Sachsenring pro mnohé okruhové střelce zůstane zřejmě zapovězen. Vzhledem k lokaci tu totiž platí přísné hlukové limity a kromě světových či národních podniků, které se mohou konat jen v určenou dobu a v rámci cca deseti povolených dnů ročně, je striktně nařízeno použití originální koncovky (Eda prošel i s tlumivkami na Termignonech) a originálního vzduchového filtru (s otevřeným filtrem nám to prošlo oběma, ale pššt...). Každopádně hlukový limit je 93 dB, někde uváděných dokonce 88 dB, přičemž se měří celý den.
Poprvé v boxu
Co se zatím letos nedaří, je počasí, které okruhovým radovánkám rozhodně moc nepřeje, a hned na začátek se přiznám, že jsem poprvé vyměknul. Nežli v pěti stupních a mokru rozbalovat v paddocku stan, raději jsem se nastěhoval ke klukům do boxu, což pro mě bylo poprvé a pravděpodobně naposled v životě, protože hotel jsem zvyklý platit si akorát tak na dovolené s manželkou (ani nevím, kdy jsme naposledy někde byli...). Trochu mě to rozhodilo, protože za šest let okruhového kempování mám svůj systém a každá věc má pod stanem a v dodávce své místo, ale na život v boxu se dá zvyknout velice snadno, to vám nebudu lhát. Motorka byla připravená, a tak jsem se těšil na druhý den ráno, kdy vše začalo na ostro.
Dokonale zamotaná hlava
Saský harmonogram je bez závodu, ale o to víc se tu jezdí, třebaže od pěti odpo musí být na trati klid. Vzhledem k tomu, že maximální počet účastníků je omezen na 100 (nás bylo 75), jezdí se jen ve třech skupinách a během dne se tak stihne sedm dvacetiminutovek – hodně slušný fofr. V reálu to vypadá tak, že se vrátíte z rundy a než se stačíte rozkoukat, jste na trati znovu, což se hodí, protože tady to chce jezdit a jezdit.
A můj první dojem z 3666 m dlouhé motanice pořád doleva, na kterou jsem se tentokráte nepřipravoval žádným študováním on-boardů ani mapky? První kolo se mi fakt motala hlava. Je to šíleně zakroucené a spíš než výkon nebo brzdy je tu na prvním místě stopa, a to víc než kde jinde. Jak nejedete tu správnou, nevychází vám to, a když jsem neodolal, a snažil se zprvu plynovat a netrefil jsem při tom ideální průjezd, vždycky mě to vytrestalo, že jsem to měl jen tak tak, abych neskočil za obrubník do „Kitty litteru“, jak se v Anglii přezdívá kačírku. Další specialitou jsou slepé horizonty, které souvisí se slušným převýšením tratě, a na ty platí jen jedna věc – musíte jet popaměti, nikoliv na oči, protože ty před horizontem kulový vidí. K tomu krásná příroda kolem a Němci hodní jako beránci. V Mostě je to samá diskoška a chlastačka, tady se odpoledne dojezdilo a v boxech jsme během pár hodin zůstali akorát já, Eda Havíř a jeho mechanik David Ouřada, jinak nikde nikdo, ticho, klid, až nám to bylo podivné.
Více v ČMN 12/2014.
Video