Valentino Rossi zapsal dvoustovku

Byl začátek roku 1996 a do nové sezony startoval i teprve sedmnáctiletý Ital Valentino Rossi. Již při svém debutu v malajsijském Shah Alamu dojíždí na vynikajícím 6. místě. Na rozdíl od jiných jezdců však tento mladík není již v motocyklovém sportu žádnou neznámou. Již tři roky totiž jezdí za podpory továrny Aprilia, která mu samozřejmě i hned při vstupu do Grand Prix poskytla svou nejlepší techniku i nejlepší techniky. Mladý a neustále se smějící Rossi se jí za to odvděčil ještě téhož roku, kdy na rakouském A1-Ringu dojel třetí, či ještě lépe v Brně, kde zaznamenal své první vítězství. Bylo to při jeho teprve jedenáctém startu v Grand Prix 125, kdy si navíc připsal i první vítězství v kvalifikaci.

V roce 1997 zahájil sezonu vítězstvím na Shah Alamu (ve svém 16. startu v GP) a tím se i poprvé v kariéře ujal vedení v celkové klasifikaci některé ze tříd GP. Další velký milník zaznamenává osmnáctiletý Rossi opět u nás v Brně, kam přijel ke svému 27. závodu Grand Prix kariéry. Rossi končí třetí a na znamení již jistého titulu Mistra světa objíždí Masarykův okruh s obrovskou jedničkou na zádech. O dva závody později vyhrává v Sentulu, čímž jako první jezdec historie třídy 125 získává jedenácté vítězství v jedné sezoně.

Rok 1998 přináší debut ve třídě 250, ale i první zklamání v této třídě, když hned na úvod Rossiho zastaví mechanický problém jeho Aprilie. Na první bednu čeká Rossi ještě další dva závody, až dokáže v Jerezu dojet na třetím místě. První vítězství ve třídě 250 přichází při jeho 37. závodě celkové kariéry Grand Prix. Ten se jede v nizozemském Assenu a Rossi se stává třetím nejmladším vítězem závodu Grand Prix této třídy, když mladší při oslavě vítězství byli ve své době pouze Alan Carter a Johnny Cecotto. Největším bodem jeho kariéry ve čtvrtlitrech je pravděpodobně závod v brazilském Riu v roce 1999. Dvacetiletý Rossi zde získává nejen deváté vítězství v sezoně, ale především i světový titul této třídy, po jehož zisku může spokojeně přestoupit do nejsilnější kategorie MotoGP, tehdy ještě s názvem 500 cm3. Je důležité připomenout, že toto vítězství Rossi dosáhl při svém 59. startu v některém ze závodů GP a stal se tak v té době nejmladším mistrem světa třídy 250 cm3.

Rossiho sláva neustále strmě stoupá. V roce 2000 zažívá náročný debut v nejprestižnější třídě. V zahajovacím závodě sezony, který se jede v jihoafrickém Welkomu, nejprve dosáhne na nejrychlejší kolo závodu, ale poté končí v kotrmelcích. Hovoří se o tom, že silný motocykl nedokáže zvládnout. Přichází evropské závody a s nimi i Jerez de la Frontera, kde Rossi nastupuje ke svému 64. závodu v GP. Ten nakonec končí na třetím místě a získává tak první stupně vítězů v této kategorii. První vítězství na sebe nechá počkat ještě dalších pět závodů a jako své místo si toto vítězství vybralo britský Donington. Důležité vítězství přichází při prvním závodě roku 2001. Po radosti v japonské Suzuce se totiž nejen zapisuje jako jezdec, jenž vyhrál pro Hondu pětistý závod Grand Prix, ale i poprvé v kariéře se dostává na absolutní čelo celkové klasifikace nejprestižnější třídy. Ještě v roce 2001 zaznamená dva velmi hodně zářící body jeho kariéry. Při svém 90. závodě kariéry, jenž absolvuje na australském Phillip Islandu, totiž Rossi vyhraje a stane se tak mistrem světa třídy 500 cm3. Je teprve druhým jezdcem historie, kterému se podařilo získat titul ve třídě 125, 250 i 500 cm3. Druhý zářící bod přijde o dva další závody později, kdy Rossi vyhraje svůj jedenáctý závod této sezony. V brazilském Riu se navíc zapíše do historie Grand Prix jako jezdec, který vyhrál absolutně poslední závod tolik slavné třídy 500 cm3.

Rok 2002 zahajuje novou éru Grand Prix, poprvé v historii se jede nová třída s názvem MotoGP. Takový okamžik si samozřejmě Rossi nenechá ujít a na okruhu Suzuka se stává prvním vítězem této třídy. Na konci náročné sezony přijíždí Rossi opět do oblíbeného a pro něj tak úspěšného Ria, kde se raduje ze zisku prvního titulu třídy MotoGP. Je to v jeho 104. závodě Grand Prix.

