Ahoj Ondro, úvodom by som Ti rád poďakoval, že si prijal naše pozvanie na rozhovor. Pochádzaš z pretekárskej rodiny vďaka otcovi a dedovi ktorý tiež pretekali, v endure a motokrose. Nebolo teda asi žiadnym prekvapením, že si v na minibike sadol v roku 1996, a rok na to si už začal pretekať. Ako je ale možné, že si nepokračoval v rodinnej tradícií pretekania v off-road ale na „ceste“?
Ahoj Tomáši, díky za pozvání. Ano, tradice v naší rodině byla odjakživa spojena s motosportem. Začal s tím v šedesátých letech děda Jaroslav Ježek senior, když jezdil terénní soutěže. Taťka Jaroslav junior poté pokračoval v terénu, když enduro kombinoval i s trialem a motokrosem. Na začátku 90. let, když děda s taťkou už nezávodili, se pokračovalo pořádáním halových superkrosů v hale Rondo a později i na brněnském výstavišti. Děda do toho zastával funkci prezidenta tenkrát ještě České motocyklové federace. Vše tedy směřovalo k terénu i pro mě, nicméně mě jako úplně malého kluka motorky tolik nebraly a chodil jsem místo toho do Valášku. Naštěstí když mi bylo 6-7, tak mě začaly motorky docela brát, a kromě našich superkrosů jsem se každoročně neskutečně těšil na Velkou cenu. Zřejmě v rámci nějakých bezpečnostních kompromisů s mojí mamkou mě Jaroslavové neposadili na krosku, ale na minibike, a to byla láska na první pohled. Přestože jsem ten den jezdil v dešti a teplotách pod 10°C, mě to neskutečně bavilo a od roku 1997 jsem začal závodit.
Z minibikeov si sa presunul na „veľké“ motorky v roku 2003 a to v triede 125GP. Zásadnejší ale bol zrejme rok 2004 kedy si sa posadil za riadidla stroja Kawasaki ZX-6R. Povedz nám k tomu pár viet.
Já myslím, že rok 2003 byl zásadnější. Byl to ten těžký přesun z minibike na velkou silnici, která je finančně násobně náročnější. V tomto nám hodně pomohl Karel Abraham st., jehož syn začal v roce 2001 také závodit na minibiku a vznikl tým AB Moto Racing. Byli jsme tehdy velmi blízcí kamarádi, a ještě společně s mistrem Evropy minibike Honzou Prudíkem jsme tvořili v roce 2003 takové nadějné trio ve třídě 125GP. Po této úvodní sezóně se však naše cesty rozešly, protože jsme nebyli schopni splnit finanční požadavky týmu pro rok 2004. Byla to pro nás těžká zima, kdy jsme i přemýšleli, zda v motorkách pokračovat. Přestože mě v té době už začaly bavit další sporty jako cyklistika nebo běžecké lyžování, jako 14letý kluk jsem chtěl nejvíc jezdit na motorce. Rozhodli jsme se tak pokračovat v cestě čtyřtaktů a v roce 2004 jsem začal jezdit MČR Supersport.
Byla to tenkrát hodně na pohodu pojatá sezóna. Naprosto sériová Kawasaki od ASKO KC. První závod v Mostě jsem měl dokonce i sériovou koncovku výfuku. Před sezónou 2005 se taťka rozhodl mi u pana Ešnera v Nymburce postavit ostrého supersporta. To se vyplatilo, vyhrál jsem hned první závod MČR na Hungaroringu a na stejné trati uspěl i při ME. Na základě toho jsme podali žádost o divoké karty do tenkrát nové třídy ME Superstock 600, která se jezdila při MS Superbike. Do konce sezóny jsem se dokázal propracovat do top10. O rok později mi patřila dokonce 6. příčka a cíle pro rok 2007 byly vysoké.
Tam se však moje kariéra zadrhla, pád při prvním závodě v Doningtonu a fraktura levé lýtkové a stehenní kosti řekla na 3 měsíce stop. Ke konci roku jsem se vrátil, žádné oslnivé úspěchy si nepřipsal, nicméně jako blesk z čistého nebe přišlo 3. místo ve zmoklém Lausitzringu a já tak poprvé ve „světových“ závodech stál na bedně. Ježdění v STK600 však nebylo moc, a tak jsme se rozhodli v roce 2008 startovat v IDM, kde bylo příležitostí k trávení času na trati mnohem více. Do toho jsem odjel pár divokých karet i v ME Superstock 600.
