Trasu máme namalovanou v navigaci. Projíždíme přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko na území Turecka. Dodržujeme rychlost 110 km/h, i když okolo nás lítají ostatní auta minimálně 150. S blížícím se Istanbulem houstne i doprava. V jeho centru sjíždíme z dálnice a noříme se do místních uliček. Po ubytování vyrážíme na večerní prohlídku města, měníme peníze a prohlížíme si Modrou mešitu Sultána Ahmeda, což je impozantní stavba, krásně nasvícená.
V pět ráno mě budí kvílející hlas z tlampače zvoucí k ranní modlitbě. Je bezva začlenit se do místní kultury, ale proč tak brzy? Po snídani vjíždíme na most dělící Evropu od Asie. Po zjištění, že v Turecku se stmívá opravdu rychle, že turecky se čaj řekne čaj, že chudé vesničky, které vypadají neobydlené, jsou pouhý omyl a jakmile člověk zastaví, odněkud se vynoří zvědavé děti a záhy i dospělí, přijíždíme sedmý den expedice na hraniční přechod Bazargan.
Z Turecka hurá do Íránu
Celník chvíli prohlíží doklady a pak nás posílá dál k železné bráně. Tady je malá budka a u ní obrovská tlačenice lidí, kterou se mi daří projít v protisměru. Dostáváme výstupní razítko, ještě odepsat ze systému motorky, další okénko, posun k poslední bráně a jsme u sousedů. Zde se nás ujímají dva pánové. Jeden nařizuje Kláře, aby se zahalila do šátku. Odevzdáváme jim doklady a karnety. U policejního úředníka dostáváme vstupní razítko, v druhém okénku je imigrační úředník, který se každého vyptává, co chceme dělat v jeho zemi a kudy pojedeme. Čekání na karnety krátíme hovorem s pánem, který nakonec volá svého kamaráda, aby nám vyměnil peníze. Chvíli se dohadujeme na kurzu a k oboustranné spokojenosti měníme 500 dolarů za 10 milionů RL (riál). Přichází náš člověk s potvrzenými karnety. Najednou si nás berou stranou a pan vekslák požaduje nesmyslnou částku za vyřízení karnetů. Nekompromisní Roman se s ním vůbec nebaví a dává našemu agentovi 20 dolarů. Překročení obou celnic nám trvalo 1 hodinu a 45 minut.
Jedeme po hlavní na Maku. Silnice je velice kvalitní, ukazatele jsou psané latinkou a ve fársí. Všichni na nás troubí a lidé v osobácích dělají vše pro to, aby nás dojeli, a fotí nás za jízdy. Seznamujeme se stylem místních. Jede se rychle, na dvouproudovce čtyři proudy aut, rozestupy minimální, a občas přejede auto z pruhu do pruhu, samozřejmě bez směrovky. Mezi auty se bravurně protahují řidiči motorek, většinou jezdí na Hondách a Yamahách 125 cm3. U benzinek jsou obrovské fronty. U jedné zastavujeme, ale nemohou nám natankovat, nemají pro nás limit. Každý občan vlastnící auto má přidělenou tankovací kartu, a na ní je určitý limit pohonných hmot. Pak je benzin stojí 4 Kč. Pokud přečerpá, platí 7 Kč. Pumpař nás posílá jinam, tam za 50 litrů do obou nádrží platíme 350 Kč a po chvíli najíždíme na výpadovku na Teherán. Provoz je velký, hlavně stále předjíždíme obrovské náklaďáky, které jsou naloženy přes únosnou mez.
Díky našim GPSkám nacházíme předem vyhlídnutý hotel Shurabil rychle. Je zde nějaké vědecké sympozium. Uctivě se zdravíme s moderně oblečenými pány. Zdá se, že v této zemi nepůjde o život, jak nás všichni strašili.
První den v zemi islámu
V osm hodin jdeme na snídani. Nabíráme si zeleninu, vejce, máslo, med i s pláství a mrkvovou marmeládu. Čaj v konvici je výborný, silný. Místní chléb je obrovská placka, kterou si člověk natrhá na kousky. Ženy jsou oblečeny v klasickém úboru s neodmyslitelným šátkem, který musí zakrývat minimálně zadní část hlavy.
