Slovensko projíždíme rychle a ve Vyšném Nemeckém se setkáváme s našimi přáteli na BMW. Předjíždíme kolonu aut, odbavení probíhá celkem rychle a už jsme na Ukrajině v obležení veksláků. Jejich kurs je ale značně nevýhodný (v r. 2006 - pozn. red.). V nedalekém Užgorodu je otevřeno několik směnáren a nejbližší je u druhé benzinové pumpy. Je otevřena i o víkendu.
Tankujeme levný benzin a přes Mukačevo, s nádherným středověkým hradem Palanok vypínajícím se nad městem, přejíždíme přes řeku Latoricu a jedeme podél rumunských hranic. Zastavuje se v městečku Solotvina, ve kterém jsou nejen staré solné doly, ale hlavně lázně s jezírky plnými slané vody.
Přes hory do rovin
V Rachivu začíná cesta stoupat do Karpat. Vede podél železniční trati, a tak se zastavujeme na nádraží v Jasině. Zde byla za první republiky nejvýchodnější železniční zastávka v Československu. V okolí těchto měst se zvedají nejvyšší vrcholy Karpat s několika přírodními rezervacemi a začíná zde oblast obydlená národem Huculů. Jejím centrem je Jaremča, v současnosti město plné kýčovitých tržišť. V okolních vesnicích ukrytých v pohoří Černohora je ale i dnes možné nahlédnout do života tohoto národa v jeho původní podobě.
Cesta z Ivano-Frankovska prochází krajinou plnou dřevěnic a pasoucích se stád krav a koní. Na okolních kopcích jsou pozůstatky světových válek v podobě vojenských hřbitovů a několika památníků.
Opouštíme Karpaty a před námi se rozprostírá nekonečná rovina kraje Podila. Chmelnickij je hlavním městem této oblasti, ale je v podstatě jen dopravním uzlem. Za své jméno vděčí kozáckému veliteli Chmelnickému, do roku 1954 neslo jméno Proskurov.
Mezi nekonečnými lány a za vydatného deště přijíždíme do Umaně, města rozloženého na stranách údolí s nádherným parkem Sofiivka. V dobách, kdy carské Rusko trpělo méněcenností vůči Francii, se říkalo, že není o nic horší než Versailles. Naštěstí přestává pršet, a tak navštěvujeme umělou jeskyni, jezírka a procházíme se i kolem nádherně upravených záhonů a stromořadí.
Tento park začal stavět v roce 1798 hrabě Potocký pro svou novomanželku, krasavici Sofii, původem z Řecka. Tu původně vykoupil z otroctví jeden polský vojenský velitel. Když Sofie poznala hraběte Potockého, už měla se svým manželem dvě děti. Rodinu opustila a hrabě pro ni začal stavět park, ale ona si začala s jeho synem. Hrabě žalem zemřel a Sofii dodnes místní považují za čarodějku. Toto tvrzení podpořilo i zvláštní zemětřesení, které posunulo pouze její hrob mimo zdi hřbitova.
Průmysl, doly a hranice
Kolem řeky Doněc je soustředěn hlavní těžký průmysl Ukrajiny a převažují zde Rusové. Vše se zde točí kolem uhlí a je to viditelné na každém kroku. Malebné říčky protínající zbytky lesů jsou zakončeny těžebními šachtami a haldami hlušiny. Celá oblast byla až do 19. století neobydlená a města se zde začala stavět až v této době. Proto zde nejsou žádné památky a jedinou pamětihodností jsou staré těžební komplexy a muzeum hornictví.
Zase už nás mnoho kilometrů provází déšť, a tak nám krátká přestávka v Doněcku přijde vhod. Nacházíme lidovou socialistickou jídelnu na autobusovém nádraží a očekáváme chutné a levné jídlo. Levné bylo, ale chutné rozhodně ne, tak odporný oběd jsme ještě nikdy neměli.
Za městem začíná zase pršet a my spěcháme na hranice s Ruskem. Hlavní tah na Rusko je pěkný a i za deště cesta ubíhá rychle. Za městem Krasnodon přijíždíme k hraničnímu přechodu. Vybíráme nejlevnější povinné pojištění do Ruska, takzvanou strachovku. Všude ji ale mají stejně drahou, a tak nakonec dáváme 18 eur a stojíme před závorou. Za deště se celníkovi moc nechce ven a nechává nás chvilku moknout. Již pod střechou začínáme vyřizovat ověření víza, opis TP a jeho elektronickou registraci za 150 rublů. Ty ale nemáme, směnárna tu není, ale to celníky nezajímá. Nakonec je musíme umluvit, aby si vzali dolary. V Rusku dolary, na rozdíl od dřívějších časů, už asi nikdo nechce. Vyřizování trvá několik hodin a mezitím přestává pršet. Hned za prvním ruským městem Doněck hledáme kempovací místo, ale rozbahněné polní cesty nám neumožňují zajet příliš daleko. Jet s předním kolem, které se netočí, jde velmi špatně!
