Jde to i bez nadávek

Aby byla rovnováha světa zachována, velkou dávku jsem jich vypotřeboval o pár hodin později, když jsem řešil u svého Transportera padání nafty a následně vyndával palivové čerpadlo, ale to mi nemohlo zkazit pozitivní dojem z práce na XT. Navíc mi vše tak šlo od ruky a udělal jsem spoustu věcí, až mě v návalu endorfinů napadlo si pustit nějakou hudbu. V dílně mám kazetový přehrávač, z puberty mi zbyla spousta skvostů, co na CD nebo YouTube nikdy neseženu… Nakonec jsem odolal, přesně podle instrukcí z Pirsigova Zenu a umění údržby motocyklu. Znám se, zase bych krákoral s punkovými klasiky na celou vesnici, epilepticky se natřásal, bubnoval golou o nádrž a byl všechno možné, jen ne soustředěný.

Vidle hotova
Začal jsem přední vidlicí. Gufera i kroužky už jsem měl dávno vyměněné, čekal jsem na pružiny, abych mohl nalít olej. Jenže z pružin se stala půlroční noční můra. Originály se už sehnat nedají, YSS, což je značka, kterou distribuuje novopacká společnost Motopoint, jež je partnerem našeho projektu, žádné přímo na XT určené nemá. Lukáš Kosina z Motopointu se snažil, seč mohl, zjišťoval alternativy, já lítal do dílny, měřil teleskopy i pružiny ze všech úhlů, ale prostě ne, nevymysleli jsme nic. Jak už jsem psal, moje vidle byla asi nějaký tuzexový kus, neboť obsahovala v každém teleskopu malou a velkou pružinu (různé tuhosti drátů a odlišné stoupání dělají progresivitu) a rozpěrku, přestože tam měla být buď pružina a rozpěrka, nebo jen dvě pružiny. A tak jsme usoudili, že to prostě necháme, jak to je. Ano, dlouhé pružiny už jsou unavené, mají chlup pod servisní limit, ale vidli mám „foukací“, takže si budu hrát s tlakem a uvidím.
Zbývalo tedy nalít olej. Yamaha udává, že do každého teleskopu patří 537 cm3, což mě vždycky nehorázně vytočí, protože na to nestačí jedna litrovka a kvůli pár kapkám musím brát dvě. Vzal jsem tlumičák Bel-Ray v předepsané viskozitě 10W po 333 kačkách, akorát mám pocit, že jsem dříve, když jsem měl XT na motarda, používal dvacítku. Teď plánuju častější offroadové nasazení, tak desítka bude snad OK.
Správné množství oleje v teleskopu se dá udělat dvěma způsoby a já naštěstí mám data k oběma. Zaprvé, nalijete přesně dané množství oleje. Jenže žena mi na to nikdy nechce půjčit odměrku na mlíko a odměrné válce nemám. Takže používám způsob druhý, kdy se z teleskopu vyndá pružina, trubka se zasune do kluzáku, pomalu se lije olej (samozřejmě je potřeba ho natáhnout do tlumiče, čili průběžně teleskopovat tam a zpět) a měří se výška hladiny, která u mého XT činí 140 mm. Zajímavé je, že to nikdy nesouhlasí, dostal jsem tam pokaždé aspoň 560 mililitrů namísto 537. Naskládat pružiny, zavřít víčko, lehce dotáhnout klíčem a namontovat do brýlí. Tady dělá spousta lidí chybu, že tam vidli utáhne na krev, což je naprosto zbytečné. Já disponuji úhlavním nepřítelem českých mechaniků, momentovým klíčem, a nebojím se ho použít, takže jsem to utáhl na předepsaných 23 Nm a šel od toho. Samozřejmě že jsem to dělal dvakrát, protože jsem zapomněl na trubky nasadit harmoniky…

Brzdy skoro hotovy
Dalším dlouhodobým restem byly brzdy. Kotouče už jsem měl dávno doma, brzdovka vyměněná, destičky též, momentálně čekám jen na onu zničenou prachovku zadního třmenu, co jsem tak zkušeně opravoval v minulém díle.
Nejdříve jsem tedy sundal přední kolo a začal povolovat kotouč. Byl jsem překvapený, že nebyl moc urvaný, ale celou dobu šly šroubky docela mizerně. Žádný div, utahují se akorát na 20 Nm, ale musí se zajistit, takže přišel na řadu můj oblíbený modrý Loctite. Zadní kolo byl ten samý případ, a když jsem viděl ten ostrý kontrast mezi novými netknutými kotouči a mými totálně vydřenými, bylo mi z toho ouzko. Těmhle žiletkám jsem svěřoval svůj život?

Na gumy připraveno
Když už jsem měl kola dole, rozhodl jsem se sundat pneumatiky. Ty budu dávat nové, zatím váhám mezi Mitaskami E-09 a Continentaly TKC 80. Než to rozlousknu, můžu mít ráfky připravené.
Vpředu jsem měl nějakou čínskou stlačenou tmu, která se nám válela kdysi v redakci a neměla ani předepsaný rozměr (příliš úzká). Vyšrouboval jsem ventilek, duše vypustila vzduch a plášť se krásně sám odlepil od ráfku. Paráda! Bylo to štěstí, protože v zouvačce, kterou nám kdysi udělal náš slovenský motardový spolubojovník Rado Hlavatý (jeho děcka dnes září ve světovém biketrialu), mám příliš tlustou osu a tohle kolo bych tam nenasadil. Zutí pláště šlo skvěle, mám dvě malé montpáky, které táta používal na Pionýra, ale tohle bych sundal snad holýma rukama. Proti ventilku zamáčknout plášť do ráfku, od ventilku zouvat. Duše je sice už na dvou místech lepená, ale jinak vypadá OK.
Zato zadní kolo mě vycvičilo. Tahle pneumatika neměla vůbec v úmyslu se nechat jakkoli vyrušovat nějakým potrhlým redaktorem, při svém věku chce také svůj klid. Co na první pohled vypadalo jako obyčejná Mitas E-07, z toho se při průzkumu bočnice vyklubal plášť pojmenovaný Barum ED9T Enduro, „dotka“ 365, čili nejspíše rok výroby 1995. Anebo taky 1985, protože jsem tam našel i Barum Otrokovice, Made in Czechoslovakia! Tuhle gumu jsem kupoval v roce 2002 jako jetou za čtyři stovky v pražském Dékáčku a neřekl bych, že za ta léta ztratila cokoli ze svého hlubokého vzorku…
Co však ztratila dokonale, je ochota spolupracovat. Osa zadního kola je naštěstí širší, což bylo dobře, protože bez zouvačky by to šlo fakt blbě. Jednou jsme zouvali motardovou gumu heverem vzepřeným proti stropu, to bych nerad opakoval. Odmáčknutí 11 let namontované gumy od ráfku byl boj, ovšem samotné zouvání byla doslova tragédie. Tak blízko k rozhodnutí, že to odvezu do pneuservisu, jsem ještě nikdy nebyl. Ovšem pomyšlení, že za to budu muset zaplatit (jsem totiž strašný kolenovrt a odmítám cálovat za věci, které si dokáži udělat sám), ve mně vybudilo poslední zbytky sil a šikovnosti, a nakonec jsem tu Barumku přemohl. Ta potvora byla málem tvrdší než ráfek!