Výlet pro mě začíná kvůli nekonečnému odkládání dosti netradičně. Když konečně padá rozhodnutí, nemám moc času na přípravu a kromě balení ještě sháním pojištění na cestu, což je o víkendu docela problém. Pražské Holešovice tak opouštím směr D5 nakonec až po poledni. Cestou k hranicím se rapidně mění počasí, a tak navlékám nepromok a na Rozvadov dojíždím na vodě – to mi to pěkně začíná.
Uháním a přemýšlím, kam pojedu, cíl vlastně nemám. Zamračená obloha mě ale směruje na jih. Přes Regensburg a centrum Mnichova dojíždím do Lindau k Bodamskému jezeru. V městečku Wasserburg nacházím soukromý kempík za 11 eur. Ochotná paní mi přiděluje místo a ukazuje mi, kde se dá v jezeře i vykoupat. Stavím stan, povečeřím něco ze zásob a jdu se projít po břehu Bodensee. Přicházející noc a třpytící se odlesky měsíce na hladině působí uklidňujícím dojmem.
Ve svižném tempu
Budíček mám na sedmou a na probuzení skáču rovnou do Bodamského jezera. Kolem osmé vyjíždím z kempu. Za rohem zastavuji a prohlížím krásně zrestaurovaný traktor Porsche diesel AP 22 z roku 1956. Po břehu jezera se směřuji na západ. Je neděle ráno a na silnici jsem téměř sám. Dojíždím do Friedrichshafenu, kde mi ujíždí trajekt přes jezero do švýcarského Romanshornu. Nedá se nic dělat, další pluje až za hodinu, tak dojíždím do Meersburgu. Tady mám štěstí a během chvilky už jsem na lodi. Za 4,50 eur a 15 minut jsem v Konstanz (Kostnice).
Překračuji švýcarskou hranici a najíždím na dálnici č. 79, kde si dávám závod s Ferrari 360 Modena. Při 220 km/h to chlapík vzdává, ale asi jen proto, že ví, jak je místní policie nekompromisní. Směřuji na jih k Zürichu. Odbočuji na č. 53 a přijíždím do městečka Rapperswil na severním břehu Zürichsee. Míjím zámek ze 13. století a po dlouhé hrázi, která odděluje Zürichsee a Obersee, se napojuji na silnici č. 8 a č. 2 Axenstrasse. Dostávám se na vyhlídkovou silnici vinoucí se po skalní hraně jezera Urnersee ve výšce několik desítek metrů. Mířím na jih, z Altdorfu po N2 a č. 19 až do průsmyku Furka. Silnice začíná stoupat vzhůru a já hecuji tři Italy na litrových GSXeRech. Moc nejedou, a tak si je dávám „k obědu“. Záhy se objevuje nový soupeř, na oranžové Z1000, který opravdu tahá, ale nakonec podlehne i on.
Silnice stoupá mezi 10 až 14 % a já se přehupuji přes Furkapass ve výšce 2436 metrů. Cesta je zde otevřena pouze od dubna do září, a je dlouhá 31 kilometrů. U hotelu Belvédére si dávám větší pauzu na kávu a prohlídku okolí. Navštěvuji vyhlídkovou plošinu k ledovci Rhonegletscher, kde se kochám vrcholy okolních tří- až čtyřtisícovek.
V okolí jsou ještě dva průsmyky, ale je podvečer, tak směřuji po silnici č. 9 přes Brig a Sion do Martiny. V Sionu se krátce zastavuji u klášterního kostela Notre-Dame z 12.-13. století a na druhém skalisku sleduji zbytky hradeb z téže doby. Prohlížím ještě Ferrari servis a odjíždím z hlavního města kantonu Wallis. Dnes kempuji v Martigny poblíž francouzských hranic za 17 ChF a večer vyrážím do města na místní slavnosti.
Grands Montets
Prvními kilometry stoupám nad městečko Martigny, odkud si prohlížím zříceninu biskupského hradu La Bátiaz. Ve svižném tempu překonávám průsmyk Col de la Forclaz ve výšce 1526 metrů. Překračuji státní hranice Francie a dalším průsmykem Col des Montets se spouštím do údolí. Přímo v průsmyku je malé přírodovědné muzeum a přede mnou se zjevuje nádherná scenérie Chamonixských jehel s Mont Blancem v mlze. Dojíždím do Argentiére a kupuji lístek za 24 eur na lanovku na vrchol Grands Montets. S jedním přestupem v zastávce Lognan se dostávám do cíle ve výšce 3300 metrů. Po schodech lze vystoupat na vrchní vyhlídkovou plošinu, odkud je fantastický výhled na ledovec Glacier d´Argentiére na severu, Mont Dolent 3820 m a Aiguille Verte 4121 m na východě. Sem tam se v mlze objevuje Aiguille du Midi 3842 m a ledovec Vallée Blance. Pán hor Mont Blanc se však stále halí do mlhy. Zvedá se vítr a je zde 8 °C. Cestou k lanovce se ještě vydávám po železných schodech až na ledovec. Sledujeme se navzájem s horolezci, když najednou horské ticho přehlušuje rána jako z děla a ohromný hukot, který nedokážu k ničemu přirovnat. Vysoko nade mnou uvolnil nějaký horal kamení a následně lavinu. Ale jsem v bezpečí, je to přeci jen nějaký kus ode mne. Pravda ale je, že jsem se málem podělal. Po dvou hodinách strávených na tomto zajímavém místě pokračuji do Chamonix, kde mě přepadává liják. Opět se schovávám do hospůdky na občerstvení. Po dešti prohlížím ještě Chamonix a zjišťuji, že mi taky pěkně napršelo do přilby.
