GT pohledem Jardy Šímy
vydáno 17. 12. 2020, text Vlado Brniak, foto Jaroslav Šíma
Jedno z novinářských GéTéček
dostal do ruky jeden z nejpovolanějších v oboru cestovních motorek – Jarda
Šíma. GT prohnal až na Maltu, což rozhodně není za rohem, a při dlouhé
cestě měl dost času přemýšlet, jaká novinka od CFMOTO je a jak se na ní
jezdí. Na jeho dojmy nejen z GT jsme se Jardy zeptali za čerstva, hned po
jeho návratu.
Jardo,
s takovým výletem jsi asi nepočítal, že? Nebo alespoň ne s tím, že
tvým parťákem na cestě bude zrovna CFMOTO?
Plán
vyrazit na delší cestu byl dlouhodobý, ale že to bude na značce CFMOTO,
jsem si nepomyslel ještě ani v červnu. Jakmile jsem ale začal s touhle pro
mě novou značkou koketovat, přemýšlel jsem, zda se s některým z jejích
modelů na takovou delší cestu nevydat. Těch pár kilometrů na Jadran s
eMTéčkem jsem bral jako oboustrannou oťukávačku a jsem moc rád, že se
vedení společnosti Journeyman nezaleklo mého návrhu vyrazit do špičky
Itálie, tedy nejjižnějšího bodu jednoho z mála míst, kam se letos dalo
vyrazit. Krátce na to jsem zmínil ještě své nevyřízené účty s Maltou
a plán cesty byl na světě. Model GT, který jsem už v červenci prohnal
cestou na Slovensko, se mi pro tu příležitost jevil jako nejvhodnější.
Jak
jsi motorku na cestu vybíral? Bylo hned jasno, že pojedeš na GT, nebo
jsi uvažoval třeba o naháči, nebo MT?
Před
tímto rozhodnutím jsem měl už vyzkoušené všechny tři velké modely
značky CFMOTO. Tedy i čtvrtý, kterým je třístovka NK. S tou jsem si po
Čechách odjel svoji soukromou čtyřiadvacetiho- dinovku. S modelem MT jsem
za sebou měl už cestu po Chorvatsku (2275 km), naháč 650NK nepřipadal v
úvahu, takže jediná správná volba bylo GT, aby se potvrdilo to označení
Grand Turismo, neboli velké cestování.
Jak
jsi GT na cestu připravoval, dostalo nějaké doplňky, nebo jsi jen „nasedl a
jel”?
Kromě
standardních postranních kufrů jsem nechal namontovat zadní plotnu, na
kterou jsem upevnil nepromokavou tašku Givi a od stejné italské značky jsem
pomocí nádržového „O“ kroužku přichytil ještě tankruksak. No a pak už
jen plnou nádrž a vzhůru za dobrodružstvím...
Cíl
byl jasný, nebo spontánní?
Malta
byla posledním evropským státem, jehož dosažení mi dlouho unikalo.
Naposledy jsem se na Maltu chystal v roce 2011, ale jelikož krátce před tím
se mi při doprovodu dakarské rallye podařilo manželce Lence zlomit v
Argentině desátý obratel, tak jsme pro její bolest zad skončili u Neapole a
návštěvu malého ostrova jsme vyměnili za ostrov ještě menší.
Náhradní plán se vydařil a dodnes máme na ostrov Capri parádní
vzpomínky, jen těch kilometrů tam padlo setsakramentsky málo. To se mělo
tentokrát změnit.
Snad
žádného motorkáře dálnice moc nebaví, jakými silnicemi jsi jel? Normálně mě tedy
dálnice také nezajímají, ale pro dosažení vzdáleného místa je třeba
je někdy také využít, což byl i případ této cesty na Maltu. Koneckonců
právě proto jsem si model GT vybral. Na dalekou cestu, která povede
částečně po dálnici a většinou po kvalitních cestách, to bylo nejrozumnější
řešení. A také už jsem věděl, že těch pár kilometrů po
nezpevněných cestách, které jsem nucen použít většinou večer při
hledání noclehu mimo civilizaci, „gétéčko“ také hravě zvládne. Takže
Německo po dálnici, to samé Rakousko, kde jsem obětoval těch pár euro za
dálniční známku, a Itálie pěkně mimo placené dálnice. Kdo projížděl
střední Itálii, tak ví, že je tu docela slušná síť neplacených
dálnic, no a na Maltě to bylo „jen“ 500 km včetně ostrova Gozo, takže
pomalou jízdou jsem zde zvládal i endurové sekce, nutné k návštěvě
některých pláží či opuštěných míst.