V roku 2009 si presedlal na litrové motorky a do svetového poháru Superstock 1000, kde si jazdil techniku Honda Fireblade. Výsledkovo to bolo super. Vrcholom bolo určite to skvelé tretie miesto a ešte doma v Brne. Určite máš tie preteky v plnej pamäti ešte i dnes.
Na konci roku 2008 jsem potřeboval udělat nějaký krok, který by dával smysl. Měli jsme tenkrát dobré vazby s týmem MS Racing pana Smrže. Vyzkoušel si mě při testech v Brně, já dal 2:04, což by ten rok stačilo ve světovém poháru Superstock 1000 do druhé řady, a směřování mé další kariéry se zdálo být jasné. Rok 2009 byl jeden z nejlepších. Vyhrané tréninky hned při prvním závodě ve Valencii, pravidelné umístění v top10, boje s Lowesem, Bazem, Giuglianem, Foresem, byla to skvělá zábava a třetí místo v Brně byla opravdová třešnička. Plné tribuny, fanklub, zážitek na celý život.
Škoda, že rok 2010 na Aprilii už tak dobrý nebyl. Oproti předcházejícímu roku to bylo jako den a noc. Samotný tým MS Racing na konci toho roku skončil a já poté přešel k týmu pana Sasky do Supersportů. Což byla další výzva, protože mě čekala první cesta mimo Evropu do Austrálie. Rok 2011 nebyl nijak slavný, ale naučil jsem se spoustu nových věcí.
Po nasledujúcej jednoročnej zastávke v SSP 600 prišla nová etapa a prvá skúsenosť s Ducati. To všetko v tíme SK Energy Racing. Dá sa povedať, že prišiel so značkou Ducati istý prielom Tvojej kariéry? Zvykol si si rýchlo na tento trochu iný stroj? Predsa len, nie je to 4-válec čo si jazdil do tej doby ale V2.
Po prvním závodě roku 2012 v Austrálii jsme se s panem Saskou rozešli, protože naše a jeho filozofie se značně rozcházely, a to mělo za následek naprosto zbytečný výpadek z 8. místa na Phillip Islandu. Jednal jsem s týmem Intermoto, protože jsem měl docela formu a věřil si na pravidelnou účast v top10 v MS Supersport. To však z logistických a finančních důvodů neklaplo, já musel vynechat následující závod v Assenu a Imole, nicméně došlo k dohodě s panem Gréčem a jeho týmem SK Energy. Znamenalo to návrat do superstocků, ale také to znamenalo jezdit na Ducati. Ten rok už sice byla Panigale, ale my jsme s Tomáše Svitokem a Marco Bussolottim jezdili na starším modelu 1198R. Zvykl jsem si rychle, na této motorce se opravdu skvěle jezdilo.
V spojení s Ducati musíme tiež spomenúť tím Barni Racing. Bola to isto skvelá skúsenosť, profesionalita a prístup továrenského tímu. Asi každý jazdec by chcel byť vo svojej kariére jazdcom továrne.
Díky dobrému roku 2013 u SK Energy, kdy jsem už s Panigale skončil třetí v Imole, jsem měl nakročeno k Italům. Po bedně v Imole mi dokonce došla děkovná SMS od Claudia Domenicaliho, to jsem byl, přiznám se, velmi příjemně překvapen. Na konci roku jsem začal jednat s týmem Barni Racing a 2014 jsem bojoval s Tatim Mercadem o titul v superstockách. Přestože to nedopadlo vinou několika smolných technických výpadků, byla to skvělá sezóna v opravdu profesionálním týmu.
Vďaka angažmánu v tíme Barni si sa musel naučiť taliansky, aké jazyky ešte ovládaš?
Ano, Barni (Marco Barnabo, šéf týmu) neumí jinak než italsky a já si s ním chtěl povídat. Díky španělštině, kterou jsem na střední studoval, jsem se italsky naučil za 3 měsíce přes zimu a na sezónu byl připraven nejen fyzicky, ale i lingvisticky :).