Z městečka plného hotelů a turistů se vydávám přes Megéve po Routes des Grandes Alpes přes Albertville na dálnici A430, A43 a A41 do Grenoble a La Mure, a odbočuji na okresku č. 526 a 66, kde je fantastická silnice úplně bez provozu. Užívám si přilnavosti místního hrubého asfaltu, ale jen do doby, než se spustí ze zatažené oblohy liják. V blízkém Lalley nacházím pěkný kemp za 12 eur a za deště stavím stan.
Hora ošlehaná větrem
Na cestu vyrážím brzo a v průsmyku Col de la Croix Haute si dávám snídani. Po Route d´Hiver des Alpes N75 jedu do Serresu a Laragne-Montéglinu a odbočuji na 942 do divoké soutěsky Gorges de Meouge. Je to úzká klikatá silnice mezi skálami a divokým potokem a někde je na cestě i písek. Ze Sederonu se přehupuji přes průsmyk Col de Macuégne a už v dálce rozeznávám bílý vrcholek hory. Není to však sníh, ale kamení ošlehané větrem. Mont Ventoux, můj dnešní hlavní cíl. Projíždím starobylým městečkem Montbrun Les-Bains, za ním se silnice rozšiřuje a povrch je přilnavý jak na závodní dráze. Dunlop Qualifier si s ním velice dobře rozumí a výjezdy ze serpentin vytahuji až na druhý okraj silnice, a nejednou tak donutím protijedoucí cyklisty k vyjetí do lesa nebo kamení. Dosahuji 1912 metrů, vrcholu Mont Ventoux, jednoho z míst světové biosféry UNESCO. Ojedinělý fenomén pro přírodovědce a meteorology, jinak noční můra pro závodníky Tour de France. Proto tady jsou stovky cyklistů, kteří si zde dokazují, že na to také mají a toto místo je tak pro ně Mekkou. Je zde velký vítr a jen málokdy nabídne Větrná hora přívětivou tvář. Někdy se zde zdivočelý mistrál dokáže prohánět rychlostí až 250 km/h. Při dobré viditelnosti jsou na severu vidět Alpy, na západě údolí Rhony, a na jihu celá Provence až k moři.
Přikládám kamínek na jednu z kamenných pyramid a loučím se. Sjezd dolů na druhou stranu hory je stejně zábavný a ostrý jako výjezd nahoru.
Přes Bédoin dojíždím do Carpentransu. Daří se mi vymámit z bankomatu nějaké peníze, a tak se rozhoduji, že cestu protáhnu ještě o něco dále. Přes Avignon a Nimes po dálnici na okraj Montpellier a po E11 na sever se dnes dostávám na nevyšší most světa „Viaduc du Millau“. Přejíždím ho za poplatek 3,50 eur a obdivuji z druhé strany z dálniční vyhlídky. Začíná se stmívat, a tak rychle hledám ubytování. Nacházím kemp kousek od viaduktu v St. Martin za 10 eur. Večer se jdu podívat, jak do noci bliká sedm vysokých pilířů.
Route Napoléon
Ráno je pro mě zklamáním, je vítr a hrozí déšť. Chci fotit viadukt a světelné podmínky jsou velice špatné. Ale i tak ho jedu obdivovat z několika pohledů. Je to nevídaný pohled vzhůru, když člověk stojí u pilíře.
Odjíždím od řeky Tarn a města Millau a ještě po spoustě kilometrů je viadukt stále vidět. Zpět volím jinou cestu. Přes park National de Cévennes do Ganges podél říčky Vis. Za Ganges si dělám odpočinek s koupáním u Gorges de la Vis, kde jsou vodopády a hluboké tůně ve skalnatém korytu s průzračnou vodou. Vedro je k zalknutí, a tak osvěžení přišlo vhod. Je zde i spousta starých, většinou už nefunkčních akvuaduktů.
