Útok na Švýcarsko jsme naplánovali provést přes Linz a Salzburg, a pak jej obklíčit od východu. Já mám štěstí, že trasu vždycky plánuje a všechno kolem dovolené zařizuje manželka, a musím říct, že perfektně. Vždycky už v březnu nakoupí mapy a spousty knížek (asi na ni působí ten Měsíc knihy), všechno pečlivě nastuduje, projde dosud vyšlé cestopisy v ČMN, a pak rozplánuje celou trasu po dnech a pomalu i po hodinách, vytiskne na každý den extra mapičku s trasou a přes server www.booking.com zarezervuje ubytování. Takže já si už přijdu k hotovému, jen připravit motorku. Navíc moje žena má i úžasný smysl pro orientaci, takže na dovolené já řídím motorku, a ona řídí mě :o).
Vyrážíme!
Je nádherné ráno 16. srpna, pátek, a my vyrážíme z Prahy. Za Linzem a Salzburgem směřujeme po krásné silnici č. 178 na St. Johann, pak Kitzbühel, před Landeckem po silnici č. 180 až na hranice Švýcarska. Ubytovali jsme se v St. Moritzu, kde jsme měli naplánované tři dny. To nám přišlo vyloženě vhod, protože hned jak jsme následující den vyrazili, chytli jsme déšť a průtrž mračen a buřinu, takže toho dne jsme najeli, panečku, celých 20 km.
V úterý jsme vyrazili na Bernina Pass (2330 m), to je nádherná cesta, super hory, perfektní silnice a úžasné zatáčky. Cestou zpátky jsme si zaskočili do italského Livigna. Livigno je, jak známo, bezcelní zóna v širokém otevřeném údolí plném sjezdovek, kde neplatíte DPH ani clo ani žádné jiné spotřební daně, takže třeba benzín tu tankujete za 1 euro za litr, 2l láhev Finlandie je za 9 éček a podobně. Ale pozor, na hranicích celníci prohlížejí, až jsem se lekl, že nemáme vyplněné Celní a devizové prohlášení. Pod Berninou zastávka na úžasné výhledy na okolní ledovce.
Ze St. Moritze jsme měli ve středu odjíždět, ale vzhledem ke krásnému počasí manželka navrhla dát si ještě výlet na Maloja Pass. A to byl výborný nápad, protože Maloja Pass je úžasný zážitek, serpentiny naskládané nad sebou, fantastické výhledy, krásný asfalt. Maloja Pass ale není průsmyk v pravém smyslu slova, je to spíš velká náhorní plošina, z které si potom můžete odskočit na Julier Pass a Albula Pass.
Pod Malojou doporučuji zastavit se u překrásného jezera Segl. V příjemné místní restauraci jsme si dali oběd, a to vám musím vyprávět: když jsme tam vcházeli, tak na nás procházející číšník vybafl: „chrapf-esch-äää“. No jo, jen si říhni, pomysleli jsme si, jenže číšník se furt tak divně díval a nakonec z něj vypadlo, že ho vždycky mrzí, když mu hosti na jeho pozdrav „Ávítejtetakjakábylacestasednětesitamhlekoknuhnedjsemuvás“ ani neodpovědí. Jenže ono to fakt znělo, no podivně. Jinak jsou ale Švýcaři až překvapivě príma lidi, příjemní, nezdráhají se poradit a pomoct, ale hlavně jsou neuvěřitelně slušní – jako lidi i jako motoristi. Občas ale narazíte na echt domorodce, který vám na vaši brilantní němčinou pronesenou otázku: „Kde je nejbližší benzínka?“ ochotně poradí: „Cheere gsii gumpe-pumpe, wiiter chrocht heä chasch mea blöterle…“
Třináctka
Po obědě jsme se kousek vrátili k jezeru Silvaplana a dali se po silnici číslo 3 na Julier Pass (2284 m). Cestou nahoru samá zatáčka, spitzkehre střídají tornante, na passu malá hospůdka, kolem kravičky, oči jako srnky, na krku zvonce, prostě pohodička. S krávama tu musíte počítat všude. Jednak občas (no vlastně docela často) zanechávají na silnici vizitky, a když se jim zamane, tak se natřou na fialovo, vyloží se doprostřed silnice a tam se opalují a troufají si na jemnost. Občas mi to přišlo jako v Indii, tam jsou krávy taky posvátný…
Dolů směrem na Chur je dlouhé, asi 40 km klesání, tady si brzdy přijdou na své, ale pak jsme tu chytli náklaďák, který se nedal předjet, a to bylo protivné. V Česku žádný problém, ale ve Švýcarsku si musíte dávat velký pozor na dodržování dopravních předpisů. Policie to docela hlídá a pokutuje, a nikoli shovívavě.