Jaká
je Malta pro motorkáře?
Ač
se to na mapě nemusí zdát, je Malta velký ostrov, a pokud (což beru jako
samozřejmost) navštívíte i ostrov Gozo, tak se tam dá hodně najezdit a
ještě více vidět. Člověk se samozřejmě musí přeorientovat na jízdu
vlevo, která zde zůstala z období, kdy Malta patřila britské koruně. Ale
po turistické stránce zde jeden neví, co dřív. Malta má bohatou historii
a Gozo, to je zase čirá příroda. Navíc, pro mě byla Malta posledním
místem, které mi už léta chybělo k dosazení všech evropských státu.
Projetí celé Itálie, včetně Sicílie a 10 dní strávených na Maltě
(celkem bezmála 6 000 km) tak zůstane v mé mysli navždy spojených s modelem
CFMOTO 650GT, které si vedlo podle očekávání, tedy znamenitě.
CFMOTO
650GT je novinkou roku 2020, spousta lidí proto pořád čeká na odpověď,
jaká vlastně je?
Nutno
poznamenat, že ve chvíli rozhodnutí jsem měl na dvou strojích CFMOTO 650GT
najeto celkem 3060 km po Čechách a Slovensku, takže jsem dobře věděl, do
čeho jdu. Ověřit jsem tedy mohl „gétéčko“ jen kilometrovou náloží,
velkými denními nájezdy a vysokou teplotou, která některé dny na Maltě
šplhala vysoko nad 40 °C. 650GT je pohodlný cestovní stroj dosahující
úctyhodné maximální rychlosti, umožňující se přesouvat trvalou
rychlostí klidně i kolem 150 km/h, navíc při velice příznivé spotřebě
benzínu. Ta nakonec při těch bezmála 6 000 km na Maltu a zpět, kdy se kola
„gétéčka“ dotkla sedmi zemí, činila úžasných 4,2 l/100 km. Faktem je,
že jsem se většinou kochal, ale oproti tomu jsem se na dálnici neflákal a
někde čekalo motocykl i 18% stoupání. To vše bez jediného „škytnutí“
motoru, bez jediného zaváhání na reakci plynu, s naprostým minimem ojetí
pneumatik a brzdových destiček, a také bez znatelného úbytku oleje, do
jehož servisního intervalu (6 000 km) jsem se akorát vešel. V „GéTéčko“,
stejně ale jako v ostatní modely CFMOTO, mám proto plnou důvěru a hned
bych se s některým z nich vydal na další cestu.
Je
něco, co ti na motorce vyloženě nesedělo a upravil bys to?
Zde
musím předeslat, že jsem typ řidiče, který se motorkám přizpůsobuje.
Nehraju si na nějaké snížení či změkčení sedla, zvednutí řídítek,
či tak podobně. Navíc GT je motorka, která má všechno tam, kde to má
byt, takže stačí sednout a jet. Aspoň u mě to tak bylo.
Všudypřítomným
tématem je koronavirus, komplikoval ti cestu?
Přímo
problémy bych to nenazval, ale jasně, že cestu poznamenala určitá
omezení. V Itálii a na Maltě samozřejmě roušky v obchodech a na
benzinkách, měření teploty při vstupu na trajekty a nejodvážnější
rozhodnutí padlo na zpáteční cestě, kdy jsem chtěl z Itálie přejet do
Rakouska přes Slovinsko, kde hrozilo podle médií všechno možné od
nevpuštění přes testy až snad po karanténu. Skutečnost však byla
naprosto odlišná. Na slovinské celnici ani noha, člověk mohl jezdit sem a
tam a při vstupu do Rakouska zajímalo rakouské celníky pouze to, zda nejedu
z Chorvatska. Ani teplotu neměřili.