Odjíždíme z Verměřovic – „Turecka“ (jak se naší vesnici již od pradávna říká) v 7:30 ráno. Jedeme po dálnicích lehce nepředpisových 110 km/h přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko (v Srbsku jsou horší dálnice i cesty). Před desátou večerní zastavujeme na konci Srbska, po 1100 km, u motelu pro tiráky. Zde přespáváme, i když v ne zrovna voňavém pokoji.
Turečtí celníci nesmlouvají
U ranního čaje domlouváme úschovu auta a vozíku. Sundáváme motorky, navěšujeme bagáž, tankujeme na první pumpě a vzhůru za dobrodružstvím. Po 50 km jsme na hranicích s Bulharskem. Před přechodem je neuvěřitelně dlouhá kolona tiráků, asi 18 km. Hned za hranicemi začínají přeháňky, navlíkáme „nepromoky“ a jsme v nich celý den.
Bulharsko propršelo. Naštěstí další dny cesty již vůbec nekáplo. Auta navečer moc nesvítí. Dálnice jak kde, cesty nic moc. Večer se ubytováváme na konci Bulharska v „hotelu“ za šest eur za osobu (na pokoji smrad z odpadu, v rohu jed na krysy). Zjišťujeme, že jsme prodřeli Plzně v plechu.
V úterý ráno dojíždíme na turecké hranice. Vše je zdlouhavé, spousta papírů, čtyřikrát kontrola. Na poslední kontrole staví Bulhary bokem a důkladně je šacují. Všichni vyhazují alkohol, cigarety apod. do popelnic. Jsme posláni k nim. Hustá atmosféra, asi vyházíme konzervy a piva. Turek jde k nám a nese papíry. Něco zamumlá a ukazuje, ať jedem. Uf, to jsme si oddychli.
V Istanbulu potřebujete klakson
Pokračujeme dál po dálnici na Istanbul, hodně fouká vítr. V Edirné zastavujeme na pár foteček mešit a neuniká nám chaotická doprava ve městě. Potkáváme dva české kamióny, troubíme, blikáme, taky asi moc Čechů nepotkávají. Odpoledne přijíždíme do Istanbulu. Jeden troubí přes druhého, blinkry jsou zbytečné. Auta se cpou mezi sebe a ze tří pruhů je rázem pět. Při studování mapy při jízdě jsem políbil autobus zezadu, ale ustál jsem to. Předjíždí nás jeden turecký "bigař", to jsme nečekali.
Parkujeme v centru před hotelem a jdeme na průzkum. Po ulicích jsou vidět čističi bot a jim podobní. Potkáváme osoby s tácky s čajíčky – dáte si čaj, po vypití šálek odložíte třeba na zem a on to později sebere při další obchůzce. V uličkách se hodně zboží i odpadky převážejí na velkých rudlech ve velkých pytlích. Na všech věžičkách mešit mají repráky a občas spustí modlitby. Takhle to funguje v celé zemi. Jdeme kouknout na slavnou Modrou mešitu, ale je zavřená. Vlezli jsme taky do historické čtvrti, kde jsou samé čtyřnohé kočky, ale dost nahusto. Z internetové kavárny posíláme domů první zprávy. Večer koukáme na Beverly Hills v turečtině.
Druhý den směřujeme chaosem na most mezi Evropou a Asií. Na konci mostu chceme udělat foto, ale hned na nás jde strážník, že nesmíme fotit a vykazuje nás. Po 200 metrech fotíme most z jiného příčného mostu nad silnicí, tam to nikomu nevadí. Poplatek za přejezd je 3 YTL (50 Kč) za jednoho.
Travertinová krása
Míříme přes Shakyru a stáčíme se na jih. Pomalu vjíždíme do krásných hor, pěkné serpentiny jsou většinou ve třech pruzích.. Silnice jsou lepší, než jsme čekali, a pěkně to odsejpá. Za zmínku stojí staré, silně přetížené náklaďáky ve špatném stavu. STK tady nevedou a černý dým z výfuku není nic neobvyklého. Při jednom stoupání před zatáčkou jeden náklaďák předjíždí druhýho zprava po šotolině, třetí přes dvojitou čáru zleva, náhle čtvrtý shora, nějakým zázrakem se vešli... Nocujeme v horách ve stanu u jezera před Kutahya, zrána je docela kosa.
Ve čtvrtek pokračujeme jižně na Pamukkale, zastavujeme u prvních řeckých památek (římské jsou na jihu země). Opět projíždíme celý den horami, při sjezdu do jedné nížiny najíždíme na rovinku asi 18 km dlouhou. V Pamukkale nás odchytává skútrista a neodbytně nás vede do svého hotelu, kde Láďa ukecal super cenu na dvě noci. Pamukkale znamená v překladu bavlněný hrad, to kvůli ohromným travertinovým terasám. Ze země vyvěrá horká voda obsahující oxid uhličitý, který vytěká, a vápenec, který se naopak usadí, a vzniká taková tvrdá křída, travertin. Navečer se na něj jdeme kouknout, fotíme, lezeme všude, i když posléze zjišťujeme, že se tam nesmí chodit.