Asi v polovině cesty na Chur jsme odbočili na Thusis a najeli na známou silnici č. 13 směr Bellinzona. Tady je třeba zdůraznit, že silnice č. 13 jsou vlastně dvě silnice č. 13 vedle sebe. „Nová“ třináctka je dálnice se spoustou tunelů a kamionů, a tak je lepší jet po „staré“, která vede podél Zadního Rýna, s nádhernou soutěskou Via Mala, 300 metrů hlubokým kaňonem v úžasné přírodě, který ve vás vyvolává až úctu a pokoru.
To nejlepší za Švýcarska
Přenocovali jsme v lázeňském městečku Andeer a ráno se vydali k vodopádu Roflaschlucht s úplně modrou ledovcovou vodou. Ale dnešním hlavním cílem byl San-Bernardino Pass, a pokud jde o cestování na motorce, tak toto pokládám za nejlepší část cesty. Stoupání od Splügenu je jako malé Stelvio ale s lepším asfaltem, nahoře moc pěkné posezení u malebného jezírka, kde jsme si koupili krásného bernardýna na památku (…porculánového pane Srstka, porculánového). Krásná cesta je i dolů do Bellinzony, zatáčky tu nejsou nijak náročné, a dál si to mazali do Locarna k překrásnému jezeru Maggiore.
Pátek. V plánu je Domodossola, město v Itálii, a pak zase honem zpátky do Švýcarska na Simplon Pass (2005 m) a dál na Brig. To byl plán. Jenže hned za Locarnem se nám podařilo ukázkově zakufrovat. Pozor na to, směrovky tu totiž vůbec neznačí Domodossolu, ale jen Centovali, což je údolí, kterým se na Domodossolu jede. Cesta navíc vůbec nebyla příjemná, celým údolím vede jen úzká silnice přimknutá ke skalám. Snad pod dojmem z údolí Centovali se nám nelíbila ani cesta na Simplon Pass. Samotná silnice je sice hezká, ale je hodně frekventovaná, samý pomalý kamion. Nahoře sice dobrá restaurace a pěkné výhledy, ale na motorce nic moc. Z Brigu do Vispu to byla taky samá kolona (pátek odpoledne), takže jsme byli rádi, že jsme odbočovali na Zermatt a na dvě noci se ubytovali v městečku Täsch. V sobotu motorka zůstala stát, dál už auta ani motorky nesmí, a vyrazili jsme si „Glacier Expressem“ do Zermattu a pak zubačkou až na Gornergrat ve výšce 3089 m n. m, s nádhernými výhledy na Matterhorn a více než 20 dalších čtyřtisícovek. Samotný Glacier Express je úchvatná trať se spoustou tunelů, vysokých mostů a galerií.
V neděli už zase na motorce, natáhli jsme to na Visp ve francouzském kantonu. Po 10 km vás ale cesta navede do Goppensteinu, kde se přestupuje na vlak. Auta, motorky, lidi, kola i porculánoví bernardýni. Je to docela zvláštní pocit, ukurtovat motorku a jet těch 20 km autovlakem do Kanderstegu, ale jinak to nejde, silnice přes hory nevede. Dál nás cesta vedla krásným údolím do města Spiez a k jezeru Thunersee a dál směr Interlaken, ale my odbočili na Grindelwald. To je moc krásné městečko, kde jsme se také ubytovali. Chtěli jsme jet vláčkem na nejvyšší nádraží Evropy na Jungfraujoch, ve výšce 3454 m kde je jen 60 % normálního tlaku vzduchu, ale jednak byla špatná viditelnost, a jednak za jízdné pro dva tam a zpět chtěli asi 7000 korun, tak nám ten pohled na Jungfrau v mlze nějak nestál za to.
V pondělí směřujeme zpět do Interlakenu a dále kolem jezera Brienzersee po silnici č. 11 do oblasti, kde na nás čekalo šest nejhezčích a nejznámějších švýcarských průsmyků. Motorkářský ráj! Začali jsme Susten Passem, což by byla bývala nádherná cesta, kdyby nám bylo bývalo přálo počasí. Ale zase bylo pod mrakem, respektive v téhle výšce spíš „v mraku“, a byla mizerná viditelnost. Dojeli jsme do vyhlášeného centra motorkářů, do Andermattu, a ubytovali se ve vesničce Hospental na tři noci v penzionu Egg.
