Představte si váš nejoblíbenější úsek, spousta zatáček různého poloměru, malý provoz, uprostřed příjemná hospůdka… Teď si představte, že ho jedete za den desetkrát tam a zpátky. K tomu jsou kolem rozkvetlé louky a potoky pod zasněženými špičkami třítisícových vrcholků. Do zatáček je vidět, protože trávu spásají krávy, ve škarpách nerostou bezinky. Nikdy si nepřipadáte v ohrožení kvůli provozu, protože na motorkáře tu berou ohled. Zní to jako vyprávění o ráji, ale věřte, že to místo existuje.
Jezdění „po ose“ jsme vzdali už v roce 2005. Teď si asi říkáte, že ten „masňák, co to píše, je prd motorkář“, ale 600 kilometrů za den po dálnici, kdy zadní guma změní profil tak, že stojan přestává být potřeba a nedej bože, aby někdo upadl… fakt už o to nemáme zájem.
Tour čtyř jezer a pěti passů
Čtvrteční brzký ranní příjezd, pár hodin spánku a před polednem vyrážíme. Počasí je v tomto období stabilně slunečné, takže pod kombinézu stačí tričko. Buďte ale připraveni, že nejvyšší passy mají hodně přes dva tisíce metrů nad mořem, takže průjezd vyfrézovanou závějí není ani v květnu výjimkou. Sjíždíme notoricky známou cestu z Glasspassu, kde nocujeme, do Thusis a dáváme se směr Via Mala. Ohromná skalní průrva s vodopádem, kudy údajně táhl Hanibal se slony na Řím. Po pár kilometrech míjíme jezero Safner see i vesnici Splügen a pokračujeme do kavárny Passo del San Bernardino u italských hranic. Po obědě ve 2065 m.n.m. se vracíme pár kilometrů do Splügen a přes Splügenpass (2113 m.n.m) se dostáváme k Lago di monte Splüga. Za chvíli nás čeká asi nejděsivější úsek za celý prodloužený víkend – sjezd z hor do Chiavenna. Zatáčky vedou zpravidla „za roh“, otáčíte se doslova na pětníku, často projíždíte krátkým tunelem, protože na úpatí se silnice už nevešla. Klesání je tak prudké, že když zastavíte a podíváte se přes kamennou zídku, vidíte i čtyři patra silnice. Zatímco si zbytek party vychutnává italskou zmrzlinu, já navštěvuji servis na výměnu uvařené kapaliny předního Bremba na svém Monsteru. Po dvaceti kilometrech projíždíme hranice zpátky do Švýcarska, kde se už před námi zvedá Malojapass (1915 m n. m.). Jen co vyjedeme nahoru, hned zase padáme do údolí k Lago da Silvaplana a ve stejnojmenném městečku přes Julierpass (2284 m n. m.) směřujeme k domovu. Značky s obrázkem poklopené Ducati 999 říkají, že „nejsi na závodním okruhu“. Přeloženo do motorkářského jazyka „čeká vás skvělý úsek“. A nelže. Dlouhé klesání podél Marmorerasee a přes Tiefencastel do Thusis. Na závěr ten poslední výjezd – devět kilometrů, které jedete každý den dvakrát, ale nikdy vám nezevšední. Na tripmetru je 230 kilometrů, sundáváme přilepené kombinézy, roztápíme gril a večerní pohoda začíná.
Pět metrů pod Großglocknerem
Den druhý i přes včerejší pitku začíná o dost dříve než ten předchozí. Chceme si to tu pořádně užít, proto už v devět hodin znějí na Glasspassu naše motory. Prvních pár kilometrů je stejných, po kterých jsme se včera vraceli, ale v Tiefencastelu jedeme rovně podél říčky Albula vstříc dnešnímu výjezdu numero uno – Albulapass (2315 m n. m.). Silnice je o něco málo horší než včera, takže kluci na GS a Varaderech střídají vpředu RSV Mille. Cesta je zkrátka nádherná, chvílemi jedeme po silnici s kamennými svodidly vysekanými přímo do skály, jindy po otevřených loukách, míjíme i GlacierExpress – horský červený vlak. Na rovince si chci po všech těch zatáčkách užít trochu rychlosti, ale benzin hoří ještě daleko ve výfucích, a o čemkoli vyšším než čtyřce můžu jenom snít. Příliš řídký vzduch! Po pár kilometrech sjezdu jsme na předměstí St. Moritz – Monako zasazené mezi alpské štíty. Ale nepřijeli jsme sem obdivovat Maserati a Bentleye. Míříme údolím Valle di Bernina do stejnojmenného passu. Při pauze na občerstvení u vyhlídky Morteratsch slyším už z dálky dvě motorky. Dívám se směrem k železničnímu přejezdu na konci rovinky. Dva střelci na R6 nejspíš tuší, co je čeká, takže se precizně odlepují á la Balaught bridge a s kolenem na zemi mizí. Pozavíráme si navzájem brady a pokračujeme. Za Passo del Bernina leží severoitalská bezcelní zóna Livigno. Oběd s následným nákupem lihovin oproštěných od tax a podél hranic je to jen kousek do Bormia. Příštích pár kilometrů očekáváme excelentní svezení, protože jsou součástí testovacího okruhu Alpenmasters – prestižní soutěž o královnu průsmyků. Mimochodem přímo nad Bormiem je Passo dello Stelvio (2757 m n. m.). Víte, která motorka se podle něj jmenuje? Naše cesta ale vede přes Umbrailpass (2501 m n. m.) a Ofenpass (2149 m n. m.). Nesčíselně zatáček, skvělý povrch, přehlednost, je jasné, proč testy probíhají právě tady. V Cernes se modlíme, aby Flüelapass (2383 m n. m.) byl otevřený. Willi nás varoval, že minulý týden byl ještě kvůli sněhu zavřený. Máme štěstí, sice je všude plno vody z tajících závějí, ale projíždíme do Davosu, dalšího výstavního města Švýcarska vybudovaného na lyžařském průmyslu. Třicet kilometrů rychlých zatáček domů utíká jako voda. Výjezdem do Tschappiny zdoláváme dnešní šestý průsmyk.
60 motorek v balíku
V sobotu si mírně přispáváme a vyrážíme na vyjížďku s motorkáři, kteří jsou kousek od nás na srazu. Táhnou se po příšerných silnicích, dokonce projíždíme krátce po sobě tři brody a začínáme litovat, že jsme nejeli sami. Posledních pár set metrů, než dojedeme do osady Juf (2849 m n. m.). Stálo to za to. Jen pár domečků přímo pod skalami, kolem zní kravské zvonce a pod námi je nekonečné údolí Averser Tal. K obědu si dopřáváme tradiční Spetzle – nudle z bramborového těsta se slaninou a sýrem, ještě kdybychom je tak mohli zapít pivem. Cesta zpátky vede opět po silnicích, které už asi nedohledám.
Bez spěchu si přispáváme, dnes už nás žádná vyjížďka nečeká. V klidu balíme všechny věci, nakládáme biky a postupně odjíždíme. Navíc padají první kapky, takže bychom dnes asi nevyjeli. I přes kazící se počasí nikdo neodjíždí rád. Cestou se jako každý rok zastavujeme u místních farmářů nakoupit domácí sýry a teď už v hustém dešti definitivně zavíráme dveře.