Tentokrát padla naše volba na Švýcarsko. Vzhledem k referencím nebylo rozhodování nijak těžké, a tak jsme se s naší lehce ořezanou partou (šest lidí na čtyřech motorkách) vydali vstříc novým zážitkům. Na dalších řádcích se chci především podělit o zkušenosti nabyté brázděním alpských silnic a těm, kteří mají v úmyslu něco podobného, nabídnout pár tipů kam, jak či za kolik. Hlavním cílem cesty do těchto končin nemůže být snad nic jiného, než poznat co nejvíc horských průsmyků, kterými jsou Alpy nacpané a které se v převážné míře mohou chlubit pro nás nezvyklou kvalitou silnic.
Ráj za 17 eur
Naše cesta proběhla první červencový týden. Podle místních obyvatel trvá ideální počasí na jezdění v Alpách asi dva a půl měsíce v roce. Není divu, některé průsmyky jsou otevřené až od poloviny června.
Nechtěli jsme jen najezdit tisíce kilometrů, ale i patřičně vstřebat atmosféru. Chtěli jsme se vyhnout jak rakouským, tak švýcarským dálnicím, kde se neobejdete bez dálniční známky. Můžete tak ušetřit několik stovek a když nekvaltujete, můžete si i víc užít. Jinak na rakouské cruchoty bacha, jsou schopní postavit se s radarem kamkoliv a statický radar je v každé druhé vesnici!
V Zell am See, odkud jsme vyrazili pokořit Alpy, můžu na přenocování doporučit Seecamp se slušným servisem za cca 15 eur (v roce 2006) na dvě hlavy, stan a motorku. Odtud jsme se vydali severní cestou na slavný Grossglockner. Platíme 17 eur a jdeme zkusit Hochalpenstrasse. Zpočátku nudné táhlé stoupání střídají svižné serpentiny se stoupáním až 12 %, stoupající do výšky 2571 m. Cesta dolů jižní stranou si zaslouží projet i obráceně, tu hodnotím jako lepší než severní. Pro fajnšmekry je k mání permice za 25 eur na měsíc, za motorku samozřejmě. Protože Grossglockner je něco jako motorkářská Mekka, počítejte s větším provozem, a to bohužel i aut a autobusů. Asfaltový povrch je skoro bez chyby.
Itálii kraluje Stelvio
Cesta dále do Švýcarska vedla přes Itálii směrem na Cortinu d’Ampezzo. Tato část severní Itálie, Dolomity, je vysokohorskými průsmyky doslova nacpaná a sama o sobě by zasloužila větší pozornost motorkářovu, kde by se dal nechat nějaký ten milimetr gum. Snad jindy.
Pravá lahůdka čeká za Cortinou mezi Pocolem a Selvou di Cadore: Passo di Giau (2233 m). Na zdolání je trochu obtížnější kvůli utaženým serpentinám a horší silnici (avšak bez štěrku). Pro maximální zážitek však doporučuju jet Giau ze západní strany, kde je silnice daleko lepší a rychlejší, ve strmém stoupání najdete několik desítek serpentin – pro každého něco. Nebo ještě lépe, vzít to už od města Canazei přes Passo di Pordoi (2239 m). Tato „dvojkombinace“ ve vás zcela jistě nechá spoustu zážitků díky úžasnému povrchu silnice a litrům vyplaveného adrenalinu.
Kempování v Itálii přijde dvojici na necelých 20 eur, kdo by si chtěl připlatit za pohodlí, musí počítat minimálně s 25 éčky na hlavu v různých pensionech nebo apartmánech. Levné bydlení „u někoho ve stodole“ se nám v tomto kraji nepodařilo sehnat.
Dále nás čekal Karrerpass (1745 m) na silnici mezi Canazei a Bolzanem. Je to ne moc obtížný průsmyk s pěknou, ale nepříliš rychlou silnicí. Směrem dolů do Bolzana se ale překonává velké převýšení a i silnice je ve většině úseků širší a rychlejší, západní stranu hodnotím tedy jako zábavnější pro výjezd. Nemohu ještě nevzpomenout průjezd skalními masivy, představte si něco jako silnici v Adršpašských skalách! Bohužel je na této trase poměrně velký provoz. Jinak nudná cesta přes Merano do Spondinigu se dá zpříjemnit zajížďkou přes Passo di Mendola a Passo di Palade.
Ve Spondinigu je nutné odbočit vlevo a doslova se vyškrabat na Passo dello Stelvio (2757 m). Je to druhý nejvyšší kopec, kam se můžete v Alpách na motorce dostat, s převýšením 1850 m. Zpočátku celkem příjemné zatáčky vystřídají doslova terasy, kde se šplhá v serpentinách po téměř svislé stěně. Jet to opačným směrem by byla určitě škoda... a velká dřina. Za mokra vůbec. Kvalita silničního povrchu je na tamní možnosti velmi dobrá, alespoň na západní rampě, a koukat je taky rozhodně na co.
Švýcarsko bez policie
Na samém vrcholku jsme po odbočce na Umbrailpass přejeli hranici do Švýcarska. Cestovní pasy zde nikoho nezajímaly, bouda byla opuštěná. Švýcarsko sice není v EU, ale v poslední době je pasy turistů moc nezajímají. Nespoléhejte ale na to a k občance si i pas přibalte. Ve Švýcarsku jsme téměř nepotkali policii, na rozdíl od Rakouska (alespoň v oblasti Alp). Přesto všichni jezdí v klidu a předpisově, je zde patrná všudypřítomná prevence.