Jazdecky si potom ešte pokračoval aj do SBK, i keď to isto nebolo podľa predstáv, hlavne technický komplet nebol úplne najlepší v poli. Bolo to v roku 2017 na Kawasaki a 2018 na Yamahe. Ako vieme, vyskytli sa isté problémy s technikou i s organizáciou v tíme, ale to rozoberať úplne nechceme. Šanca zviesť sa s najlepšími sa proste neodmieta, takže si do toho šiel. Aké to bolo? Podeľ sa s nami o nejaké zážitky.
Chtěl jsem do SBK po roce 2014. To nešlo. Po roce 2015 to také nešlo. Tak jsem šel do týmu Go Eleven, který tenkrát jezdil Supersporty. To byla myslím si kvalitní sezóna, jen škoda zdravotních problémů v polovině roku. Ale stále jsem chtěl do SBK. To se nakonec na konci roku 2016 povedlo, když jsem si plácnul s Grillinim. Ten rok byl fajn. Grillini neměl rozhodně nejlepší techniku, ale měl kvalitní personál. Dalo se tam něco vymyslet. O rok později jsem šel ke Guandalinimu na Yamahu pod příslibem továrně nachystané Yamahy. No, v sídle továrního týmu to stálo, ale to bylo asi tak všechno. Personál v boxu, to byla také bohužel kapitola sama pro sebe, jeden kluk, který měl dělat šéfmechanika, dělal mechanika na závodech poprvé. Na prvních dvou testech v Jerezu jsem pomalu nevyjel ani z boxu. Závody v Austrálii a Thajsku nebyly o moc lepší. Byla to docela katastrofa, i když například závod v květnu na Doningtonu se docela povedl. Sice to nebyly body, ale porazil jsem asi 7 dalších soupeřů, což byla po půlroce ježdění na ocase docela úleva. Těšil jsem se na Brno, tam to sice vůbec nejelo, vyhrotil jsem pouze 2:01 ve warm upu, když ještě nebylo takové horko, po závodě si užil atmosféru na tribunách, poděkoval fanouškům a po závodě u Guandaliniho skončil. Sice mě obral o nějaké peníze, ale spíš to byla úleva tam skončit. Skončil jsem tím závodem ale i ve WorldSBK a po 14 letech také v tomto paddocku. Což mě mrzí, ale o to více se teď těším do Mostu, kde budeme z místa celý víkend komentovat pro Nova Sport 2.
Historicky si sa stretával s rôznymi tímovými kolegami. Ja prezradím, že si jazdieval i s Tomášom Svitokom, ktorého tiež poznáme z nášho rozhovoru. V pretekárskych tímoch vaše cesty skrížili hneď dvakrát. Povedz nám teda niečo o pôsobení s Tomášom v GOLDFREN TEAM ERINAC a v tíme SK ENERGY RACING.
Tomáš je fajn kluk. Jeho táta Miro nás v roce 2007 oslovil, zda by mohl jezdit v našem týmu. Nejezdil se mnou hned přímo ME Superstock 600, ale jezdil za naše barvy Alpe Adrii. Později Team Erinac skončil, já jezdil litry, Tomáš šel také svou cestou a později jsme se opět sešli v týmu SK Energy. Nutno říct, a Svitokům za to poděkovat, že vstup do toho týmu jsem měl díky nim mnohem jednodušší. Dodnes se s Tomášem setkáváme v EWC, kde plní roli náhradníka u Maco Moto Racing. A také se možná setkáme na nějakém endurovém závodě.
Koncom roku 2018 začala úplne nová kapitola - vytrvalostné preteky v ktorých pôsobíš dodnes. Ako vlastne došlo na šancu zviesť sa s Mercury Racing a odštartovať tak túto etapu kariéry?
Asi dva dny po konci u Guandaliniho jsem se sešel s Viktorem Nossem a bylo to dohodnuto. Za měsíc nás čekala Suzuka. Měl jsem sice problém se sžít s motocyklem, na kterém Mercury startovalo, ale tým fungoval jinak výborně a závody mě bavily. Bylo taky šokující sledovat Karla Haniku, jak je rychlý. Myslím že top10 na Bol d’Or 2018, 13. místo v Suzuce 2018 a 5. místo v Oscherslebenu 2019 byly na naše možnosti výborné výsledky.
Ako sa líši príprava na obrovskú porciu kilometrov v jeden deň oproti „klasickým“ pretekárskym víkendom?
