Život s XT, díl devátý: Tuning

Víte, která je nejlepší motorka? Jestli Aprilia, Honda, KTM, BMW, Yamaha nebo Harley? Tak já vám to povím: nejlepší motorka je sériová motorka! Tohle se stalo mým životním krédem už před mnoha lety, mám k němu dobré důvody.

Zkušenosti s „tuzingem“
Nepamatuji si, že bychom doma někdy měli neupravovanou motorku. Všechny Pionýry, a že jsem jich zažil několik, měly nějaké úpravy: jednou šlo o zvětšení počtu přepouštěcích kanálů, díky čemuž motor buď chytil hned, nebo nikdy, jindy aspoň o úpravu převodu a vrcholem byla bráchova totálně překopaná nula-pětka s otevřeným sáním, dvojnásobně velkou hlavní tryskou (prostě se vzal nejmenší vrták, co byl doma…), maximálkou podle digitálu z kopce skoro 90 km/h a stupačkami v místě, odkud nebylo možné dosáhnout na brzdu ani řadičku, čili pěkně na prd. Simsona jsme si museli nastříkat na hezko a doplnit o tehdy módní zadní kapotáž z Jawy, takže se loupala barva do nádrže a ucpávala trysku, a motorku nebylo za co chytit, neboť by si člověk ten fantastický podsedlový plast ulomil.
Emzetu jsme už rozbitou koupili (a následně dvakrát zadřeli), a vrcholem byl náš první japonec, Honda CBX750F z roku 1983. Z nadšení, že jsme natrefili na vytuněný kousek, který namísto 91 koní na kapotě hrdě hlásal 98 PS, jsme rychle vystřízlivěli. Jestli byl studeňák v řídicí jednotce výsledkem kvality D1 (protože proč kupovat motorku někde poblíž, když si pro ni můžete jet na druhou stranu republiky), nebo předchozího zásahu tunera, to je asi jedno, důležité je, že domů Honda dojela na dva válce ze čtyř a ještě bez oleje. Jiné vačky, kompletní výfukové potrubí 4-1 od Laseru s koncovkou, v níž nějaké jelito pro ještě větší randál trubkou prorazilo díru skrz přepážky, a ještě pár drobností zapříčinily, že se motor absolutně nedal seřídit a ve finále ještě kleknul na klice. Když jsme to rozdělali, zjistili jsme, že to nebylo poprvé, jeden čep byl již zbroušený a jakási dvousměsová kluzná ložiska pocházela nejspíš z traktoru. Zajímavé je, že námi instalovaná škodovácká vydržela další spousty tisíc kilometrů…

Skryté zrady
Po těchto peripetiích jsem se zařekl, že už nikdy nechci žádný tuning. Když jsme pro Kytí před pár lety sháněli cebro, šli jsme po co nejoriginálnějším stavu. Našli jsme absolutně netknutý stroj a milerádi zaplatili suverénně nejvyšší cenu. A nikdy nelitovali.
Tohle moje XT600 onehdá vypadalo celkem v pohodě, sice jsme ho kupovali jako rozbité, prý prasklá hlava, ale nakonec z toho byl jen olej tekoucí kolem otáčkoměru. Pohoda? Kéž by. Když jsme při jedné rozborce-sborce motoru (asi výměna koleček v převodovce, už sám nevím) koupili i originální těsnění pod hlavou, zjistili jsme při montáži, že tam nepasuje, neboť ve válci je nějaký podezřele velký píst. Co je zač, ví asi jen Všemohoucí, čili jestli budu někdy muset řešit výbrus, tak pravděpodobně tím stylem, že koupím celý motor. Ach jo.
Prozatím poslední zjištění, že můj stroj byl v minulosti napaden živočichem zvaným Kutil domácí, je staré sotva pár minut a mé předsevzetí, že podle názvu projektu „Zen a umění resuscitace XT“ budu zenově klidný, zase dostává pěkně na prdel. Krví podlité oči, naběhlá žíla na čele, zkrátka kliďas jako vždy… Strávil jsem celé dopoledne na internetu s tím, že si konečně někde na eBayi nebo jiném inzertním serveru pořídím za pár šupů originální zadek. Myslím ty dva blatníčky (vrchní lakovaný a spodní černý), nosič, světlo, brašničku s nářadím a já nevím, co všechno ještě na 2KF patří. Ten originál je fakt hrozně sexy, zatímco můj stroj má jakýsi kus plastu, zřejmě z nějakého DR, uříznutý a velmi, velmi pružně přichycený dvěma šrouby. Asi to kdysi někdo přehodil při wheelie a provizorně opravil, říkal jsem si. Rozčiluje mě to, co tu motorku mám, tak jsem šel, že si konečně iksťo vyfešákuju.

Nevratné změny
Prvního nerva jsem chytil, když se mi ani po několika hodinách nepodařilo objevit prostě nic, jen pár ukrutně drahých drobností kdesi v Německu. Ale to byl ještě slabý odvar proti tomu, co mě čekalo. Pořád mi totiž neseděl tvar celé zadní části mého stroje a toho, jak mají 2KF vypadat. Jakmile jsem našel fotku odstrojeného stroje a porovnal s mým, šly na mě mdloby: zjistil jsem totiž, že podsedlový rám je dobře o 15 čísel zkrácený!
Prostě někomu se ten originál nelíbil, tak vzal flexu a svářečku a udělal si „krátkou sportovní prdelku“. Bastl první třídy, navíc nevratný proces, protože podsedlák je k hlavnímu rámu přivařený. Čili pokud bych chtěl motorku dát do originál stavu, což jsem chtěl velmi, tak bych musel buď někomu potajmu uříznout záď na motorce, nebo koupit kompletně celý rám, což je v obou případech prostě nesmysl. Takže mi nezbývá než tuhle hořkou pilulku spolknout (aby lépe klouzala do krku, tak ji večer zaliji něčím ostřejším a budu to brát jako součást psychoterapie) a pokusit se tu hrůznost nějak lépe připevnit, dovybavit odrazkou a doufat, že projdu technickou. Už jednou mě totiž právě za tohle málem vyhodili.

Na uklidněnou
A tak jsem si šel aspoň trochu zlepšit náladu do dílny, zase po čase. Vzpomněl jsem si na tu nedodělanou přední vidlici, o níž jsem psal v čísle 10. Trochu jsem namazal trubky, aby šla gufera (All Balls za 334 Kč) lépe natáhnout, na tu poškrábanou jsem je dával přes potravinářskou fólii, aby se na guferu nestrhl grot, ale asi to bylo zbytečné. Jako „dorážedlo“ jsem použil staré gufero, na které jsem kolem dokola poklepával gumovou paličkou, pak už stačilo jen dát zajišťovací pérko a stírací kroužky (opět All Balls Racing, překvapivě o 24 Kč dražší než gufera). Vzhledem k malé kontaktní ploše jeden kroužek stále vypadával, tak jsem mezeru mezi ním a kluzákem jednoduše zmenšil pomocí dvou kousků izolepy, a bylo. Teď už jen nalít olej a dát pružiny, které jsou na 26 let starou motorku větší problém, než se původně zdálo, ale věci se hýbou. Jo, už jsem klidnější, ta práce s paličkou mi pomohla. Já se k tomu zenu snad nakonec dopracuji…