Po kroucené silnici pomalu klesáme 60 km ke Kaspickému moři. Míjíme veliká parkoviště, kde jsou tržiště, u silnice se griluje kukuřice a maso. Všude postávají děti a prodávají čerstvě natrhané ovoce. Dostáváme se do obrovské kolony, na jejímž konci jsou dvě auta v sobě. Jeden z řidičů má v ruce mačetu, je celý od krve a honí druhého okolo vozů. Vypadá to komicky, ale i docela nebezpečně. Raději prcháme. Za vesnicí Kuhin nás přepadává tma, zastavujeme na několika místech, ale všude je plno odpadků a není to moc vhodné na přenocování. Po chvíli mi kužel světla ukazuje vpravo cestu. Vyjíždíme kousek nahoru a je tu plácek na dva stany. Super. Bohužel stojím tak nešťastně, že nedosáhnu na zem. Padám a Barborka na mě. Uf! Škody žádné, šrámy na kufrech se nepočítají.
Dnešní noc, to byla hrůza. Provoz celou dobu pořád stejný. Až mi z toho hučí v hlavě. Pokračujeme na Qazvin. Malou silničku vedoucí do hor trefujeme napoprvé a stoupáme do kopců. Používám pouze rychlosti 1–3. Zatáček je spousta, silnice však nevede po vrstevnici, ale jako když jedeme po sjezdovce. Parkujeme pod zříceninou Alamut, kterou chceme navštívit. Je 38 °C. Bundy si necháváme u motorek a vše pečlivě zamykáme. Po půl hodině a zdolání tisíce schodů jsme těsně pod hradem. Stavba je nádherná, ale zrovna v rekonstrukci. Rozhled na okolní divoké hory je však úchvatný. Cestou na parkoviště koukáme, že místní kluci se s tím nemažou a to, co my pracně šlapeme, vyjeli na svých strojích. Na parkovišti mi jedna slečna ukazuje, že jsem si zapomněl na kufru mobil, se slovy: „Neboj, jsi v Iránu a tady se nekrade.“ Trochu se stydíme, když odvazujeme naše oblečení z motorek. Ale to je prostě zvyk z Čech.
Rajské zahrady
Další cíl je město Kashan. Náš vytipovaný hotel Sayyah má dokonce vlastní dvůr, kde parkujeme. Taxi nás veze asi 10 km za 40 Kč k Rajským zahradám Bágh-e Fin. Vstupné 5 Kč je směšné, ale pro místní je to hodně peněz. Stavba zahrad je impozantní, když si člověk představí, že dokola je pouze poušť a tady jsou nádherné budovy, jezírka a vodotrysky. A hlavně, pod vysokými stromy je stín, který jsem už týden neviděl. Místní se usmívají a chodí se pomodlit do malé mešity, kam pouze nahlížíme. Vstup pro nás nevěřící není zakázaný, ale nechceme je rušit z rozjímání. Pomalu bloumáme ulicemi, které navečer ožívají. Lidé nakupují boty a oblečení. Ženy, které jsou i zahalené krásné, vybírají zlaté šperky v obchůdcích, kterých jsou plná podloubí.
Milionový Šíráz
Za městem se silnice zase kroutí mezi skalami, až se výškoměr zastavuje na 2640 m. n. m. V této výšce jedeme po vyprahlé poušti asi 80 kilometrů. Občas mineme neobydlený polorozpadlý domek, ale po pár hodinách přichází značný kontrast – vítá nás vstupní brána milionového Šíráz. Všude se stavějí nové nádherné hotely. Projíždíme okolo vodotrysků a krásných parků. Jak to můžou v takových vedrech udržet tak překrásné?
Máme třílůžkový pokoj v pětihvězdičkovém hotelu Eram, (za dvě noci 3000 Kč) a záchod je evropský. Když stavíme u pump, tak to je někdy hustý. Ještě že to mám na stojáka.
