Ono to žije!

Dorazila mi další zásilka dílů z Motopointu, resp. pár originálů Yamaha z K2. Plán zněl jasně, vrhnout se na brzdy: kola jsou sundaná, kotouče mám přichystané nové, přišly destičky GoldFren i opravná sada na zadní třmen, kde je procvaknutá těsnicí gumička u pístku. Prostě dneska se bude dělat brzdová soustava.
Jenže to by mezi díly nesměl být maličký igelitový pytlík Yamaha a v něm úzká gumička, těsnění plovákové komory karburátoru. Provokoval mě neskutečně. Několikrát jsem ho kamsi přendával, a pokaždé mě úplně pálil v rukách. Vždyť já už bych to mohl zkusit nastartovat! Vzduchový filtr pořešený, příruby od karburátorů opravené. Nový zapalovací kabel, nová fajfka, zkusím ponechat starou svíčku, když to neblafne, dám novou. Ventily jsou seřízené, dekompresor taky. Baterka je na ponku, ta je v motorce během pikovteřiny. Stačí smontovat karburátor… To vábení prostě nešlo vydržet!

Poslední část skládačky
Karbec jsem měl už dávno vyčištěný, jen jsem ho znovu oprášil stlačeným vzduchem, přeci jen moje dílna není úplně sterilní nemocniční prostředí, pavučiny beru za fascinující dílo hodné obdivu, nikoli bezhlavého ničení (čímž neříkám, že mě ten osmicentimetrový chlupáč, co nám tuhle večer prosvištěl obývákem, poněkud neznervózněl). Stačilo z drážky plovákovky vyškrábat zbytky připečeného původního těsnění, vložit nové, ani jsem to nepatlal tmelem, zašroubovat a karburátor byl ready to race. Pardon, to je jiná značka, tak tedy karburátor naladěn podle ladičky.
Schválně jsem si stopoval, jak dlouho ho budu do motorky cpát – je to dvojitý karbec, čili dvakrát vstup a dvakrát výstup. A zařekl jsem se, že zcela v duchu motta „Zen a umění resuscitace XT“ budu mít mysl klidnou a má ústa budou vypouštět jen slova slušná, přeci nechci při každém servisním úkonu budit veřejné pohoršení. Byl jsem na sebe pyšný, pouhých dvacet minut a bez jediného vulgarismu! Méně pyšný jsem na sebe byl za nápad namazat příruby olejem, aby tam karburátor lépe vklouzl. Na straně k motoru to bylo fajn, tam se hrdlo zacvakne, ovšem směrem od airboxu se pouze vsune do gumové hadice a stáhne páskou, čili je potřeba tření, které jsem tím olejem jaksi eliminoval. No, snad to bude držet.

Převoz maroda
Našrouboval jsem svíčku, nasadil fajfku a motor byl teoreticky připraven na své znovuoživení. Jenže motorka měla naprosto nevhodnou geografickou polohu, potřeboval jsem ji z dílny dostat aspoň ke dveřím od garáže, přeci se tu neudusím, až to blafne. Za normálních okolností žádný problém, ovšem já měl z XT akorát torzo rám-motor-zadní kyvka. Přední vidle v koutě čekaly na nové pružiny a olej, tak jsem je narychlo smontoval s pružinami starými, podíval se do příručky, která je levá a pravá, namontoval, zase vyndal, namontoval správně, našel přední kolo, našel osu a předek byl hotov. Zadní kolo jsem hledat nemusel, přerazil jsem se o něj při vstupu do dílny, ale problém nastal, co s kyvkou. Zadní tlumič totiž je v K2 v Nové Pace a prý je totálně exitus, takže potřebuji najít nějakou rozpěrku, abych udržel záď stroje aspoň nad zadní pneumatikou. Nakonec jsem to zablokoval trhákem z goly, ale i tak jsem měl z XT pěkného low-ridera.
S Kytí jsme motorku vytáhli na kraj garáže, zvedli na motokrosový stojan, já skočil pro nádrž plnou toho Benzinou otestovaného pětiletého naturálku, zjistil, že mám vnější část hadičky ke karburátoru pěkně naleptanou, takže jsem ji ještě musel trochu zkrátit, nádrž jsem nasadil, pustil slavnostně benzín a vychutnával si plnými doušky tu chvíli před očekávanou bouří.

Teče to!
Mé rozjímání však trvalo pár vteřin – z výpustného šroubu plovákovky začal proudem vytékat benzín! Zenové rozpoložení bylo vcukuletu v háji a už zase lítala slova mládeži nepřístupná. Jak to, do prkýnka?! Vypnout benzín, vypustit plovákovku, vyšroubovat výpustný šroub, ten vypadal OK. Třeba tam byla jen nečistota. Druhý pokus, chvíli klid, a už to teklo zas. A pak mi svitlo: jak to, že ten benzín neteče hned, ale až za chvíli? Jasně, to bude přepad, který má jen společný odtok z karburátoru, čili – zaseklý plovákový ventil! Ten syčák pěkně drhnul, když jsem karburátor čistil.
Naštěstí šla plováková komora demontovat, aniž by musel ven celý karbec, stačilo zatlačit na plovák a bylo to jasné, rukou to sice přetlačím, ale hladina benzínu nemá šanci. Tak jsem s tím ventilkem cvičil sem a tam, až jsem zjistil, že prostě někdy se zavře a někdy ne. Chtělo by to nový, ale ten momentálně nemám, a já to dneska prostě nastartuju, ať se děje cokoli. Dal jsem zpátky plovákovku, pustil benzín, párkrát bacil do karburátoru, aby se ventilek uvolnil, a – neteče to!

Velký třesk
Čas se zpomalil, podvečerní vedro venku je najednou ještě nesnesitelnější. Nervozita, sucho v puse. Kytí stojí připravená s foťákem a směje se mi, že jsem vyklepanější než při porodu. Vytahuji sytič, lezu na motorku, dvakrát nanečisto prošlapuji pákou motor a padám dolů, motorka na stojanu není kdovíjak stabilní.
A jde se na to. Otáčím klíčkem, šlapu na startpáku. Podruhé. Potřetí. Nic, ale snahu to má. Počtvrté, po páté, nic. Šlapu dál, teče ze mě pot, přidávám plyn, zavírám plyn, nakonec zavírám sytič, dávám plyn a – výbuch! Je to jasný, to půjde. Šlapu poprvé, šlapu podruhé a je to tady, motor chytá a rozbíhá se, jako by stál od včerejška, a ne pět let!
Dráždím plyn, potom dávám sytič, aby držel volnoběh, hopsám kolem a hulákám jak smyslů zbavený. Kytí se směje mně, dcera zase motorce, protože podle ní legračně prdí a z výfuku jdou chuchvalce černohnědého kouře. V garáži se za chvíli nedá dýchat, naše údolí halí kouř, že Ostrava při smogové kalamitě je proti tomu čistou aljašskou divočinou, a do toho se ozývají nadšené výkřiky křepčící zpocené postavičky v modrých montérkách. Velký třesk je tu!