V úterý bylo pořád ještě špatné počasí, chvílemi dokonce pršelo, a tak jsme vynechali průsmyky a místo toho vyrazili na náhradní výlet do městečka Altdorf a lodí po jezeře Waldstättersee.
Ve středu se trochu zlepšilo počasí, a tak i když byla pořád zima, vyrazili jsme na zlatý hřeb celé dovolené – na okruh přes průsmyky St. Gotthard, Novena, Grimsel a Furka Pass. Tenhle okruh měří jen 110 km, je fakt supr, ale musí být hezky. A to my bohužel neměli. Co naděláš….
Druhý den odjezd z Andermattu přes poslední, šestý průsmyk Oberal Pass, a dál po silnici č. 19 na Chur. Tahle silnice je jedna z nejkrásnějších ve Švýcarsku, malebné vesničky se starými, úžasně udržovanými dřevěnými domečky, zatáčky, asfalt, všechno super.
Lichtenštejnsko
Ale to jsme se už blížili k Lichtenštejnsku, evropské bizarnosti menší než třetina Prahy. A i městečko, kde jsme přenocovali, Triesenberg, je po motorkářské stránce bizarní. Triesenberg leží v hodně příkrém kopci, silnice tu mají sklon 24 %, nikde nenajdete rovinku ani na zaparkování motorky, navíc všude zákazy zastavení, a nakonec vám dají zabrat i samotné strašlivě utáhlé a příkré serpentiny, které tu jsou všude. Ubytování v apartmánech Fernsicht je sice nádherné, ale dostat se tam, to byla dřina. V pátek jsme vyrazili dolů tím šíleným padákem k Vadúzu, „hlavnímu města“ Lichtenštejnska, a pak nás už čekala jen celkem nudná cesta až do Feldkirchu na rakouských hranicích. Zpestřením bylo ale odbočení na vysokohorskou silnici Silvretta. Je to silnice č. 188 o délce asi 90 km, ale, lidi, tady jsou úplně neuvěřitelné zatáčky, fantastické výhledy, kravičky přes silnici, prostě paráda. Nejlepší úsek celé dovolené. Navíc už zase fantastické počasí.
Nabití nádhernými zážitky jsme v pohodě schroupli cestu domů, kterou jsme si ještě rozdělili na dva dny. Delší 350 km etapu ze Seefeldu do Německa jsme dali po silnici č. 11, vyhlášené „Deutsche Alpenstrasse“ kolem jezer Walchensee a Kochelsse až do Bad Tölzu. Tohle je moc hezká cesta, bývá tu ale občas provoz a kolony, hlavně v pátek odpoledne, nebo když je svátek. Tímto jsme pomalu opouštěli Alpy a přes Rosenheim pokračovali do Passau. Tady jsme dali poslední romantický večer v hotelu Wilder Mann přímo u Dunaje a 17. den naší dovolené jsme přes Strážný, Vimperk a hospodu U Loulů po 2630 najetých kilometrech dorazili do Prahy.
Draho a bezpečno
Švýcarsko je o poznání dražší než Rakousko a Itálie. Ubytování, benzín i jídlo jsou tu dražší asi o 30 až 40 %, ve Švýcarsku se navíc ani s motorkou nevyhnete dálniční známce. Dálnice se tady prolínají se silnicemi první třídy, které jsou taky na známku, a většinou se dost náročně objíždějí, pokud vůbec. A navíc jediná dálniční známka, kterou Švýcaři znají, je roční, a tahle samolepicí legrace vás přijde na 40 franků (asi 800 českých dolarů). Švýcarsko není v EU, zřejmě dobře vědí proč. Ale po návratu do Česka tu známku můžete ještě někomu udat.
Za nocleh pro dvě osoby v hotýlku dáte ve Švýcarsku od 90 do 110 franků, ale tyhle náklady jdou snížit třeba přespáváním v kempech, pokud se chcete tahat se stanem a spacáky.
Drahá jsou tu i parkoviště, která jsou ve Švýcarsku většinou všude placená, i pro motorky. Kde je nějaká restaurace nebo vyhlídka a u ní parkoviště, tam po vás chtějí jeden nebo dva franky, stejně jako za auto. Tohle lze ovšem většinou pořešit strčením motorky někam bokem, jak to dělá většina zahraničních motorkářů. Švýcarských ne, ti by si to nedovolili, navíc s průměrným švýcarským měsíčním platem přes 100 000 Kč čistého (! ) to ani moc řešit nemusejí.