Díky věku, kdy se ti trochu zhoršuje rychlost, ale zlepšuje vytrvalost, to je takový logický posun. Odjakživa jsem byl spíše vytrvalec, EWC mě bavily, takže i připravit se na tyto závody mi nedělá problém. I když je pravda, že bezprostředně po 24hodinovce si vždycky řeknete, že to bylo naposledy :). Je to opravdu náročné a nejtěžší na tom je, že i když už absolutně nemůžete, musíte se stále 100% soustředit, protože vám jde svým způsobem o život, kdybyste udělali chybu.
Čo robíš mimo pretekov aby si nevypadol z pretekárskeho rytmu? Vytrvalostných pretekov predsa lem nie je toľko ako pri iných sériách.
Snažím se udržovat ve formě, jezdím ve spolupráci se Superior Velsbike Teamem i cyklistické závody. Cyklistika mě odjakživa hodně baví. Do toho trénuji na motokrosové, endurové nebo silniční motorce v rámci agentury Dafit. Mám specializovanou tělocvičnu, kde se dobře trénuje rychlost, obratnost a rovnováha. Ale do toho se starám o rodinnou firmu, dělám instruktora v motoškole brněnského okruhu a také stále komentuji MotoGP a WSBK. Nemůžu říct, že bych se nudil :).
V televízií pri endurance pretekoch často vídame heroické výkony mechanikov, keď príde nebodaj pád. Ako funguje zákulisie a podobne. Mechanici musia byť pod časovým tlakom veľmi pohotový a techniku poznať do detailu.
Je to o přípravě a tréninku. V týmu Mercury byla nebo teď u Bolligera je práce mechaniků opravdu vychytaná do posledního detailu. Při Le Mans kromě výměn kol a tankování musíte také jednou za závod vyměnit brzdy, mazat řetěz, občas vyčistit plexisklo. Na všechno máte pár vteřin. Nebo také pohotově řešit technické problémy. V Le Mans jsme například museli dolívat vodu. Tým na to byl i technicky připraven, přijela rozpálená motorka, ve které vřela voda, ale za 30s byla dolita nová a pokračovalo se. Je opravdu koncert to sledovat.
Tvoje kroky sa v spolupráci s ERC Racing znova po nejakom čase spojili s Ducati. Prišla teda opätovná spolupráca s talianskou značkou. Je ale pravda, že sa talianske motorky historicky v EWC šampionáte moc nevyužívali, povieš nám k tomu svoj názor, prečo tomu tak bolo? Moc motoriek Ducati alebo Aprilia tam nikdy nejazdilo...
U Ducati to bylo z důvodu motoru. V2 vám opravdu 3600 km za 24 hodin neujede. I když se o to nějací nadšenci pokoušeli. Bylo to ale spíš o tom dělat velké pauzy a se štěstím dojet s obrovskou ztrátou do cíle. ERC chce na Ducati závodit pořádně a myslím, že se jim to konečně začalo dařit. V Le Mans skončili osmí. Teď při 12hodinovce v Estorilu dokonce sedmí. Motor Panigale V4R tuto porci bez problému vydrží.
Aktuálnu sezónu si odštartoval s tímom Bolliger Switzerland, pretože v Tvojom tíme ERC je pretlak pretekárov. Aké sú ďalšie plány Ondru Ježka? V ktorom tíme budeš pokračovať?
Já jsem celý rok smluvním jezdcem ERC. Jak říkáš, je tam teď přetlak Francouzů, nicméně Bol d’Or za ně opět pojedu. Prvně testy na konci srpna a pak závod, minimálně jako náhradník.
Dlhodobo spolupracuješ s B2 design na dizajnoch svojich prilieb, ako vznikla táto spolupráca a ako prebieha návrh Tvojich prilieb v tejto spoločnej spolupráci?
Tato spolupráce vyplynula z jiné spolupráce, a to s firmou Fany Gastroservis, která mě 10 let sponzorovala až do pandemie, a B2 jim dělá designy. U helmy vycházíme z původního návrhu v roce 2009, který se snažím lehce upravovat. S poslední verzí jsem maximálně spokojen, takže už ji asi měnit nebudu :).
Najčastejšie sme Ťa v kariére vídali s číslom #69, máš k nemu špeciálny vzťah?
Když se vrátíme o několik odpovědí zpět, v roce 2005 jsem obdržel divoké karty do ME Superstock 600. A s těmi i toto číslo. Používal jsem ho až do roku 2016, kdy jsem ji musel přenechat v SBK Nickymu Haydenovi. Moje osobní číslo, které teď používám, ale používal jsem ho i třeba v roce 2004, je číslo 37.