Vítězství v té době s absolutně nejlepší technikou v podobě Hondy RC 211V přicházejí jak na běžícím pásu. Rossi jezdí jako stroj řízený tím nejšpičkovějším procesorem. Jeho jízda prakticky nezná chyby, soupeře drtí jednoho po druhém neskutečným atakem v prvních, či posledních kolech. Někdy se jeho nadvláda zdá až neskutečná. Další titul získává v roce 2003, raduje se z něj při své 122. Velké ceně, kterou absolvuje v malajsijském Sepangu. Jedno z vrcholných představení té doby Rossi předvádí na okruhu Phillip Island v Austrálii. Během závodu MotoGP není zřejmě stoprocentně koncentrován a při předjíždění přehlíží mávání žlutou vlajkou. Pravidla v té době říkají, že za tento prohřešek bude jezdci v cíli připočteno k jeho času 10 sekund penalizace. Na boxové zdi se tato zpráva objevuje pomocí tabule signalizující Rossimu jeho trest. Valentino reaguje po svém, prostě jen trochu přidá a nejenže si těch 10 sekund nad druhým jezdcem najede, ale aby řeč nestála, přidá k tomu ještě dalších pět! Po tomto závodě přichází konec sezony ve španělské Valencii. Zde se Rossi loučí s továrnou Honda a loučení je to jak jinak než vítězné.

Rok 2004 znamená pro nyní již aktivní legendu Valentina Rossiho velký zlom v jeho kariéře. Po letech v sedle toho nejlepšího materiálu, kdy byl zásoben nejprve špičkovou technikou italské Aprilie a poté japonské Hondy, dostává do svých rukou matroš od Yamahy. Většina lidí si myslí, že přijde konec legendy, ale najdou se i tací, co věří v to, že přechod k Yamaze bude jen záležitostí, za jak dlouho z něj a jeho motocyklu bude opět nepřekonatelné monstrum. Já sám jsem v zimě roku 2003 hovořil pro časopis Motocykl na téma prvního závodu Rossiho s Yamahou a již tehdy jsem předpovídal, že Rossi vyhraje již svůj první závod s tímto japonským zbožím. Tak se i stalo a Valentino Rossi slavil vítězství při svém debutu s Yamahou YZR M1 v jihoafrickém Welkomu. Byl to jeho již 125. závod kariéry a především to byla i jeho 23. bedna třídy MotoGP v jedné řadě, což je jen těžko překonatelný rekordní záznam. První rok s Yamahou přinesl světlé i tmavé okamžiky, vítězství střídala zklamání, nicméně na konci roku se mohl Valentino Rossi opět radovat ze zisku světového titulu.

Přichází rok 2005 a s ním se vrací nadvláda jména Valentina Rossiho. Jeho dominance je tak velká, že další titul mistra světa získává při svém 153. závodě Grand Prix, který absolvuje v malajském Sepangu, tedy čtyři závody před koncem aktuální sezony. Je to pro něj titul označený číslicí sedm, ale pátý v nejprestižnější třídě a navíc v jedné řadě, což před ním dokázali pouze legendy v podobě Micka Doohana a Giacoma Agostiniho.

Rok 2006 přináší mnoho problémů, z nichž vyčnívají ty technické. Rossi dokáže vítězit i s přehledem jezdit na bedně, ale také často stojí opřený o svodidla, kam ho poslala jeho v té době nespolehlivá technika. Rok se nedaří dle jeho představ, ale i tak je po závodě v Estorilu cesta k titulu otevřená. Tam totiž vedoucí jezdec celkového pořadí Nicky Hayden padá po kontaktu s týmovým kolegou Pedrosou. Rossi se dostává do čela celkové klasifikace a když nic jiného, tak v posledním závodě mu stačí jen porazit Nickyho Haydena, či těsně dojet za ním. Pokud Američan nevyhraje, může si na něj Rossi dovolit i luxus ztráty několika pozic. To se ovšem nepodaří, když snad bůh zasáhne a změní „americký sen“ v realitu. Rossi při svém 174. závodě kariéry havaruje a opět tak misku vah v souboji o titul nechá přehoupnout na Američanovu stranu.

Rok 2007 máme všichni v dobré paměti, nadvláda silné Ducati a skvělé práce Casey Stonera, jehož hodinová přesnost a absolutní absence chyb dává vzpomenout na Rossiho „Honda“ dobu, nedovoluje mnoho atakování. Rossi v konečném sumáři sezony zapisuje třetí místo celkové klasifikace, ale i čtyři vítězství a celkem osm pódií. Není to ovšem nic platné, když k tomu zapisuje jednu trojku, či šestku, ale především tři nuly. Motocyklovým světem se začíná ozývat, že se díváme na odchod legendy, že začínáme dobu „po Rossim“.

Jenže přichází letošní sezona a s ní i nový stroj Yamaha YZR M1, který dodává Rossimu jeho ztracenou důvěru. Opět se dostává na nejvyšší příčky, opět začíná lámat bariéry a bořit rekordy. V Jerezu startuje ve své 194. Grand Prix a dojíždí druhý. Stává se tak prvním jezdcem historie Grand Prix, který dokázal v nejprestižnější třídě získat 100 umístění na stupních pro vítěze. O další tři závody později vítězí ve francouzském Le Mans a nejenže se tak po dlouhé době opět stává vedoucím jezdcem průběžné klasifikace závodu mistrovství světa, ale především po devadesáté vítězí v některém ze závodu Grand Prix, čímž v historických tabulkách vyrovnává krok s druhým Angelem Nietem. Před ním je tak již pouze legenda největší, legenda jménem Giacomo Agostini!