Zen a umění resuscitace XT

Partneři projektu:





Je to již dva roky, co jsme spustili projekt Život s endurem, ve kterém hrála hlavní roli redakční Honda XRV750 Africa Twin. Demonstrovali jsme na ní některé drobnější technické úkony a hlavně posloužila jako otloukánek pro různé instruktážní seriály „jak jezdit“, závodila na flattracku či si vyzkoušela motoskijöring.
Byly to krásné dvě sezóny, ale všechno jednou končí. Přemýšleli jsme, co dál. Chtěli jsme něco, co vám bude podobně blízké, jako bývala Africa. Nějakou hodně rozší��enou motorku, žádnou novotinu, prostě stroj, s nímž se velké procento našich čtenářů může ztotožnit. Za pár korun, pokud možno co nejuniverzálnější. S čím budeme moci zvesela práskat o zem, aniž by to pokaždé bylo za desetitisíce, a na čem budeme moci demonstrovat klasické údržbářské úkony bez toho, že by člověk potřeboval speciální vercajk a školení platné pouze pro jednu motorku. Co pořídit?

Ideální stroj
Tady se potvrdilo, že pod svícnem je největší tma. Vždyť já přece takovou motorku mám! Ve stodole pod plachtou šedou nánosy prachu a obsypaná kuními výkaly (ty bestie nás jednou sežerou zaživa) mi stojí Yamaha XT600, model 2KF, rok výroby 1987, kterou jsme s bráchou koupili v roce 2002 za výhodnou cenu, protože měla mít prasklou hlavu. Nakonec byla hlava v cajku, záhadný únik oleje pocházel od náhonu otáčkoměru, ale musela se vyměnit ojnice, už dvakrát jsme dělali převodovku atd.
Neznám motorku, která by byla lepší na demonstraci běžné údržby, než je tohle moje XT (bráchu jsem vyplatil už dávno, potřeboval prachy na závody). Nebylo v 1A kondici, už když jsme ho kupovali, a má jen velice málo šroubů, které za dobu mého vlastnictví neokusily oříšky z mé goly. A navíc má teď jeden drobný problém – ono totiž pět let nejelo.
Jo, je to tak, jsem ostuda. Mému XT propadla technická už v roce 2007 a poslední jízdu absolvovalo v září 2008 (ten rok jedinou), kdy jsme spolu se švagrem na Dominatoru vyrazili na polní cesty, kde jsem motorku totálně zablátil, potom opláchnul wapkou (zaplaťpámbu, jak by asi po těch pěti zimách pod blátem vypadala), postavil na motokrosový stojan, ukryl pod plachtu – a zapomněl.

Oživit a nezcvoknout se
Teď stojím před úkolem, jehož náročnost jsem možná krutě podcenil – přivést milé XT k životu. Sám pro sebe jsem si tento projekt nazval „Zen a umění resuscitace XT“, snad by se na mě Robert Maynard Pirsig, autor skvělé knihy Zen a umění údržby motocyklu, kterou si budu muset přečíst ještě mnohokrát, abych ji plně pochopil, za tuto krádež příliš nezlobil. A snad by mi toleroval i parafrázování poznámky na začátku knihy: „Připravované články by neměly být žádným způsobem spojovány s dlouhou řadou faktografických textů, které se zabývají pravou zenbuddhistickou praxí. O motocyklech by však měly přinést co nejvíce informací.“ A proč mě vůbec napadlo, brát si, s prominutím, do huby zen? Jsem povahy cholerické, a tak mým druhým úkolem po samotném oživení techniky bude zůstávat zenově klidný, i když se nebude dařit podle plánů.
Hlavním cílem první fáze našeho nového projektu bude dostat XT do kondice a legálně projít STK. S prvním jmenovaným nám pomůže partner projektu, společnost Motopoint, provozující evropskou distribuční síť náhradních dílů na motocykly, od níž by měly pocházet veškeré náhradní díly potřebné pro běžnou údržbu, sortiment má Motopoint skutečně obrovský. Já navíc budu sledovat inzeráty a pokusím se dokoupit originál plasty, které mi chybějí (levý podsedlový, tradiční bolest těchto strojů, plus kompletní zadek), aby motorka vypadala jako XT600 a ne jako šrot ze smeťáku. To STK bude taková třešnička na dortu, nepamatuji si totiž, že bych někdy prošel bez připomínek.

Nálezový stav
Práce mě čeká hodně. Za více než deset let se mi nepodařilo zjistit, proč motorka v mokru nejede, jak má vlastně fungovat spínací skříňka, u níž jsem po několika sezonách objevil další polohu, proč se tak divně kýve v podélném směru, když ložiska v krku jsou nová, a že spojka klouže, to vím skoro od začátku. Tolik dlouhodobé problémy.
Nyní to bude ještě o chlup složitější. Motorka je totiž, mírně řečeno, v nálezovém stavu. Když jsem ji vysvobodil ze stodoly a převezl do své mikrodílny, kde se na třikrát třech metrech budu pokoušet o zázraky, úplně se mi rozbušilo srdce – ona je pořád nádherná! Klasické enduro z osmdesátých let, černo-červená kombinace doplněná zlatými D.I.D. ráfky, nakopávačka, jednoduchý design, jednoduchá technika. Ovšem první ohledání ukázalo, že to bude zřejmě ještě trochu náročnější, než jsem čekal. Olejové vedení vykazuje známky mnoha netěsností, těch pět zim udělalo na těsnění zřejmě pěknou paseku. Do nádrže jsem se skoro nedostal, a když, tak jsem zjistil, že je vevnitř pěkně rezatá. Navíc jsem spoustu věcí zapomněl, třeba proč mám regulátor napětí rozrýpaný a zamazaný „medvědím hovnem“ (pardon, já ale vážně nevím, jak se téhle plastelíně říká odborně) či kam jsem uložil akumulátor. No, po těch pěti letech, co ho nikdo nedobíjel, už to bude asi stejně jedno. Taky musím najít vzduchový filtr, který jsem kdysi v záchvatu starostlivosti vyndal s tím, že ho vyperu a namažu (XT má molitanový, složený ze dvou dílů), a nakonec ho někam založil. Prostě, čekají mě krušné časy.