Druhý den navštěvujeme obrovský areál rozpadlého staroperského města a v Naqš-e Radžab si pak za 5 Kč prohlížíme vytesané reliéfy v nadživotní velikosti, které zobrazují hrdinské činy králů Ardašíra I. a Šáhpura Velikého. A večer brzy na kutě, zítra nás čeká vysněný Perský záliv.
Přetopený Perský záliv
Pomalu klesáme z hor a vjíždíme na obrovskou planinu. Do otevřené helmy mi sálá vařící vzduch. Aby ne, teploměr ukazuje 42 °C. Míjíme vojenské základny a konečně vjíždíme do přístavního města Bandar-e Bushehr. Zastavujeme u pěkného hotelu, ale už hlídač na parkovišti je nepříjemný. Následně nám recepční oznamuje, že nesmíme bydlet pohromadě, protože dva kluci na jednu holku je nepřípustné. Chápeme, že chce vydělat, ale takovou výmluvu jsme ještě neslyšeli. Je neoblomný. V druhém hotelu nemají parkoviště, ve třetím dostáváme pouze dvoulůžkový pokoj s příslibem přistýlky. V garáži je asi 70 stupňů. Je tam pekárna na chléb.
V 19 hodin, když slunce mizí za obzorem, nás veze hotelové taxi k moři. Vzduch má stále 42 stupňů a obrovská vlhkost nám lepí oblečení na tělo. Na malé plážičce jdeme do trenek. To se smí. Tedy muži jo. Ženy sedí ve svých úborech na dekách a dívají se, nebo se mohou svlažit také, ale oblečené. Voda je ještě teplejší než vzduch. Ale koupeme se v Perském zálivu. To je bomba! Přistýlka se nedostavila. Spím na zemi, za kterou ráno zaplatím plnou cenu, což večer ještě netuším.
Slunce připaluje čím dál víc
Pokračujeme po kroucené široké silnici na Yasuj, stoupáme divokou krajinou do výšky 2580 m n. m. Předjíždíme supící kamiony, dýchavičné osobáky a přeložené motorky. Nekonečné obzory, kde není nic, jen písek a kamení. Na osamoceném parkovišti stavíme na jídlo. Roman s Klárou pokládají expediční jídlo na rozžhavený válec motoru a opravdu za deset minut je uvařeno. V Shahrezu pak vjíždíme na dálnici. Auta se za námi honí a fotí si nás na nejnovější tablety nebo zrcadlovky. Ostatní nám mávají a řidiči v náklaďácích stále troubí na pozdrav. Hurá, snad jsme zpět v tom správném Iránu.
Město Esfahan je po Teheránu druhé největší město v této zemi. Čtyři miliony obyvatel bydlí v honosných palácích, ale i v polorozpadlých ruinách. Poloha našeho hotelu je vynikající. Po deseti minutách vcházíme na centrální náměstí Mejdún-e Emám Chomejní. Procházíme se podloubím Velkého bazaru. Někteří prodejci umějí i několik slov česky. Do obrovské dominantní Šáhovy mešity pouze nahlížíme. Dnes jsme ujeli 618 km v teplotách okolo 39 °C. Je to opravdu namáhavé, ale zatím nám vše vychází, jak bylo naplánováno.
Ráno platíme spotřebované pití z lednic a vyprání nějakého našeho prádla. Slečna je milá a jako bonus nám vkládá pasy do originálních pouzder s iránským znakem. Pán, co nám hlídá motorky, vypráví o své veliké rodině, kterou musí živit. Dostává mou poslední kilovku bonbónů a 100 Kč.
