Chlapa poznáte podle bot, motorku podle gum

Partneři projektu:




Povinnost mít od 1. listopadu na autě při sněhu a ledu zimní pneumatiky samozřejmě pro motorky neplatí, ale přišlo mi humorné, že jsem právě 1. listopadu iksťo na zimáky obouval. Jaké zimáky? No když si pořádně prohlédnete bočnice mnohých endurových gum, najdete tam označení M+S, čili Mud and Snow, což je v češtině „bláto a sníh“ a značí se tím právě zimní pneumatiky. Takže až vám někdo bude říkat, že se zimáky na motorky nedělají, nevěřte mu ani slovo!

Kouzlo písmen M+S
Ačkoli ono kouzelné označení M+S na gumách pro cestovní endura není kvůli nějaké extrovní vhodnosti pro zimní období. Dělají se sice i speciální zimní gumy, ale těch je jen pár, zatímco písmenka M a S jsou skoro na každé trochu zubaté pneumatice. Hrubý vzorek samozřejmě na sněhu bude logicky fungovat podstatně lépe než slick, ale směsi jsou čistě letní. Tak proč?
Důvod, proč se enduro gumy vydávají za zimáky, vychází z legislativy a je hrozně jednoduchý: pokud máte na vozidle obuté pneumatiky M+S, mohou tyto gumy mít nižší rychlostní index, než je maximální rychlost vozidla! Akorát musí být v zorném poli řidiče viditelně označená nová maximálka. Je to samozřejmě „očůrávka“ zákonů a jako taková si zaslouží přísné odsouzení od mravokárců (zvednuté obočí, odmítavý výraz, žádná večeře a tak, však to znáte od manželek, když doma nevinně nadhodíte, že sousedce ty nový kalhoty dělaj docela pěknej zadek), jenže tohle je přesně ta situace, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá, pokud tedy není úplně blbá a nejezdí po dálnici na plný plyn, gumy negumy. Bez tohohle lehkého švindlu byste si totiž na spoustu velkých cestovních endur nemohli obout nic jiného než čistě silniční gumy. Protože snad všechny opravdové „špuntovky“ se dělají jako diagonálky s rychlostními indexy kolem 160-180 km/h, víc ty gumy prostě nesnesou, jenže i stará géesa jela přes dvě kila. Takže vlastně tahle milosrdná lež o zimních gumách zachraňuje celý segment adventure biků.

Trable s rozměry
Tedy, ne že by zrovna tohle byl problém mého XT. V techničáku udávanou maximální rychlost 150 km/h by bylo schopné dosáhnout možná tak při střemhlavém letu ze skály. Ale i tak mám pyšně zapsané pneumatiky rychlostní kategorie S, čili do 180 km/h.
Správná rychlostní kategorie však byla to poslední, co jsem u pneumatik na iksťo řešil. Nějaký šikovný úředník při přepisu z italského originálu dal průchod lidové tvořivosti a nasekal mi do techničáku neskutečné množství chyb. Když to viděli v české centrále Yamahy, smáli se, až se za břicha popadali. Prý tam mám správně značku, typ, barvu a výkon, a to je asi tak všechno. Původně se mi to nechtělo vůbec řešit a zkusil jsem na Motonetu najít pneumatiky podle toho, co mám zapsané, tedy předek 90/90-21 a zadek 4,60-18. Na předky je nabídka parádní, ovšem zadky v tomhle rozměru jsou tragédie. Chtěl jsem něco hodně terénního, ale na výběr byly samé univerzální pneumatiky, a hlavně pořídit si na tuhle motorku Bridgestony nebo Dunlopy v cenách přes pět tisíc za sadu, to mi přišlo jako hodně velký úlet.
A tak, když jsem chtěl jiné gumy, jsem to řešit musel. Podle ministerstva dopravy by mi na technické mělo při kontrole stačit dobrozdání buď od výrobce pneumatik, nebo od výrobce motocyklu, že ta a ta guma s metrickým označením (v mém případě 120/90 nebo 130/80) má stejné vlastnosti jako pneumatika s označením v palcích. Jenže s výrobci pneumatik to úplně nedopadlo, ale štěstí se na mě usmálo právě v českém zastoupení Yamahy. Tam se nejdřív omluvili, že na takhle starou motorku nemají vůbec žádné záznamy, ale potom to prý vstřícnému panu Burdovi nedalo, ponořil se do evropských databází a podařilo se mu vypátrat původní homologační údaje z Itálie včetně alternativních rozměrů gum! Na předek tři varianty, na zadek dokonce pět. Potěšitelné, že většinou v nižší rychlostní kategorii R, nepochopitelné, že každá guma má předepsaný jiný hmotnostní index, čili jakou snese zátěž, ačkoli motorka je těžká pořád stejně.