Pětiletá benzínovice
A tak jsem se pustil do odstrojování a hlubšího průzkumu. Plasty, nádrž, sedlo, všechno pryč. Na tohle je XT skvělé, stačí pár šroubů a máte před sebou torzo. Pneumatiky mě překvapily, v zadní nebylo nic, ale v předku byl celý jeden bar! Stejně však přijdou vyměnit, ani na jednom kole nejsou rozměry, které by odpovídaly techničáku, čili na STK jasný vyhazov. Do spínačky a zámku víčka nádrže jsem stříkl „všelék“ WD-40, a když jsem zatuhlé víčko nakonec z nádrže vydoloval, potřel jsem wédéčkem i jeho dotykové plochy, takže už jde oběma směry bez nutnosti použít páčidlo.
Náramně zvědavý jsem byl na benzín – netuším, jestli je z roku 2008, nebo dokonce ještě starší. V nádrži je ho tak třetina, takže její vršek zvesela koroduje. Poteče vůbec ještě? Nebude dole litr vody? Vytáhl jsem hadičku od karburátorů, vložil do průhledné skleněné lahvičky, pustil kohout na rezervu a nestačil se divit. Benzín je sice lehce zakalený, ale pořád docela světlý a hlavně ani stopa po vodě nebo nějakém sajrajtu! To jsem tedy vážně nečekal. Zřejmě je to tím, že pochází ještě z doby, kdy se do něj nemusely povinně přidávat ty bios*ačky. Původně jsem myslel, že ho vyliji do kanystru a dám hasičům na podpal ohně na Čarodějnice, ale teď jsem nahlodaný, že bych ho zkusil nechat. Co myslíte, bude pětiletý benzín fungovat?

Karburátorový brčálník
Zato karburátory… To množné číslo je správně, XT600 je sice jednoválec, ale má dva karbecy vedle sebe. Ten první, primární, je klasika se šoupátkem ovládaným lankem, a na volnoběh a nízké otáčky běží motor pouze na směs z něj. Když přidáte plyn víc, začne se přes pákoví otevírat klapka u karburátoru sekundárního, jenž je však podtlakový (šoupátko se zvedá podtlakem v sání) a nemá vlastní plovákovou komoru, nýbrž bere benzín krátkou hadičkou z komory primáru. Seřízení této na první pohled náročné soustavy je jednoduché, klapka sekundáru se nastaví tak, aby při plném plynu na primáru byla také maximálně otevřená, čili ten přechodový stav, kdy se začne sekundár otevírat, je pevně daný. Šroub bohatosti při volnoběhu je pouze jeden a dobře přístupný, a co si tak pamatuji, na jeho otáčení motor vždy reagoval dobře, tohle snad nebude problém ani nyní.
Vyndat karburátory z motorky byla tradičně práce pro bohy. Ukažte mi motorku, kde to jde dobře, rychle a bez sprostých slov, a já si ji koupím. Zenový jsem opravdu nebyl. Zejména v okamžiku, kdy jsem zjistil, že gumové části obou přírub k motoru se jaksi separovaly od těch hliníkových. Zkusím to zamatlat motorovým tmelem, který vydrží vysoké teploty, nové příruby stojí přes tisícovku jedna. To je neštěstí starých motorek, jejich ceny padají, ale ceny náhradních dílů zůstávají a dát za dvě blbé příruby deset procent současné ceny celé motorky, ufuf…
Zelená slizovitá kapička na výpustním otvoru plovákovky dávala tušit, že uvnitř to moc v pořádku nebude. Překvapivě tam ještě nějaký benzín byl, pokud se tak dá ještě tomu tmavě zelenému hnusu říkat. Celý vnitřek plovákové komory byl potažený jakýmsi zeleným kekelem, hotový rybníček brčálník. Novým benzínem vyčistit, vyšroubovat všechny trysky (a že jich tam je), profouknout stlačeným vzduchem. Koukejte, kam který otvor vede, já si zase fouknul benzín přímo do očí, mamlas. Jedna tryska byla tak ucpaná, že jsem ji musel protáhnout vlascem – když už se v tryskách rýpete, musíte opatrně.
Na závěr jsem ještě rozdělal sekundární karbec, abych viděl, v jakém stavu je membrána. Vypadá pružně, ale na jednom krajíčku je mírně proštípnutá. U naší předchozí CBX750F jsem to odborně přelepoval kouskem pánské kaučukové ochrany, tyhle věcičky jsou krásně tenké a elastické, tady narušení naštěstí vypadá, že je až v kraji a překryté víčkem. Uvidíme, až XT natočím. Ale to ještě pěknou chvíli potrvá, protože seznam resuscitačních úkonů je pěkně dlouhý. Tak sledujte s námi, bude to thriller!