Představovat vám Pavla Charypara alias Charyho asi netřeba, každopádně tenhle dobrodruh se mi od začátku zdál jako dobrý parťák na cesty a díky naší letité spolupráci jsem se o tom mohl nakonec přesvědčit na vlastní kůži. To když mi jednoho dne do mailu přistála pozvánka na průzkum povrchového dolu Nástup Tušimice. Věděl jsem, že to Chary zkoušel před pár lety na drzouna, proniknout do těchto míst na mašině, a moc to nedopadlo, ale tohle už byla oficiální pozvánka na prohlídku dolů včetně průvodce. A když vás baví technika a výdobytky lidské geniality monstrózních tvarů, jakými jsou např. i obrovská důlní rýpadla, na tohle se prostě nedá říct ne.
Parta hic
A jaký byl plán? V pátek večer dorazit do kempíku u Nechranické přehrady, dát si pár škopíků s fajn lidičkama v místním kiosku, vyspat se do růžova v chatičce, kde bylo dokonce i topení, ráno nástup v devět před ředitelstvím tušimického dolu Nástup na prohlídku a poté spontánní pokračování moto víkendu dle chuti a nálady.
A jak se řeklo, tak se také stalo. Jen jsem si raději ohlídal kempování pod střechou, abych se nemusel tahat se stanem. Vstřícnost pána na recepci mě na české poměry až zarážela. Zvláště po telefonátech cestou, kdy jsme se skorošvagrem Petrem náš odjezd z Práglu lehce natáhli a kvůli dešti se náš příjezd zpozdil, a my se tak snažili udržet spojení s kempem, aby nám nezavřeli rovnou před nosem. „Jasně Bodláku, přijeď, počkám na vás, kluci už jsou tady...“ znělo ze sluchátka, když jsme stavěli na fofr pauzu kousek za Rakovníkem.
Do kempu jsme se dostali téměř za šera, zabydleli se v jedné z chatiček s výhledem na přehradu a vyrazili za klukama těch pár desítek metrů pěšmo. Tam na nás čekala grupa ostřílených světoběžníků z jižních Čech a Jihlavska (Chary a Venca) nebo až z Karviné (Ladík), včetně nejzábavnějšího člena, Viléma na XJR, kterého jsem si v duchu okamžitě pasoval do role výletního maskota.
Zatímco ostatní na naše vyřízení vzkazu od recepčního, že už by šel rád domů, tak ať se zajedou ubytovat, naskočili na biky a s rozeřvanými motory a lítajícím štěrkem za zády tak učinili, Vilém jen postrčil XJR víc pod střechu kiosku a prohlásil: „Já sem zabydlenej..“.
Následný poloožérský večer jsme pak rozumně utnuli, abychom byli ráno fit, což vůbec nepomohlo Vilémovi, který jakožto zastánce přísloví „Motorkář musí spát vedle stroje“ byl ráno úplně hotovej.
Nevšední zážitek
Místo kokrhání kohouta se po ránu neslo kempen dunění Charyho litrového Varana a během několika minut jsme byli ready na cestu k ředitelství tušimického dolu, kde už na nás čekal náš průvodce, pan Pouba. Ten nám všem ochotně uschoval přilby ve svém voze a pak už jsme se nalodili na palubu jakési off-roadové mikrobusové Pragy, kterou jsme vyrazili na několikahodinovou jízdu skrze zakázané území.
Třídiče uhlí, míchače uhlí a pořád kolem dopravníkových pásů, kterých je v celém dole na 100 km. Z okýnek sledujeme neustále naši trasu a většina z nás lituje, že jsme nemohli vyrazit za průvodcem v sedlech svých strojů. I tak to ale je zábavné a brzy se dostáváme na velkou vyhlídku, kde nás konečně čeká pořádný výklad.
