Přišla z čistého nebe. Uprostřed sezony, v čase, kdy se všichni těšili z novinek a pomalu se v kuloárech začínalo šuškat o produktech roku 2010. V roce 2003 se takto představila světu i první Aprilia Tuono 1000 a jak se zdá, toto období přálo kvalitě.
Z Japonska do Evropy
V Japonsku bylo v roce 2009 stále velké množství modelů, které měly potenciál k uchycení na evropském trhu. Jednou takovou japonskou modifikací bylo i VTR250. Véčkový čtvrtlitr, který jezdí za korunu padesát na kilometr.
Tahle motorka je sakra podobná italským motorkám. K tomuto faktu přispívá hlavně příhradový rám. „Je to okopírovaný Monster,“ ozývá se z hlubin internetu, ale byť je VTR Ducatkám poměrně podobná, bylo by hrubou chybou ji nazývat plagiátem. Na krásný rám však již nenavazuje obdobně krásná kyvná vidlice. Ta je z obyčejného ocelového profilu, ale to je tak nějak ve třídě běžné.
Moderní srdce
Dva stopětadvacítkové, čtyřventilové, vodou chlazené válce, svírající úhel 90?° a plněné vstřikovací jednotkou PGM-FI, jak je u Hondy zvykem, to jsou základní specifikace agregátu čtvrtlitrové VTR, jejíž 2,4litrová olejová vana je na ráně takovým způsobem, že vypadá, že musí být zákonitě dříve nebo později o něco proražena. Samotný motor dělá 70 % celkového vzhledu motocyklu a i takto vytrčená vana olejové náplně dotváří linky VTR.
Za řídítky
Kluci v redakci, starší a vyježdění, kteří se na VTR svezli, hrnuli na motorku samou chválu. Hezky to jede, parádně brzdí, pohodlnej posaz apod. Prostě to, co lze říci o každé Hondě. Můj pohled na věc byl trochu jiný a stejně tak i jiných adolescentů, kteří měli možnost vétéero zkusit. Možná je to mojí rozjančeností, ale posaz na VTR mě dost svazuje. Řídítka jsou podle mě zbytečně vysoko a hodně úzká. Nejenže vám drží ruce blízko u sebe a tím omezují hybnost, ale jsou i blízko u těla. Vzhledem k poměrně sportovnímu zalomení nohou ve stupačkách mi tato poloha vážně nevyhovovala. Pokud mám mít takto zalomené nohy, pošlu řídítka níž a více dopředu do stylu café raceru, ke kterým by se VTR dalo určitě také zařadit, ale má-li se jednat o motorku pro každý den, chci mít nohy uvolněné (viz například YBR).
Podvozek
Jednoznačně komfortně měkký. S motorkou se nemusíte bát vlítnout do zatáčky plné nerovností, vlastně ani nebudete vědět, že po nich jedete. Při první jízdě jsem si na zpomalovacím prahu velkolepě stoupl do stupaček a připravil se na lehký skok. Kde nic, tu nic, vlastně jsem ani nevěděl, že tam nějaký práh byl. A přesně takhle se VTR chová všude.
Přední vidlice má na levé straně připravený třmen pro druhý brzdič (unifikace dílů…), ale záhy zjistíte, že přední dvoupístkový Nissin brzdí opravdu bravurně. Vlastně skoro až moc kousavě na jízdu městem, kterou nepodpoří ani počáteční plynová „cukatůra“ při malé rychlosti.
Fofrník
Jenže ono to ani s těmi brzdami není jen tak. Kdo by totiž zařadil VTR do šuplíku „pomalé“, zachyboval by. Tenhle čtvrtlitr ukáže na tacháku v maximu i 160 km/h, ale popravdě při téhle rychlosti už budík hodně přeměřuje. Sto čtyřicet tam ale máte hned, a pak jste na dálnici rádi, když ta brzda brzdí tak, jak brzdí.
Na tuhle rychlost ale musíte motorku hodně točit. Průběh výkonu není typicky dvouválcový. Ze začátku to docela jede, pak na šesti tisících klasické úmrtí (že by emise?) a člověk by řekl, že tady už véčko skončilo. Na osmi tisících ale VTR ještě zabejčí, a pak už je docela sranda. Takže točit, točit a točit.
Komfort?
VTR si u mě připsalo velké plus za hodiny v jednom ze dvou chromovaných budíků na řídítkách. Kromě klasické sestavy otáčkoměr – rychloměr pak nabízejí ještě dva tripmetry a celkové počítadlo kilometrů. Dokonce i pod sedlo dostanete dost věcí, ovšem musíte nejdřív přijít na to, jak se odemyká. Pak už je to pohoda.
Jak to s ní tedy je?
Motorka pro každý den? Podle mě ne. Podle mě je pro hodně pohodlné stylové svezení. Honda VTR250 dobře jede, dobře brzdí, dobře tlumí, ale kromě toho všeho jí chybí TO něco, co by mě přimělo si koupit právě ji. Všechno je na ní asi až moc dokonalé.