Přijíždíme do města Saveh. Opět jako před týdnem bloudíme. Cedule ve fársí nám nic neříkají a bohužel centrum není ani v našich GPSkách. Nakonec přijíždíme na křižovatku, kde nám minule radili kluci od policie. Stále je silný protivítr a do toho se přidává prach. Mám ho plné oči a mezi zuby mi skřípe. Na parkovišti mi něco vytéká z horního kufru. No, to je dneska den. Prasknula mi plechovka s Redbullem, kterou si schovávám na horší časy. Silnice je nekonečná a nelítostné slunce připaluje čím dál víc. Za jízdy teploměr ukazuje 37 °C. Zastavujeme u opuštěné restaurace a pod stříškou si vaříme oběd. Přijíždí auto s jedním vojákem a dvěma civilisty. Okukují motorky a stále se ptají, zda je Klára něčí manželka. No, jasně. Roman je přeci manžel a já jsem její brácha. To jim stačí a odjíždějí. Odpadky po obědě vhazujeme do očouzeného sudu. V celé této zemi se odpadky asi moc neřeší. Ve městech je sice nádherně čisto, ale v okolí a v pustinách je to hrůza.
Před námi se objevují hory. Stoupáme do výšky 2300 m n. m. Motory zvoní, ale jedou. Podle ukazatelů objíždíme obrovský kopec. Na jeho vrcholu je několik velikých satelitů. Ve vesnici Ali Sadr zastavujeme před stejnojmenným hotelem. Po 530 km v prachu se nejdříve musíme trochu zkulturnit a vyrážíme na obhlídku. Jeskyně, kterou chceme navštívit, je již zavřená. Otvírají zítra v osm. To je přesně, abychom ještě něco ujeli. Jdeme do bistra na sendvič. Sice už zavírají, ale s jídlem a pitím není problém. Kluci jsou vysmátí. Zvou nás na vodní dýmku. No, raději ne. Potřebujeme mít zítra čistou hlavu.
Rarita – jeskynní vesnice
Dnes trochu bloudíme, ale vůbec to nevadí. Silnička je pěkná, rovná a nekonečná. V okolí jsou obrovské lány se strništěm, po nichž jezdí kouřící traktory. Jsou bez kabin. To musí být paráda, celý den na slunci a v tom prachu. Co celý den, vlastně celý život. V Shirin Su v malém krámečku si kupujeme vodu a chlazenou colu a pak nás čekají dlouhé kilometry po nekonečných planinách. Chceme ještě navštívit místní raritu – jeskynní vesnici Kandován (Čandován). Obyvatelé bydlí ve vykutaných místnostech v měkkém pískovci. Platíme směšné vstupné a projíždíme až na konec vesničky. Pohled na skály s okénky je zajímavý. Protéká zde malá říčka, o které se říká, že má léčivé účinky. Když vidím ty splašky, které tam jsou svedeny, tak nevím, koho by to vyléčilo. Celkově je ve vesničce veliký nepořádek a lidé prudí, když je chce Klára vyfotit. Trochu rozpačití odjíždíme. Čekali jsme možná víc.
Opět se proplétáme ucpaným Tabrízem. Mám oči na stopkách, aby se poslední den nestal nějaký malér. Vracíme se tím samým údolím. Je tu bohužel pouze jediný hraniční přechod, tak musíme jet stejnou cestou. V Maku bereme poslední levný benzín za všechny zbylé peníze.
Na celnici se nás ujímá postarší plešatý pán. Bere si karnety, dostáváme výstupní razítko od policie. Po půl hodině přichází náš agent a opět to bezva divadlo s nesmyslnou cenou za karnety. Nakonec je rád za těch 20 US. Ještě dvakrát kontrola u vojáků a jsme v Turecku. Po dvouhodinovém martýriu s doklady se za branou se fotíme. Přibíhá voják se samopalem a musím mu ukázat, že jsem nefotil celnici. Říká, že máme jet raději pryč. Tak jedeme.
V Dogubayazitu zastavujeme rovnou u našeho známého Turka u hotelu Ertur, kde jsme spali cestou do Íránu. Má velikou radost, že se vracíme. Za stejnou cenu jako předtím nám ale dává menší pokoj s vyhlídkou do dvora. Přes ulici je automyčka, kde wapkou smýváme z motorek nánosy prachu. A večer vzpomínáme na Irán, jaké to bylo bezva.
Další články cestovatelů z V-Strom klubu najdete na
www.vstromklub.cz