Ráno se na travertin vracíme a navštěvujeme i další památky, brouzdáme teplou vodou, která vyvěrá ze země, prostě pohoda. Koupele mají léčivé účinky na spoustu chorob. Celý den je pařák a nakonec jsme jako raci. Večer objíždíme památky na Bigách i uvnitř areálu.
V sobotu opouštíme Pamukkale. Jedeme po vedlejších silnicích, je víkend a Turci vysedávají venku před hospodami. Projíždíme kolem vojenského prostoru do Efesu. Tam zase prolézáme památky, je jich tu hodně. Začíná být těch kamenů už dost. Naštěstí jsme za chvíli konečně u moře.
Trója zklamala
Druhý den jedeme do Izmiru. Ve městě se ptáme na cestu policistů a ti nás posílají nejjednodušší trasou – po pěší zóně. Prostě jinej kraj, jinej mrav. Před obědem se ubytujeme v hotelu. Po klasickém obědu z konzervy jdeme do města. Brouzdáme ulicemi, i těmi bočními. Ty jsou hrozné –nepořádek, špína, skupinka mladíků nám nabízí hašiš. Kdyby na nás tady někdo skočil, je po nás. Navštěvujeme internetovou kavárnu, kde jsem si sedl pod klimatizaci. Naštěstí vypnuli proud a všechno kleklo, jinak by ze mě snad byl rampouch, ale stejně jsem z toho nastydl.
Ráno opouštíme Izmir směrem na sever podél moře. Je tu opět pěkné pohoří. U jedné vyhlídky za námi zastavil autobus a průvodce nás hned oslovuje. Po chvilce povídání zjišťujeme, že žil nějaký čas v Praze. Sjíždíme dolů do vesnice, kde nás odchytává naháněč a po domluvě zůstáváme v penzionu. Večer ochutnáváme místní plody, něco jako malé jablko s peckou. Bylo to dobré.
Druhý den pokračujeme podél pobřeží zajímavým pohořím a zastavujeme až v Tróji. Projíždíme turnikety a navštěvujeme tohle bájné město. Kromě velkého dřevěného trojského koně nás to ale zklamalo, celkem nic k vidění. Na silnicích teče asfalt. Nechápu, jak to dělají v sezoně, kdy je ještě tepleji.
Lepší vyrazit před sezonou
Míříme domů. V přístavu Canakkale sháníme turecké suvenýry, ale marně. Platíme 3,5 YTL (60 Kč) a naloďujeme se na loď z Asie do Evropy. Plujeme průplavem Dardanely asi půl hodiny, pá pá Asie. Večer spíme na palouku mezi bobky koz a vedle dělají nějaký ropovod.
Ráno nás vítá želva a směřujeme na Řecko. Na hranicích kupujeme trička Turkei a opět nás čeká důležitost celníků. Čtyřikrát kontrola plus papíry. To v Řecku je to pohoda, koukne do pasu a ahoj. Cestou po Řecku vidíme římské památky a směrovky na ně, ale nezastavujeme, bylo toho už dost.
Po pár desítkách kilometrů narazíme na pláž. Teplota moře docela ujde, jen turisti nikde. Hoteliéři myjí lehátka, staví slunečníky a připravují vše na sezonu. Naposledy si užíváme pěkný pařák a pokračujeme po dálnici někam do hor. Tam serpentinami stoupáme až na hranice s Bulharskem, kde je prázdno. Celníci se nudí, a tak se vyptávají na cestu a kontrolují čísla rámů. V Bulharsku platíme dvě eura za dezinfekci – projetí kaluží s chlórem! Jedeme v horách a nocujeme v lyžařském centru.
V pátek vyrážíme výjimečně brzo ráno. V půlce Bulharska se začíná ochlazovat. Po obědě překračujeme hranice do Srbska a po chvíli přijíždíme do hostince s naším autem. Hurá, je tu! Jdeme poutat motorky a platíme 10 éček za parkovné. Chceme ještě dnes ujet pár stovek kilometrů, někde přespat a zítra dorazit v pozdní odpoledne domů.
Srbové mají nejdražší poplatky za dálnice a cestou zpět jsou ještě dražší. Přitom silnice jsou tady nejhorší. Po 22. hodině měníme plán a rozhodujeme se jet domů non-stop. V našem „Turecku“ jsme v 5:30 ráno. Dohromady jsme najeli autem 2200 km a na motorkách 4000 km.