Do Zernezu vedla naše cesta přes Ofenpass (2149 m) s výbornou širokou a rychlou (možná až moc) silnicí. Nahoře ani nemáte pocit, že jste přes 2000 metrů vysoko. Další den následovalo kolečko Zernez - Albulapass - Splügenpass - Malojapass - Zernez. Jestliže se nechcete celý den moc honit a vracet se domů za tmy, neměla by trasa mít více než 200-250 km. Může se to zdát málo, nicméně cesty nenahrávají rychlým přesunům.
Albulapass (2312 m) je nenápadná cesta moc pěkným údolím s celkem pěknou silnicí hlavně na severní straně. Je také fascinující téměř celou cestu sledovat úžasné stavební dílo – železnici, která pomocí mostů a tunelů dělá „psí kusy“, aby zvládla převýšení cca 1500 m. Jen to klesání odtud nebralo konce, tak příště z druhé strany. Splügenpass je něco podobného. Směrem od Splügenu krásné a intenzivní stoupání, na druhou stranu nekonečný sjezd dolů z výšky
2113 m až na úroveň jezera Lago di Como. Tam už taky rostou palmy a jste zase v Itálii. Směrem od Chiavenny na St. Moritz zbýval už jen Malojapass (1815 m). Je na více frekventované, ale moc pěkné široké silnici s řadou serpentin. Abyste si ho řádně vychutnali, nemá smysl jezdit ho opačným směrem – má jen jednu stranu kopce.
Zatáček, až ruce bolí
Další den byl ve znamení přesunu směrem Andermatt, jehož okolí nabízí další možnosti patřičně se vyřádit. Samozřejmě jsme si cestou museli střelit další tři průsmyky: Julierpass (2284 m), St. Bernardino Pass (2066 m) a St. Gotthardpass (2091 m). Julierpass je velmi podobný Albule, rovněž s dlouhým klesáním po skvělém asfaltu a s krásnou krajinkou. Cesta směrem od Silvaplana k vrcholu má horší kvalitu a je poměrně krátká. Následující St. Bernardino Pass je rovněž výborná záležitost, zlatá střední cesta mezi rychlou a technickou cestou – mraky serpentin s výborným asfaltem. Díky tunelu pod kopcem zde není prakticky žádný provoz.
Do Bellinzony je nekonečné klesání, až ruce bolely. V těchto končinách se domluvíte nejlépe italsky, trochu německy, s angličtinou se moc počítat nedá. St. Gotthardpass je pořádná střelba a z obou stran stojí za to. Pro milovníky pomalejšího tempa je možnost zvolit si starou původní silnici na jižní rampě, která je celá dlážděná a povahou ne příliš odlišná od Passo dello Stelvio – serpentiny kolem nohy.
V cíli naší denní cesty jsme našli roztomilý Zimmer Frei po 25 francích na hlavu ve vísce Realp. Vzhledem k ostatním je to spíše výjimka, ceny jdou tak od čtyřiceti pěti nahoru. Obecně není problém sehnat kempy pod 10 eur na hlavu.
Levněji než kdysi
Průsmyky Susten, Grimsel a Furka jsou vážně lahůdkové. Všechny leží v okolí Andermattu a spolu tvoří pěkné vyhlídkové kolečko – ke štěstí motorkáře – s relativně malým provozem. Po celé trase se jede po excelentním asfaltu. Susten (2224 m) je poměrně rychlý a s velkým převýšením. Každý si tam najde svoje, klidné úseky po svahu údolí střídají serpentiny. K nejlepším z této trojice bych přiřadil Grimsel (2165 m). Ve stoupání s převýšením 1500 m od města Innertkirchen se střídají svižné úseky a serpentiny. Hlavně je celou cestu na co koukat, i když na to si raději zastavte. Silnice nemá chybu!
Při sjezdu se během šesti terasovitých serpentin dostanete o 400 metrů níž do městečka Gletsch, odkud zase podobným způsobem vyšplháte na Furkapass (2431 m). Oba průsmyky leží v těsné blízkosti a jako zajímavost bych uvedl, že z Furkapassu se dá sledovat Grimselpass z výšky. Paráda! V serpentinách okolo Gletsche to musí každého motorkáře chytnout, zážitek z jízdy je maximální.
Byl to příjemně strávený čas se spoustou zážitků. Kdo touží po tom si pořádně zajezdit po pěkných silnicích, těžko najde lepší místo než vršky Alp. Také musím říct, že staré předsudky „ve Švýcarsku je draze“ už nejsou takovou pravdou, jak tomu bývávalo. Ceny v Čechách se v lecčems srovnaly a takováto dovolená vyjde na zhruba stejné peníze jako třeba v Chorvatsku. Například benzín zde můžete místy koupit i levněji než v Čechách (bezcelní zóna Samnaun! ), podobně to platí i o Rakousku a Itálii. Nejhůře během našich cest dopadlo v hodnocení cen Německo, za benzín 95 jsme zaplatili v přepočtu od 38 korun za litr (2008).
Největší hodnotou pro motorkáře jsou zde kromě přírodních skvostů hlavně bezvadné silnice. Štěrk v zatáčkách jsem potkal zase až zpátky doma...