Celý důl má momentálně 28 km2, mělo by se tu těžit do roku 2035, dovídáme se, jak se těží, kolik se z dolu čerpá spodní vody, jak zde vypadá pracovní směna i jaké jsou vztahy dolu s okolními vesnicemi. Celý dobývací prostor DNT (Doly Nástup Tušimice) ročně spotřebuje přibližně 190 000 MWh elektrické energie, necelých 110 000 GJ tepelné energie a zhruba čtyři miliony litrů nafty (buldozery, překladače, vozidla, lokomotivy...). Se zaujetím si prohlížíme hologram znázorňující plány s tímto místem do budoucna. Proměna těžební krajiny v nádhernou rekreační oblast s obrovským jezerem a spoustou zeleně je až pohádková. Jednou bude tohle místo nejnavštěvovanějším v republice...
Rypadelní obrkrávy
Z vyhlídky pokračujeme dál a loudavou terénní jízdou se blížíme k vysněnému těžebnímu stroji, skrývkovému kolesovému rýpadlu SchRs 1550/4x30. Je to nepopsatelný pocit, když stojíte před touhle 59,4 metrů vysokou obludou za téměř devět set milionů korun, která váží téměř 4000 tun a za hodinu nachroupe až 8250 tun zeminy. Za bouřky do ní prý neustále řežou blesky a pan strojník, který sedí na konci ramene v kabince, se kolikrát pohupuje ve výkyvech skoro jednoho metru. Akorát když se mi daří všechny dostat ke stroji na skupinové foto, rypadlo kus popojelo. V tu chvíli měli snad všichni naděláno v kalhotách. Jinak celý stroj obsluhuje partička pěti lidí, kteří zde makají ve dvanáctihodinových směnách nonstop.
Pan průvodce velí odjezd a přestože bychom tu vydrželi stát dlouhé hodiny s vylomenou hubou z pantů a zalomeným krkem, vylezáme po schůdkách do budky Pragy a pokračujeme do „kotle“ k menším rypadlům typu KU 300s a K 800 N, které zde vytěží okolo 13,5 milionu tun hnědého uhlí za rok. Kromě toho, že si zde chvílemi připadáme jako astronauti na neobydlené planetě kdesi v jiné galaxii, máme štěstí, že nefouká, neboť i tak se tu dost práší, a nikdo z nás si neumí představit, co by s touhle měkkou půdou pod nohama dokázal udělat prachobyčejný déšť... A podobně se divíme i při ukázce rekultivací. Nevěříme tomu, že na místě, kde se teď rozpíná hustý porost ukrývající jezírka, tůně a mnoho spokojených lesních živočichů, to kdysi vypadalo jako na Měsíci. Také jsou za tím obrovské investice vynakládané Severočeskými doly, konkrétně 200 milionů ročně! Ale to už je opravdu poslední část exkurze a po rozloučení s naším milým průvodcem, od kterého jsme si coby motorkářská banda vysloužili pochvalu za náš zájem a nadšení, jež se dá prý jen stěží srovnat s unuděnými a ospalými studentskými a manažerskými exkurzemi, se odebíráme již na motorkách do Března, do restaurace Na Rybníčku na vydatný oběd.
Důchodce v záloze
Po jídle se částečně loučíme a v sestavě Chary, Fíša, Máca a já vyrážíme na obhlídku vysloužilého rekordmana tušimické skrývky – čtyři tisíce tun vážícího rýpadla KU 800.8/K77, přezdívaného Březenský drak Severus. To sem dokráčelo (ano, tenhle kolos má místo pásů hydraulicky ovládaný kráčivý podvozek) na bývalé montážní místo dolu Nástup Tušimice po více než třicetileté službě a nyní zde od 20. srpna 2011 zastává funkci ojedinělé industriální turistické památky. A prý hojně navštěvované. Od jara do podzimu se na něj o sobotách (prohlídky od 10.00, 13.00 a 14.00 hod.) přijde podívat až několik tisíc lidí. My tu byli sami, ale o to víc se nám pan průvodce věnoval. Prohlídka nic nestojí, naše motorkářské helmy jsme akorát museli vyměnit za stavební škopíčky a pak už jsme jen vstřebávali plno zajímavých informací, u kterých jsme neustále přemýšleli, co všechno člověk dokáže sestrojit a následně ovládat. Zajímavé je, že tento unikát si Severočeské doly uchovávají jako záložní stroj, který, kdyby bylo potřeba, jsou schopni zprovoznit během jednoho roku.