Těžký výběr
S hlavičkovým papírem Yamaha v ruce už byl výběr gum podstatně veselejší. Volil jsem vlastně mezi dvěmi variantami: Mitas E-09 a Continental TKC 80. Na mitaskách mne lákalo, že jsou to české gumy, opravdu hodně levné (pod 3000 Kč za sadu) a s vyhlášenými terénními kvalitami, odrazovalo mne známé horší chování přední gumy na asfaltu a poněkud nesourodé velikosti. Do předepsaných rozměrů se mi trefila akorát lehoučká (2,6 kg) a uzoučká 80/90-21 dopředu a naopak těžká (6,2 kg) a tlustá 130/80 dozadu.
Tékácéčka jsou dražší, ačkoli ne o moc, a v součtu obou kol těžší (3,9 a 5,7 kg), jsou to ale hotové legendy mezi dualsportovými gumami, a i když výběr byl také hodně omezený (dva předky, jeden zadek), znělo to mnohem vyrovnaněji a dokonce mi má volba byla potvrzena i technickým manuálem Continentalu – dopředu 3.00-21 a dozadu 4.00-18. Hmotnostní indexy seděly akorát, rychlostní vpředu dokonce S, zatímco mitaska byla vpředu pouze v P, což je akorát těch mých homologačních 150 km/h, takže bych vlastně ani žádnou cedulku mít nemusel. Takže nakonec to po dlouhém vnitřním boji, kdy meditace střídala meditaci, a když to nepomohlo, tak slivovice slivovici, vyhrály Continentaly.

Vyvažovačka, cholerikova zkáza
Doma byly za pár dní (v e-shopu Motonet.cz sice tyto rozměry nenajdete, ale stačí napsat mejla…) a zbývalo je akorát obout, ráfky jsem již měl holé. Hrozně se mi do toho chtělo, pneuservis na dušových pneumatikách upřímně nesnáším od dob, kdy brácha jezdil supermoto a já přezouval snad i ve spaní. Namatlat rozpuštěným mýdlem (ten profi matlavej sajrajt mi už před lety došel), zašlápnout proti ventilku… Jenže i přední motardový ráfek je o palec širší než zadní dvaapůlka na XT, o předku 1,60“ ani nemluvím. Už jsem zapomněl, jestli jsme to přezouvali bez duše a dávali ji dodatečně, nebo zda jsme ji měli v ráfku pořád (určitě to jde oběma způsoby, jen si nepamatuji, který byl míň šílený), tak jsem zvolil variantu 1 a špačkoval, když jsem se v tom úzkém předku s napůl nazutým pláštěm pokoušel dostat ventilek do díry. Překvapilo mě, jak byly patky hlavně na zadní gumě tvrdé, vůbec si nezadaly se sportovními radiálkami, co obouvám Kytí na CBR, ale nakonec jsem gumy na ráfky dostal i se svými miniaturními montpáčkami.
Poslední fází, když nepočítám montáž, jež následně proběhla netypicky bez ztrát na zdraví i majetku, bylo vyvažování. To je silně zenová záležitost. Před několika lety jsem si k narozeninám nechal koupit jednoduchou vyvažovačku (věci do dílny jsou nejlepší dárky), a pokud je někdo cholerik, rozhodně mu nedoporučuji se k téhle věci přibližovat na dohled. Zadní kolo šlo překvapivě dobře a rychle, nějakých 20 gramů na jasně dané místo, což ve mně vybudilo pocit relaxovaného supermana, a to nikdy nevěstí nic dobrého. Z předku jsem totiž málem zešílel. V duši (té pneumatikové, ne mojí) jako by běhal škodolibý skřítek, který přemisťoval těžiště, jak se mu zlíbilo. Snad stokrát jsem strhal všechna závaží, která jsem postupně na ráfek přichytil, a začínal od znovu, Kytí mě v pravidelných intervalech chodila okukovat, jestli to se mnou ještě nešvihlo… Nakonec se ten mrňavej sviňák zřejmě unavil, protože zničehonic to s 35 gramy přesně proti nejtěžšímu místu začalo fungovat, přestože jsem je tam předtím měl několikrát. Ani jsem nedýchal, nalepil závaží napevno a kolo rychle z vyvažovačky sundal, aby si to snad zase nerozmyslelo. A s pocitem, že teď už mám skoro všechno hotové a že mě už nemůže nic rozházet, jsem se pustil do repase uložení zadní kyvky. Po dvou bezesných nocích jsem s pološíleným výrazem vzpomínal na to, jak bylo vyvažování kol klidné a rychlé…