Oprava
Ráno si při balení všímáme, že na BMW je prasklý rám. Mají to na svědomí předešlé jámy. Pomalu jedeme zpátky do města a hledáme servis. V centru ho najdeme a po krátkém vysvětlování, co vlastně chceme, se pouštíme do opravy. Z kusu neforemné pásoviny vzniká požadovaný nosník rámu. Mechanik sice někdy používá místní styl „co nejde malou silou, jde ještě větší silou“ - a musí být trochu krocen, ale jinak mu to jde docela od ruky. Když už se vše jenom dolaďuje, jdeme se projít po nedalekém tržišti. Oprava nám zabrala celé dopoledne. Ale hlavně že je všechno v pořádku a my můžeme vyrazit směrem na Volgograd.
K Volze
Cesty jsou rázem pěkné a my míříme stále na východ nekonečnými lány a pastvinami. Měst na této trase příliš není a na malé občerstvení se zastavujeme jenom u několika kafíren podél cesty. Ceny jsou o poznání vyšší než na Ukrajině, alespoň že benzín vychází levněji. Stojí už 18 rublů a my nostalgicky vzpomínáme na doby, kdy stál šest.
Řeku Don přejíždíme po mostě a na jeho konci nás zastavuje policie. Chtějí nás jen pozdravit a poradit, ať se vrátíme zpět na druhý břeh ke studánce pro vodu. Voda je opravdu výborná a od pramene je nádherný pohled na řeku a okolí. Nocujeme u nádherně čisté řeky Čir.
Do Volgogradu je to už jen kousek, tam přijíždíme kolem poledne. Je tu vedro a hustý provoz, ale to vše je vykoupeno nádhernými ženami, které snad nikde jinde v takové koncentraci nejde spatřit. Jde tu skoro o život, když se v hustém provozu nevěnujeme řízení!
Volgograd je známý hlavně svou pohnutou historií z 2. světové války. Obrovská socha „Matka Rus“ je dominantou města. Pro běžný život je ale nejdůležitější ropa, které je v okolí dostatek a z níž město žije.
„Velké štěstí“
Opouštíme Volgograd podél toku řeky, zelená krajina se pomalu mění ve step a silnice míří rovně za obzor. Zmizela i osobní auta a silnicí projíždějí jenom náklaďáky. V několika málo vesnicích často stojí policejní hlídka, která měří rychlost. Často nás zastavují, ne kvůli překročení rychlosti, jen si chtějí popovídat.
Řeka vytváří impozantní údolí se strmými břehy, kolem kterých se pasou stáda krav. Jen výjimečně je možné spatřit rybářskou loď, i když podél cest nabízejí sušené nebo uzené ryby. Zjišťujeme ale jednu hodně nepříjemnou věc – i při tom nejkratším zastavení se na nás vrhají hejna mušek. Lezou úplně všude, do očí, do nosu, repelent na ně nezabírá, ani silný vítr je neodvane, a tak jsme z toho docela šílení. Ve vesnici se ptáme, co to má být, a dostává se nám vysvětlení, že máme „velké štěstí“, protože tyto mušky tu jsou jenom 20 dní v roce.
U Kazachstánu
Přes impozantní most přejíždíme Volžsko-donský kanál vybudovaný ve třicátých letech 20. století. Spojil Kaspické moře s oceánem a i dnes je hojně používaný. O velikosti plavidel, která tudy mohou proplouvat, svědčí obrovské mosty klenoucí se nad kanálem. Za jedním z nich jsme zastaveni a podrobeni důkladné kontrole policií. Čečensko je prý blízko, a tak je třeba obezřetnosti. Nedaleko odsud, v Elistě, je největší buddhistický chrám v Evropě. Nás ale tlačí čas a musíme směřovat do Astrachanu.
Do města přijíždíme brzo ráno a navíc v sobotu, takže plánovaná výměna peněz není možná. Bloudíme a hledáme cestu ke kazašským hranicím. Zastavuje u nás místní auto a po krátkém rozhovoru nám jeho řidič dává podrobnou mapu města a okolí, takže zabloudit už prostě nemůžeme.
Město vzniklo až v 17. století v deltě Volhy a sloužilo jako základna pro plavby po Kaspiku a jako vojenská základna. Centrum tvoří kreml a velké náměstí. Na náměstí nesmí chybět hotel a všudypřítomné herny, kterých je v Rusku nespočet. Deltu Volhy překonáváme po několika stabilních mostech, ale poslední úsek na „trajektu“ – pontonu, ke kterému je přivázána loď. Zde již stojí kolona aut a my jsme na hranicích s Kazachstánem. O něm zase až jindy.