Se slušností nejdál dojedeš
Na vrátnici odevzdáváme helmice, pohledem do oblak se loučíme se spícím „českým Megatronem“ a skáčeme na motorky směr vodní dílo Fláje. Cestou zkoušíme ještě jeden důl, kam jedeme kus zákazem vjezdu po příjezdovce. S naší pokornou omluvou hlídači je nám dovoleno udělat alespoň jednu pěknou skupinovou fotku a pak se raději vydáváme zpět na normální silnici.
Přes Litvínov, míjejíc obrovské chladicí věže, najíždíme na klikatici s označením 271 a mám co dělat, abych klukům na Varanech v těch kopcích vůbec stačil. Před dosažením vrcholu si dáváme občerstvovací pauzičku a pak už je před námi nejhezčí část trasy přes Vodní dílo Fláje na Cínovec, Fojtovice, až k dominantě východní části Krušných hor – na Rozhlednu na Komáří vížce (806 m n. m.), kam vede z Krupky dokonce nejdelší a nejstarší sedačková lanovka v ČR.
Celou cestu jsem si připadal jako v Jiříkově vidění a měl jsme pocit, jako bych byl v úplně v jiném světě, jenže kluci pořád mazali, a tak jsem se sem prostě musel vrátit o pár týdnů později sám na Stelviu NTX (cestopis v ČMN 31/2012). Každopádně klukům díky, že mě sem vzali a ukázali mi to tady.
Při pohledu na Teplicko, České středohoří a rozrejpanou půdu v údolí kluci vymýšlejí další plán našeho výletu a má pochmurná nálada, že už se nic zajímavého dít nebude, pač jsme toho dnes už viděli hodně, je rázem ta tam. Jedeme totiž hledat cestu k Bílinskému povrchovému dolu, a to tak, že nás čeká lehký off-road, což v sedle Africa Twinu znamená konečně pořádnou srandu.
Dobrodrůžo na závěr
Pár kilometrů po asfaltkách a už to zkoušíme na vedlejšky. Jedna končí u rybníku, a tak to musíme otočit. Zpátky je takovej pěknej hup, a když vidím Charyho monstrózního Varana s postranníma hliníkáčema metr ve vzduchu, jdu do toho taky. Při opouštění jakési obce se zase držím za ním, tacháč ukazuje za cedulí během chvíle osmdesát, když v tom najednou dostanu z jeho koncovek pořádnej pleskanec do štítu a s rázným zaduněním se ta obrovská ověšená lokomotiva postaví do parádní svíce. A takhle sleduji Charyho několik dlouhých desítek metrů, než zase někde sjíždíme mimo asfalt. A daří se, cesta nalezena. Žádný zákaz vjezdu, jen vyschlé nebo mazlavé bláto, kopce a písek s kamením. Když sjíždíme po otevřené planině, připadám si jako někde v Jižní Americe. Až k místu ale nedojíždíme, zastavujeme pár set metrů od hranice dolu a zbytek jdeme raději pěšky. Pokocháme se bezvadným výhledem a alou zpět na asfaltku, kde se já s klukama loučím, neb musím domů, a zbytek grupy završuje parádní den v chabařovickém kempíku. Celou cestu domu si pak přehrávám v hlavě zážitky z tohoto nevšedního výletu, při kterém jsem toho najezdil zlomek, co jsem běžně zvyklý, ale užil si to nevídaně. A za to musím poděkovat především Charymu, ale i ostatním členům výpravy včetně pánů průvodců. Lidi, stálo to za to!