obsaženým v hornině. Albánií projíždíme velmi pomalu, většinou je všude omezená rychlost na 50–60 km/h. Policisté nás dvakrát zastavují jen ze zvědavosti, ale jinak hodně měří rychlost.
Místo pro koupání v Ohridském jezeře se musí správně zvolit, místní v něm totiž myjí auta, perou koberce i prádlo, a proto musíme vyjet dále za město Ohrid. Projetí hlavního města Tirany je ovšem záležitostí jen pro otrlé, nejsou zde žádné ukazatele směru, silnice rozbité, výkopy neohraničené, kryty kanálů chybí. Městem projíždíme jen podle kompasu, ale vzhledem k naší zkušenosti s touto navigací jedeme naprosto přesně.
A domů
Po přejezdu dřevěného mostu přes řeku Bojanu u Schodry příjíždíme do Černé Hory, kterou již známe z dřívějších cest, a proto se tam cítíme už skoro jako doma. Řeka Bojana se v tomto místě rozvětvuje a je vzdálena již jen několik kilometrů od ústí do moře. Těch několik kilometrů na černohorské straně vytváří ráj pro rybáře a dnes již také pro provozovatele restaurací s rybími specialitami.
Nakonec překonáváme i poslední stovky kilometrů přes Chorvatsko a Maďarsko a přivážíme si domů neopakovatelné zážitky. Na tachometru našeho Triumphu Trophy nám přibylo dalších 7900 km.