Po napínavé cestě (auto bez technický, papíry zapomenutý doma, řidič se zbytkáčem a cestou ještě prasklé sklo od kamínku) jsme zdárně dorazili na místo testování, do Štikovské rokle v Nové Pace. Tam už na nás čekala bandaska s teplým čajem, borůvkový koláč a hlavně tři úplně nové Bety: čtyřdobé RR 400 a 450, a hlavně dvoudobá 300 2T.
Jen pro osvěžení vám připomenu, co je na nich nového. U čtyřtaktů doznaly drobných změn tlumiče ve prospěch ovladatelnosti a plynulosti jízdy, nový je kabát, a motorky prošly odtučňovací kúrou, díky které se dostaly mezi nejlehčí stroje ve třídě. Nové dvoutakty jsou výsledkem dvouletého vývoje. Chrommolybdenové rámy mají pozměněnou geometrii optimalizovanou pro dvoutakt, zbrusu nový vlastní motor má startér neobvykle umístěný pod motorem a jeho válec svírá se zemí přesně pravý úhel, což snižuje tření ve válci a centralizuje hmotnost. Díky tomu ji mají 2T modely perfektně rozloženou, 50:54 kg ve prospěch zadního kola.
Jede i brzdí
První dojem: dvoudobá Beta myslí i na jezdce menšího vzrůstu. Sedlo je o cca 30mm níž než u konkurenčních KTM a Gas Gasů, také zdvih tlumičů je o cca 10 mm menší, nižší je i světlá výška. Chytám řídítka do pazour a rozjíždím se. Bože, jak já miluju tyhle široký řídidla! Automaticky vás nutí sedět správně, s lokty nahoru, a díky jejich šířce se motorka úžasně ovládá.
Vletím na trať a ve vyšších otáčkách přichází ona typická třístovková choroba – vibrace. Ale řeknu to takhle: motor je prostě rváč a svoji agresi přenáší nejen na zadní kolo, ale i do stupaček. Na obranu tříkil: ještě žádného majitele tříkila jsem neslyšel, že by si na vibrace stěžoval. Je to spíš o zvyku.
Na delší rovince jsem dvoudobý motor trochu potrápil – byl jsem zvědavý, kolik síly v sobě má. Ale byl ještě syrový a k tomu hrozná zima, a to zřejmě ovlivnilo zátah odspodu, který nebyl takový jako u konkurence. Ale o to víc to Beta rozbalila nahoře. Tříkilo jsem rozhulákal jako ječící podsvinče, ale pak se musel začít starat, co s tou rychle se blížící zatáčkou. Vzal jsem za brzdy a byl jsem naprosto okouzlen tou zadní. Beta má vzadu větší kotouč než většina ostatních endur, a v kombinaci s jednopístkem Nissin přesně vím, co zadní kolo dělá a kolik síly mám ještě na pedál poslat. Takový cit jsem snad v žádné brzdě neměl.
Kouzlo je ve váze
Sklápím tedy motorku a cítím, že je něco jinak než u ostatních motorek. RR má totiž nádrž divně vystouplou na místě kolen, což vám zpočátku bude možná připadat trochu nezvyklé, ale opravdu jen ze začátku, není to nic nepřekousnutelného. Když jsme u té nádrže, tak mi u ní přijde trochu nešťastně umístěný i palivový kohout, který je dost „na ráně“. Blbě to zahodit na ostrých šutrech by mohl znamenat rychlý konec vyjížďky či závodu. On ale koneckonců může nastat rychlý konec i kvůli malé, pouze osmilitrové nádrži.
Štikovská trať byla místy už dost rozbitá a o terénní nerovnosti nebyla nouze. To znamenalo ráj pro podvozky. Na roletkách bylo endurko jako doma, a také výmoly, kořeny, díry a strouhy mimo trať zvládala Beta na jedničku. Slabší stránkou jsou dopady na „placku“, tam Beta vyloženě trpěla – všude na dorazech. Ovšem krosová trať je extrém, enduro je přece od toho, aby vás bez únavy a vymlácených zubů dovezlo třeba 200 km terénem.
Velké kouzlo tříkila je v jeho váze. Nejvíc to poznáte při přechodu ze 450. Ve vzduchu si s ním děláte prakticky vše, co chcete, a do kolejí vlastně ani nepotřebuje řídit – skládá se tam úplně samo.
Čtyřtakty
Ze čtyřipade mám smíšené pocity. Před dvěma lety jsem testoval tenkrát novou Betu 450, a poznatek, co mi utkvěl v hlavě, byl, že Beta je závodní náčiní a jede prostě moc. Na téhle 2013 jsem tenhle pocit neměl, ba mi to přišlo, že na ní jedu trochu jako na své 250, kterou držím do nesmyslných otáček. Motoru se nejvíc líbí nižší a střední otáčky, pro lepší vršek by to asi chtělo dobrý laďák.
Čtyřkilo, to je ovšem suprová motorka, na tuhle trať přímo ideální. Bohužel ale nebyla možnost zkusit nějaký výjezd, jestli třeba v půlce nedojde čtyřkilu dech, protože přeci jenom výkon čtyřipade nemá.
Z dílenského zpracování Bet moje strojařské srdíčko zaplesalo: materiálově i funkčně je to fakt promyšlený stroj, přístup ke vzduchovému filtru jedním stiskem tlačítka, vyjímatelné kryty chladičů, co nejméně elektroniky, prostě pecka.
Viděli jsme i solidní test bytelnosti Betek. Jen lehce nastíním: plyn – lavice – dopad na hranu – výstup na tučňáka – tři kotrmelce až pod kopec, a to vše přímo před našima očima. A Beta vyvázla třeba jen s ohnutým imbusem na klemách řídítek a rozbitým řídítkovým přepínačem. Podle mě impozantní výsledek crash testu!