Vieme, že si počas novinárskych testov mal tú česť a sedlal i špeciál MotoGP Anthonyho Westa. Išlo o Kawasaki a odohralo sa to vo Valencií. Aký to bol pocit nasadiť rukavice s vedomím, že budeš jazdiť na najlepšej technike sveta?
Na konci sezóny 2007 jsem tuto možnost dostal díky ČMN a Kawasaki ČR. Musím říct, že pro 18letého kluka to bylo opravdu něco fakt hustýho! Připadal jsem si jak na kolejích, a přestože jsem ve Valencii měl na šestistovce najeto hodně km, ve druhém měřeném kole (ze dvou) na MotoGP jsem si tam dal osobní rekord.
Aký je Tvoj najobľúbenejší okruh? Celkom divoké je to v Anglicku, Cadwell Park a pod. To by Ťa nelákalo niekedy skúsiť?
Tento masakr mě neláká. Miluji Imolu, Brno a Phillip Island.
Ako s komentátorom televíznych prenosov sa s Tebou stretávame už niekoľko sezón. Máš teda veľmi slušný prehľad o celom poli a ako profesionálny jazdec vieš oceniť veci ktoré my nevidíme. Povedz nám, koho jazdecký štýl alebo prístup k pretekaniu z radov jazdcov MotoGP sa Ti páčil najviac? A nemusí to byť iba jazdec súčasného gridu, kľudne zabrús aj do minulosti.
To je docela těžká otázka na zodpovězení. Těch favoritů bylo v minulosti víc. Z těch současných se mi neskutečně líbí Pedro Acosta. Všiml jsem si ho už vloni, když jsem byl s Filipem Řeháčkem na juniorském MS Moto3. Věděl jsem, že to je neskutečný talent, ale to, co letos zatím předvádí, předčilo i má nejšílenější očekávání. Výborný je i Raul Fernandez.
Ty si veľký cyklista, povedz nám ako tráviš čas na bicykli. Nedávno si sa vrhol aj na „český pohár v silniční cyklistice“.
ČP v silniční cyklistice, to jsem trochu přehnal :). Závod v Mladé Vožici byl dost kopcovitý, a i profíci měli s tempem týmu Elkov Hradec velké problémy. A co potom já. V prvním kole jsem ztratil kontakt, pak jel společně s několika jezdci a po 40km jsme byli staženi ze závodu. I tak jsem si to užil. Určitě mě ale víc bavil závod českého poháru v cross country. Také jsem dostal kolo a byl stažen ze závodu dříve, ale o kolo mě dojel Ondřej Cink a porazil jsem také více soupeřů, protože jsem dokázal získávat v technických sjezdech. Určitě bych si chtěl střihnout ještě nějaké závody.
Prezradíš (ak to nie je tajné) čo má Ondřej Ježek vo svojej súkromnej moto garáži? Ja osobne by som Ťa tipoval napr. na Moto Guzzi Sport 1200 2007-2008 alebo niečo podobné. Snáď si práve teraz neťukáš na čelo.
Já tolik na motorce po silnici nejezdím, ale s dědou (83 let) máme společně v garáži Ducati Monster 821. Za 14 dní mě čeká třídenní výlet s kamarády, na který budu mít půjčenou Multistradu a Streetfightera od firmy DMOTO. Tak to se moc těším.
Kde by sa naši čitatelia s Tebou mohli stretnúť osobne? Predávaš skúsenosti v rámci moto-škôl alebo agentúrnych podujatí?
Určitě při motoškole Masarykova okruhu. Tam se s klukama snažíme předat vše, co jsme se za svůj život naučili. Ať už v motoškole START, která je pro začátečníky, nebo pro pokročilé SILNIČNÍ či SPORT. Také je tam motoškola ADVENTURE pro majitele cestovních endur a HARD ENDURO, pro ty, co nechtějí „umřít v lese“ v Rumunsku či Srbsku.
Ondro, ďakujem moc za Tvoj čas a budem sa tešiť na pokec niekedy nabudúce! Ahoj!
Díky Tomáši a ať se daří.
ZDROJE FOTOGRAFIÍ:
https://www.ondrejjezek.com/
https://www.facebook.com/ondrejjezek37/
https://motoride.sk