Jedu opět po okraji Montpellier a po nudných cestách kolem Nimes. Omylem projíždím centrem Avignonu, a po silnici č. 100 přes park Naturel du Lubéron přijíždím do Les Mées, kde se přede mnou zjevují více než 100 metrů vysoké skály, což jsou podle legendy zkamenělí mniši, kteří ztuhli leknutím. A to už se dostávám na silnici numero 85 Route Napoléon, která se považuje za nejkrásnější silnici světa a hned za Digne do toho jdu naplno, jak jen to jde, a vůbec si nepřipouštím, že taky vezu bágly. Route Napoléon se dá vyjádřit i takto: skvělý a nádherný povrch, zatáčka za zatáčkou, průsmyky, pomalé i rychlé úseky, stoupání a klesání, vracáky, a hlavně žádní policajti, a to vše na úseku 120 kilometrů, co si více přát. Cestou překonávám průsmyk Col de Leques v 1148 metrech a mířím do starého městečka Castellane. Dávám si svačinku a obdivuji kapli Notre-Dame-du-Roc na mohutné skále vysoké 184 metrů. Následují ještě průsmyky Col de Lues, Col de Valferriere, Pas de la Faye a Col du Pilon. K večeru dojíždím do města parfémů, Grasse, které bylo osídleno už ve 12. století a je posledním městem na cestě Route Napoléon. Kemp nacházím docela problematicky, ale nakonec úspěšně. Je dost plno, však taky k moři je jen kousek a turistů mraky. Stan stavím na kamenné kaskádě ve svahu. Platím zde 12 eur za mini plácek, a motorku musím odstavit na cestu.
Nevyzpytatelné Alpy
Silný zážitek z předešlého dne, z jízdy po Route Napoléon, mě nutí k tomu, zopakovat si aspoň posledních 30 kilometrů jízdy. Odtud pak mířím na Nice, dále do Monaka a po dálnici, která kopíruje pobřeží, překračuji francouzsko-italské hranice. Míjím města San Remo, Imperia, Alássio, Savona a u Varazze před Janovem sjíždím na okresku k moři. Nacházím místečko na koupání. Je trochu vítr a větší vlny, ale osvěžení je to příjemné.
Na úseku z Nice do Janova projíždím 90 dálničními tunely a autostráda se i poměrně dost klikatí. Při rychlosti 150-170 km/h je to velice pěkné svezení. Kolem Milána mířím až do Monzy, kde navštěvuji Autodromo Nazionale Monza a pak už zase do hor hledat kemp. Po dálnici na Lecco se dostávám k jezeru Lago di Lecco, po jehož pravém břehu přijíždím k jezeru Lago di Como, které je s jezerem Lecco spojené. Celé jezero je dlouhé 50 km a je nejhlubší (až 410 m) ze všech hornoitalských jezer. Opět velké množství tunelů, ale i krásných vyhlídek mě přivádějí až na státní silnici č. 36, po které dojíždím do silně zamračené Chiavenny na švýcarské hranice. Po Strada del Maloja se dostávám pod průsmyk Malojapass. Dojíždím Carreru 911 Turbo a rozpoutává se peklo. Jdu do vedení v nepřehledné zatáčce, přes průsmyk Malojapass ve výšce 1815 metrů prolétáváme jak ďáblové a černá obloha s řevem vytočených motorů je skvělou kulisou. Na brzdy mě téměř vždy dostane, ale na akceleraci nemá. Na konci jezera Silsersee už toho mám docela dost, a tak zpomaluji. Zanedlouho začíná poletovat sníh a u jezírka Silvaplanersee na sebe oblékám vše, co mám. Okolní kopce jsou poprášeny sněhem a noc na krku. Kempuji u St. Moritz za 13 eur, je kolem 8 °C a padá sníh s deštěm. Vůbec to nevypadá na srpen. Usínám s přáním, aby ráno bylo o poznání lepší počasí.
Přání se nevyplňuje ani v nejmenším. Je snad i hůř, a tak jdu rovnou do nepromoku. Přes Zernez dojíždím do Nauders na rakouské hranice. Pokračuji do Prutzu, dále do Landecku a po dálnici do Innsbrucku. U Wörglu sjíždím na okresku a přes St. Johann a Lofer se dostávám do cípu Německa, přes který si to zkracuji do Salzburgu a Linze. Odpoledne jsem na hranicích v Dolním Dvořišti. Tady teprve svlékám nepromok. Téměř 500 km pršelo. Domů už zbývá jen 200 km. Dvě hodiny do Prahy a po 3625 km končí můj alpský výlet.
Počasí sice moc nevyšlo, ale opět jsem poznal něco nového, opět se potvrdilo, že je nejlepší jezdit sám, a opět jsem se skvěle svezl. Tentokrát jsem pokořil 13 horských průsmyků a překročil 9× státní hranice.